Sobotní útok teroristů z Hamásu zastínil dokonce i válku na Ukrajině. Bohužel ji zastínil především těžko uvěřitelnou brutalitou útočníků. V tento okamžik čítá řádění palestinských teroristů více než tisíc obětí a většinu z nich tvoří civilisté (včetně žen, dětí, starců a vlastně celých rodin). Z více jak stovky osob se staly rukojmí Hamásu. Pro devítimilionový Izrael je to extrémní rána. Jak je možné, že tak technologicky vyspělý a vojensky silný stát připustil takovou tragédii? Proč teď neexistuje žádná dobrá alternativa, jak na útok z Gazy zareagovat? A proč Hamás není tak slabý protivník, jak by se mohlo zdát?
Co se přesně stalo? Hamás, který ovládá od roku 2007 pásmo Gazy, jednak spustil masivní ostřelování Izraele rozličnými raketami (dle všeho šlo o nižší tisícovky raket) a zároveň pronikl na izraelské území de facto po celé délce hranic s Gazou. Proniknutí se přitom odehrávalo jak proražením bezpečnostní zdi, tak využitím rogal a motorových člunů.
Izrael byl zjevně zaskočen, velmi rychle se teroristům – jejichž počet dosahoval přinejmenším vyšších stovek – podařilo (dočasně) obsadit řadu vesnic a menších městeček v hraniční zóně, kde se následně rozpoutaly orgie násilí.
Bylo zjevné, že Izraelci byli zaskočeni akcí samotnou ve smyslu jejího načasování a způsobu provedení, ale i to, že v oblasti chyběly síly, které by mohly rychle reagovat.
Příčiny
Logicky se musíme ptát, jak je možné, že technologicky velmi vyspělý a vojensky silný Izrael připustil tuto tragédii. Nabízejí se tři až čtyři základní důvody.
Prvním důvodem je, že se Hamás notně zprofesionalizoval. S přispěním know-how z Iránu a peněz z Kataru došlo k jeho dozbrojení a výcviku (přinejmenším části jeho sil). Zjevně se také zlepšil na poli operační bezpečnosti, protože utajení takto velké akce není samozřejmostí.
Druhým důvodem je, že se Izrael v posledních měsících velmi soustředil na Západní břeh. Současná vláda jde na ruku osadníkům (část osad je přitom ilegálních i z pohledu izraelských zákonů) na palestinském území.
Mezi osadníky na Západním břehu nalezneme mnoho radikálů (člen vládní koalice Becal'el Smotrič je ostatně toho názorným dokladem), takže sami nesou zodpovědnost za řadu incidentů. Zároveň jsou osady roztroušené po velké části Západního břehu. Ochrana těchto izraelských sídel tak pohlcuje velká množství izraelských vojáků.
Na tomto místě dodejme, že Izrael má masově mobilizační armádu spoléhající na rezervisty, velká část útvarů tedy bez povolání záložníků není funkční (ve službě je třeba jen malý štáb).
Nemalá část vojáků prochází výcvikem a další samozřejmě zajišťují dennodenní běh této velké armády. Jednotek k okamžitému použití je tak méně, než bychom hádali na základě prostého počtu vojáků.
Třetí důvod souvisí s tím druhým. Izrael se (jako technologicky velmi rozvinutá země) spoléhal na technická řešení – Irone Dome, pohraniční zeď (vč. automatických kulometných hnízd), monitoring pomocí dronů, seismické senzory atd. Jakkoliv je technologie velkým pomocníkem, přílišné spoléhání na ni se může lehce vymstít, když se protivníkovi podaří technologickou bariéru (třeba i jen dočasně) obejít.
V řadě situací je zkrátka potřeba určité masy obyčejné pěchoty, která palbou přibije útočníka k zemi. Izrael zřejmě sázel na to, že lze lidi nahradit technologií. To se proti takticky, ale i technologicky inovujícímu Hamásu ukázalo jako chyba.
