Debata o evropském „ztrojnásobení pomoci Gaze“ zastínila to podstatné: kde končí finance palestinského „fondu mučedníků“?

Debata kolem ztrojnásobení evropské pomoci Gaze jitří ve veřejném prostoru stále vypjatější emoce. Bohužel jen málokdo se ale namáhá zjišťovat, co vlastně ono ztrojnásobení reálně znamená, z jakých hodnot se násobí a hlavně kde tato humanitární pomoc končí. Vše je povětšinou nahrazeno vykřičníky, případně argumenty, zda a proč tam stavět humanitární projekty, když je pak Hamás stejně rozebere na rakety.

Evropská komisařka Věra Jourová před několika dny v České televizi jasně zdůraznila, že „pomoc, která míří z Evropy do Gazy, rozhodně v rukou teroristického Hamásu nekončí“. Inu, nic jiného ani říct nemohla. Kdyby místopředsedkyně Evropské komise v přímém přenosu pronesla, že Evropa de facto financuje terorismus, mohli bychom celý eurospolek rovnou rozpustit.

Realita je však přesto složitá – a to na mnoha úrovních. Třeba když máte rozhodnout, který Hamás je vlastně ten „teroristický“. Některé státy totiž za „teroristickou organizaci“ prohlašují pouze vojenské křídlo Hamásu, pro jiné země je teroristické i křídlo civilní. A pak se v tom „čerte vyznej“, která z pomoci neskončí u teroristů.

Další dimenzi problému ukazuje následující morální dilema – i když Evropa posílá do Gazy jen „nezištnou“ humanitární pomoc, ulehčuje tím v podstatě Hamásu vládnutí a setrvávání u moci. Teroristé totiž díky tomu můžou pustit z hlavy provoz nemocnic či budování vodovodů a místo toho se vrhnout na kopání tunelů a výrobu raket. To vše bez občanských nepokojů kvůli nefunkční zdravotní péči či nedostatku vody.

V neposlední řadě však debata o „ztrojnásobení pomoci Gaze“ zabírá místo daleko důležitější a podstatnější diskusi: té o řádově větším balíku peněz, který Evropa do regionu již dávno posílá. Zatímco dnes tak zdůrazňované „ztrojnásobení“ znamená v důsledku zhruba 75 milionů eur ročně pro Gazu, Palestinské samosprávě (PS) na Západní břeh Jordánu posílá EU ročně pomoc za 300 milionů eur – část ze čtyřletého balíku pomoci za 1,2 miliardy eur. Díl této pomoci přitom směřuje – přímo či nepřímo – i do Gazy. 

Formálně je totiž Gaza stále součástí Palestinské samosprávy (PS) – byť faktickou vládu nad oblastí nevykonává Fatah jako na Západním břehu, nýbrž znepřátelený Hamás. Na jednosměrné lince Ramalláh-Gaza City v penězích či humanitární pomoci protéká přibližně třetina celkových příjmů PS, což pro představu činilo loni v souhrnu asi 1,7 miliardy dolarů, vypočítává agentura AP. 

Tato pomoc směřuje především na platby 40 tisíců zaměstnanců civilní správy Fatahu na území Gazy. Ti sice od roku 2007, kdy se vlády v Gaze po krvavé válce ujal Hamás, ve skutečnosti nepracují, nicméně Fatah si výplatami stále zajišťuje jejich loajalitu. Prostředky a pomoc rovněž směřují na zajištění humanitárních potřeb Gazy či na platby za dodávky za elektřinu Izraeli.

Nejde však o jediné transfery mezi Ramalláhem a Gaza City. Palestinská samospráva posílá i velmi štědré „dávky“ rodinám zneškodněných teroristů, tedy Palestinců, které Izrael zajal. Podle nevládní organizace Palestinian Media Watch jde o přibližně tři miliony dolarů měsíčně, jiné odhady však mluví až o 150 milionech, nebo dokonce až 300 milionech dolarů ročně. Kam přesně peníze z tohoto „fondu“ putují, jaké jsou vyplácené částky a za jaký (zlo)čin, ukazuje třeba tato analýza. V jakém vesmíru nelze takovouto praxi považovat za podporu terorismu? 

Pochopitelně „na první dobrou“ nejde o peníze Evropy z 300milionového balíku „naší“ pomoci. Je to ale v zásadě jedno. Pokud totiž Evropa coby největší zahraniční donor Palestinské autonomie platí samosprávě stavbu infrastruktury, humanitární pomoc i peníze pro úředníky, má místní vláda o to větší prostor pro platby rodinám teroristů. A je úplně jedno, že jde o na první pohled „jiné peníze“ – třeba ty, které PS získává z Kataru či od individuálních dárců. Ve skutečnosti totiž žádné „jiné peníze“ neexistují, vše je jeden rozpočet Palestinské samosprávy, která jeho prostředky využívá dle svých priorit na všechno možné. 

• Agentury OSN: Mezi lety 2014-2020 agentury OSN, zejména UNRWA, do Gazy poslaly pomoc za 4,5 miliardy dolarů. Peníze míří na výstavbu škol, platy učitelů, zdravotnictví a humanitární pomoc. 
• Katar: Od roku 2012 poskytnul Katar pomoc Gaze ve výši 1,3 miliardy dolarů, vypočítává agentura AP. Z toho 360 milionů bylo přislíbených v lednu 2021 a dalších 500 milionů dolarů určených na rekonstrukci infrastruktury v květnu 2021. Část poskytnutých prostředků je určena i na podporu nejchudších rodin či na platby pro (civilní) zaměstnance hnutí Hamás. 
• Palestinská autonomie posílá do Gazy přibližně třetinu svého rozpočtu, loni to bylo 1,7 miliardy dolarů. Peníze podle agentury směřují na platby civilních zaměstnanců, kteří však po roce 2007, kdy nad územím převzal vládu Hamás, v zásadě nepracují, tzn. mají Hamásem „placenou dovolenou“. 
• Egypt přislíbil Gaze 500 milionů dolarů pomoci po krizi z roku 2021, nicméně není zřejmé, kolik z této pomoci skutečně odeslal. 
• Německo a další evropské země poskytly 80 milionů dolarů na projekty zajišťující přístup k pitné vodě. 
• Spojené státy poskytly přes 5,5 milionu dolarů v humanitární pomoci a finančních platbách. Kromě toho přispívají i agentuře UNRWA. 

V šumu debaty o „ztrojnásobení evropské pomoci Gaze“ zaniká také otázka, proč by vlastně Evropská unie měla být tím největším světovým přispěvatelem Palestinské samosprávě a proč se více neangažují okolní arabské země, například prostřednictvím Ligy arabských států. Třeba taková Saúdská Arábie, jeden z hegemonů regionu, svou pomoc v zásadě před několika lety zastavila. A teprve až nyní, po vypuknutí palestinsko-izraelského konfliktu, vypsala s velkou pompou šek na dva miliony dolarů – tedy jen mizivý zlomek evropské pomoci. 

Podobný přístup jako Saúdská Arábie přitom zaujímají také další státy Perského zálivu, s poukazem na rozsáhlou korupci Palestinské samosprávy i její nevděk.

I to je důvod, proč by pomoc PA včetně Gazy měla mít pro Evropu kromě humanitárního rozměru i rozměr reálně zahraničně-politický. Tedy ten rozměr, že poskytnuté peníze pomohou snížit míru utrpení v regionu, z pohledu Evropana nepředstavitelnou, ale zároveň budou sloužit jako jasná pobídka konverze k demokratickým hodnotám.

Mezi ty ovšem rozhodně nepatří opatření typu financování rodin teroristů skrze „mučednický fond“. Premisou evropské pomoci je snaha pomoci vybudovat institucionální zázemí pro „dvoustátní řešení“ izraelsko-palestinského konfliktu. A to se – jak alespoň ukazují nezávislé analýzy – z pohledu budování institucí daří, i když vysněný cíl „dvoustátního řešení“ je zatím velmi vzdálený.

Navíc – řada komentátorů a část žurnalistického diskursu se na pomoc Palestině dívá zcestně: argumentují, že pokud pomoc zastavíme, obrátí se to proti Evropě samotné. Ať nárůstem migrace, nebo nárůstem napětí v regionu. Jenomže evropská pomoc (za nemalé peníze) by neměla být „nárokovým normálem“, po jehož zastavení si Evropa zaslouží trest. Takový koncept už totiž není daleko od principu výpalného.

Přesto všechno ale pokračování pomoci Palestině smysl má – ovšem za dvou podmínek. Zaprvé je třeba zvýšit efektivitu pomoci i její navázání na další kroky Palestinské samosprávy. Pokud Evropa do regionu posílá tak velký podíl pomoci, je třeba to podmínit jasnými pravidly a konvergencí k demokratickým hodnotám – včetně účinné stopky pro platby do „fondu mučedníků“.

A za druhé: Evropa by měla vyvinout politický tlak na to, aby se v pomoci Palestině výrazněji angažovaly i arabské země. Jak ukazují data, ještě v roce 2007 se arabské země podílely na pomoci Palestině z 85 procent, Evropa jen ze 13 procent. V roce 2018 už je poměr opačný – Evropa se z globálního pohledu podílí na pomoci přibližně 60 %, arabské země 30 %. A pomyslné nůžky se v posledních letech dále rozevírají, například i kvůli „stopce“ ze Saúdské Arábie.