Unikátní památky v pásmu Gazy pod palbou. Možná už je nikdy neuvidíme, ale nemůže za to jen válka

Od převzetí moci Hamásem a zavedení blokády ze strany Izraele a Egypta smějí do pásma Gazy jen vybraní mezinárodní humanitární pracovníci, novináři a diplomaté. Turistům je vstup zapovězen. V 60. letech minulého století si ale užívali autentického orientálního ruchu, nákupů i historických památek – Britové, Francouzi, Italové i Američané jezdili na výlety, kouřili šíšu, popíjeli kávu a čaj. V 90. letech 20. století, za vlády Palestinské samosprávy, bylo v Gaze postaveno letiště a ve vzduchu se vznášela naděje na mír. V roce 2007 ale vyhrál přetahovanou o moc Hamás a turisté měli utrum. Koneckonců i Lonely Planet uvádí, že i kdyby bylo možné sem vstoupit, rozhodně se to nedoporučuje.

Zdejší památky nenajdete v turistických průvodcích. Přesto má pásmo Gazy rozhodně co nabídnout.

Řecký pravoslavný kostel svatého Porfyria s bohatě zdobeným interiérem je nejstarší nepřetržitě fungující kostel na území Gazy. Byl pojmenován po biskupovi z 5. století, který je pohřben v severovýchodním rohu kostela. Původní stavba pochází z roku 425, což z něj činí třetí nejstarší kostel na světě, byť z ní zbyly již jen původní základy. Ve 12. století na nich postavili nový kostel křižáci, v 15. století byl zasvěcen Panně Marii a v roce 1856 proběhla jeho velká rekonstrukce. Zajímavostí je česká stopa v něm – zvon ve věži kostela byl totiž odlit v Československu.

19. října byl kostel sv. Porfyria zasažen raketami. V ten moment poskytoval útočiště několika stovkám vysídlených křesťanů, včetně dětí. Křesťané tvoří pouhé jedno procento obyvatel Gazy a ze strany vládnoucí teroristické organizace čelí omezením a diskriminaci. Při nedávném raketovém útoku zahynulo podle zdejšího jáhena devět lidí a další byli zraněni. Izrael se hájí tím, že v bezprostřední blízkosti se nacházelo jedno z velitelských středisek Hamásu.

Jak se válečná realita rychle mění, ukazuje jedna bizarní situace – zpráva o bombardování kostela totiž proběhla sociálními sítěmi už několik dní předtím, než k němu skutečně došlo. Tehdy se zpravodajci předháněli v jejím dementování. Dnes už je všechno jinak.

Mešita Sayeda al-Hashima je jednou z největších a nejkrásnějších v pásmu Gazy. Stojí přímo v centru starého města Gaza a podle islámské tradice je v ní i hrob pradědečka proroka Mohameda – Hášima ibn ʿAbd Manáfa, který zde nalezl smrt při zastávce na cestě s obchodní karavanou.

Další významný svatostánek, Velká mešita v Gaze známá také jako Velká Omarova mešita (jen pozor, mešity stejného jména najdete mimo jiné i v Jeruzalémě či Betlémě), je vůbec největší a nejstarší mešitou v pásmu Gazy. Také ona je uprostřed historického centra hlavního města, poblíž starého trhu. Zajímavostí je, že uctívači dvou různých náboženství se tu v průběhu dějin střídali jak na orloji. 

Nejdřív si zde křesťanští Byzantinci na ruinách starověkého pelištejského (filištínského) chrámu postavili v 5. století kostel. Ten byl po dobytí muslimy v 7. století přeměněn na mešitu, jejíž minaret v 10. století zničilo zemětřesení. Ve 12. století přestavěli mešitu křižáci na kostel, který ve 13. století Mamlúci přestavěli zpátky na mešitu. Tu záhy pobořili Mongolové, jenže krátce po následné obnově opět zaúřadovalo zemětřesení. O tři sta let později mešitu znovu vystavěli Osmané. Britské ostřelování během 1. světové války jí však znovu dalo na frak a prozatím naposledy byla obnovena v roce 1925.

Areál má 4 100 metrů čtverečních a je celý postaven z místního mořského pískovce zvaného „kurkar“. Mešita je ústředním centrem palestinské sebeidentity. V roce 2014 tu ale tekla palestinská krev, kterou měl na rukou Hamás. Šest mužů obviněných z kolaborace bylo veřejně popraveno před zraky stovek diváků včetně dětí. 

Přestože, nebo spíše protože má Velká mešita divokou minulost a mnohokrát už skončila v rozvalinách, místní jsou na ni obzvláště citliví. Její poničení by tak nejspíš mohlo představovat další významnou roznětku eskalace aktuálního konfliktu.

Během uplynulých dvou týdnů byla vybombardována více než dvacítka mešit. Vzhledem k jejich hustotě na území Gazy jich bude nepochybně přibývat. Mešity ve velkém „padaly za vlast“ i v předchozích letech. Zdejší muslimové ale rozhodně stále mají kam jít na povinnou páteční modlitbu. V celém pásmu je totiž neuvěřitelných 1117 islámských svatostánků.

Biblický „lidský Golem“ Samson je s Gazou bytostně spjat. Podle pověsti na něm zrádná Dalila vyzvěděla tajemství jeho síly. Poté mu Filištíni ostříhali vlasy, z nichž jeho síla pramenila, uvěznili ho a vypíchli mu oči. Když se mu síla vrátila, zbořil jejich chrám, v jehož rozvalinách pak našli smrt nejen oni, ale i on sám. 

Existují dvě verze tohoto příběhu – jeden vypráví Bible, druhý si vyprávějí Gazané mezi sebou. Podle Bible strávil Samson v Gaze noc s prostitutkou, a když pak prchal před místními, kteří ho chtěli zabít, strhl při tom bránu města. Krátce poté se zamiloval do filištínské dívky Dalily a dál už to znáte. 

Podle Bible byla Dalila podplacena místními vládci, gazanské podání je ale jiné. Samson prý vnikl do Gazy, aby zničil její chrám, a Dalila ho záměrně svedla, aby ho oslabila. Zatímco Bible tedy její čin popisuje jako lstivý a oportunistický, místní legenda v ní naopak vidí hrdinku. 

Podle legendy je Samson pohřben pod Velkou mešitou, která má stát právě na místě starověkého filištínského chrámu boha Dagona. Další pověst jeho hrobku situuje do jiných míst ve starobylém centru Gazy. Jde přitom o hrob šejka Abu Al-Azma (v arabštině mocný) z 9. století. Někteří místní obyvatelé tvrdí, že to byl ve skutečnosti sám bájný Samson.

Přestože Gazané nabízejí hned dvě varianty posledního odpočinku Samsona, obecně nejpřijímanějším umístěním jeho hrobky je pahorek Tel Zorah v Izraeli, který zdobí náhrobní kámen biblického hrdiny a jeho otce Manoacha.

Pozůstatky dávné minulosti Gazy – a připomínky její bývalé slávy – jsou vystaveny ve skromné expozici v majestátním Pašově paláci (Qasr al-Basha), postaveném mamlúckým sultánem ve 13. století a dokončeném během osmanské éry. V někdejším sídle samosprávy strávil několik nocí během svého tažení proti Egyptu a Sýrii v roce 1799 i Napoleon – proto se mu dnes přezdívá i „Napoleonova pevnost“. 

Vedle ozdobných prvků v podobě fasád s geometrickými vzory, sochy dvou lvů a vějířovitých a křížových kleneb se tu zachovaly i dobové unikátní obranné prvky, jako jsou například úzká okna s rozšířeným prostorem – střílny pro děla. Během britské nadvlády sloužila budova jako policejní stanice, dnes je v ní muzeum a dívčí škola.

V Pašově paláci jsou vystaveny i jedinečné artefakty nalezené při zdejších archeologických vykopávkách. Datují se do různých období od kanaánského po osmanské, mapují tedy rozmezí několika tisíciletí. Jenomže i přes historicky velmi lukrativní polohu na křižovatce dějin a kultur nemá archeologie v Gaze příliš silnou pozici. „Pod Gazou je celá jiná Gaza, ale každé archeologické naleziště zde bylo nalezeno prakticky náhodou,“ řekl před několika lety BBC Hayam Albetar, archeolog z ministerstva pro turismus a památky řízeného Hamásem. 

Loni například objevil palestinský farmář dokonale zachovalou mozaikovou podlahu s motivy zvířat z byzantské éry při sázení stromů na svém pozemku v centrálním pásmu Gazy. V roce 2014 nalezl rybář mezi kameny na pobřeží bronzovou sochu nahého starořeckého boha Apollóna v nadživotní velikosti.

Jedním z nejvýznamnějších archeologických nalezišť je bývalé kanaánské město v dnešní oblasti Tell el Ejoul. Historici se domnívají, že jde o původní hlavní město, které bylo opuštěno kvůli malárii. Byly zde nalezeny hrobky jezdců pohřbených spolu s koňmi, keramika, zlaté šperky – a hned pět velkých lidských sídel, nejstarší se datuje do období před pěti tisíci lety.

Památky to v Gaze obecně nemají lehké. Přestože se několik nejzásadnějších z nich dočkalo rekonstrukce (některé i opakovaně a mnohé za podpory evropských financí), většina historických staveb je zchátralých, opuštěných, zavezených odpadky. A jak se místní populace rozrůstá, obyvatelé se uchylují ke stavbě betonových přístaveb na základech starověkých budov.

Samotný Hamás v roce 2017 nechal strhnout pozůstatky čtyři a půl tisíce let starého města z doby bronzové, aby uvolnil místo pro novou zástavbu. Dalším zásadním problémem jsou i vykradači archeologických nalezišť a překupníci. Památky nevyčíslitelné hodnoty končí na černém trhu. Bohaté historii Gazy tak hrozí definitivní zapomnění i bez přispění války.