KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Z více než půl milionu Židů, kteří žili v Německu před rokem 1933, jich zbyla v roce 1950 jen hrstka čítající 15 tisíc příslušníků tohoto etnika. V devadesátých letech, když země přijala Židy ze zemí bývalého Sovětského svazu, se komunita rozrostla na 215 tisíc lidí. Dnes Ústřední rada Židů v Německu registruje zhruba 95 tisíc členů sdružených do 105 obcí, a německá židovská komunita je tak třetí největší v Evropě. Podobně jako ve Francii nebo Velké Británii je ale i zde, v zemi, která před 82 lety vytvořila z pogromu průmyslové odvětví, židovství terčem nenávisti různých názorových skupin. První díl seriálu o antisemitismu u našich západních sousedů.
Je páteční únorová noc. Na pozadí kakofonie velkoměsta tepe Berlín jako basový buben na metalovém koncertě. Kdo má nohy a dýchá, je venku a slaví konec pracovního týdne. Výjimkou není ani Lahav Shapira, třicetiletý student speciální pedagogiky na Svobodné univerzitě v Berlíně.
S přítelkyní vyráží do Brunnenstrasse, oblíbené ulice „pařmenů“, která si uprostřed turistických atrakcí berlínské čtvrti Mitte zachovala mírně ošuntělý šarm Kiezu. Cestou si Lahava všimne 23letý Mustafa A., rovněž student pedagogiky na stejné univerzitě.
Když pár po hodině a půl vyjde z jednoho z barů, čeká před vchodem Mustafa s otázkou: „Ty jsi Lahav?“ A zaútočí na něj. Nejprve několika ranami pěstí, a když se Lahav skácí k zemi, pokračuje kopancem do hlavy. Pak zmizí na rušném Rosenthaler Platzu.
Lahav skončí na JIP, má zlomených několik obličejových kostí, otřes mozku a nitrolební krvácení. Naštěstí jen „lehké“, jak o něco později napíše jedna novinářka. Stráví čtyři dny v nemocnici.
Ve stejné době vrcholí protesty nazvané „Nie wieder ist jetzt“ – Nikdy více je právě teď, které jsou reakcí na tzv. „tajný plán proti Německu“, jak nazval Correctiv setkání několika členů AfD a konzervativní pravice s pravicovým extremistou Martinem Sellnerem v hotelu nedaleko Postupimi.
Ačkoli by Shapirův potlučený obličej mohl být tváří demonstrací proti nenávisti a rasismu, na reportážních fotografiích z německých náměstí budete transparent s heslem „Už žádné zmlácené židovské studenty“ hledat marně.
Podle průzkumů se na policii obrátí jen necelá čtvrtina obětí antisemitských útoků
Mustafu A. stíhá německá prokuratura. Vychází z toho, že těžké ublížení na zdraví mělo antisemitský podtext. Útočníkovi hrozí trest v délce šesti měsíců natvrdo; pokud se před soudem prokáže politická motivace, mohl by být o něco delší. Kdy se věc dostane k soudu, veřejnost zatím neví.
Lahavův případ je přitom jen jedním z mnoha – na základě průzkumů se na policii obrátí jen necelá čtvrtina obětí. Podle Bena Saloma, německého rappera, který pořádá workshopy pro děti z komunity, se na otázku, zda již na vlastní kůži zažily antisemitismus, přihlásí vždy nejméně osm z deseti kluků a holek.
Ani před loňským 7. říjnem nebyl život židovské menšiny snadný, nyní však čelí (nejen) v Německu vlně antisemitismu, která v posledních padesáti letech nemá obdoby.
„Mám pocit, že jsem v pasti radikálních sil zprava i zleva … Islamismus, pravicový nebo levicový extremismus, všechny tyhle -ismy jsou stejné. A jediné, co slyším, je: zvykej si!,“ zpívá Ben Salomo. „Říkají: Zvykej si, že opět pochodují plešky a každé varování se míjí účinkem, zvykej si na radikalizaci migrantů a nenávist rostoucí geometrickou řadou. Říkají: Zvykej si! Jenže já odmítám jejich falešnou toleranci.“
I pro ty, kdo dávají přednost jiným hudebním stylům, je Benův tříminutový rytmický příval slov poučným exposé o každodenní realitě berlínského Žida.
Je to na TikToku, takže to je pravda
Wilhelminina ulice v Darmstadtu, 7. prosinec 2023. Ze stánků na nedalekém Luisině náměstí se line vůně pražených mandlí a svařeného vína. George Michael ze záhrobí zpívá, že „letos dá své srdce jinému“. Vedle obchodního centra umístí několik členů místní židovské obce bílé židle s fotografiemi lidí, kteří jsou rukojmími Hamásu.
U hloučku veskrze odvážných organizátorů se čas od času zastaví kolemjdoucí, někteří na podobizny unesených jen tiše hledí, sem tam se najde někdo, kdo vysloví svoji účast či si jen smutně vzdychne. K aktivistům přistoupí asi sedmdesátiletá dáma s dokonalým účesem, elegantním kabátkem od Bognera a ustaraným výrazem. Prý je strašné, co se „tam“ děje, ale… je přeci advent, lidé se těší na svátky a připomínka hrůz odehrávajících se tři tisíce kilometrů odsud, kazí vánoční atmosféru.
Když paní odejde, přimotá se k prázdným židlím skupinka zvědavých teenagerů. Když zjistí, čeho se akce týká, začnou rozčileně protestovat. Padají argumenty o genocidě Palestinců, židovské světovládě a původu všeho zla. Jako zdroj svých informací uvádí antisemitský dorost TikTok – prý je tam toho spousta, takže to musí být pravda.
Když se rozohní tak, že začnou křičet a organizátory verbálně napadat, zapojí se do debaty hlídka městské policie. Mládež se neochotně poroučí a vyrazí za nákupy. Strážníci pak suše obviní aktivisty z provokace.
Názor typu „Nejsem antisemita, ale... Židi si stejně za všechno můžou sami“ se stále více stává salonfähig – společensky přijatelný
Provokace je v souvislosti s oběťmi antisemitismu vůbec docela častý termín. „Co čekali, když Palestincům vzali zemi?“ ptá se má sousedka, žena s vysokoškolským titulem v exaktním oboru, jinak typická představitelka vzorné „sluníčkové“ intelektuálky vychované diskuzními pořady na ARD, v reakci na 7. říjen.
I berlínská dopisovatelka Süddeutsche Zeitung, Constanze von Bullion, hledá ve svém článku o Lahavu Shapirovi důvody, proč si možná polámané kosti v obličeji zasloužil – spolužáci jej prý vnímají jako provokatéra. V zájmu vyváženého žurnalismu zmíní Shapirovu diagnózu ADHD i jeho angažmá při pokusu propalestinských aktivistů obsadit aulu FU – existují videa, jak strhává jejich plakáty, vylepuje fotografie rukojmích a dokonce se s nějakým spolužákem postrkuje.
Bullionová opatrně zpochybňuje i to, že byl útok na Brunnenstrasse motivován nenávistí k Shapirově židovství. Její argumentace je učebnicovým příkladem obviňování oběti – protože je však v roli poškozeného Žid, upozorní na to jen jedna diskutující a v reakci na článek také list Jüdische Allgemeine ve své názorové rubrice.
Obehraný song o tom, že Židé si za vše mohou sami, je jako divoká karta zase jednou zařazen do hitparády argumentů lidové politické diskuze.
A výrok „Nejsem antisemita, ale…“, který by byl – ve variantě s rasistou, misogynem či jakýmkoli jiným označením reprezentanta názorového proudu nežádoucího v moderní liberální společnosti – automaticky považován za potvrzení, že jeho autor JE rasistou, misogynem apod., se mezičasem stal salonfähig – tedy společensky přijatelný.
Pro antisemitismus není v Německu místo – tak zní oficiální politika země artikulovaná ústy vrcholných i lokálních politiků, zástupců médií, akademické obce či občanské společnosti.
Jak je tedy možné, že zde žijící Židé své vyznání často skrývají, bojí se nosit na veřejnosti kippu či Davidovu hvězdu, že jsou synagogy, židovské památky a památníky i další objekty a instituce střeženy ozbrojenými policejními hlídkami i soukromými ochrankami a jen v Berlíně musí každý rok zhruba deset studentů odejít ze státního gymnázia na soukromou školu, protože jsou neustálým terčem šikany motivované nenávistí vůči Židům?
Důraznější politické proklamace ani více byrokracie či vzdělávání problém antisemitismu neřeší
Jinými slovy, jak je možné, že rétorika státu popírá každodenní realitu ulice? Historická lekce o šoa je součástí kurikula všech stupňů vzdělávání. Stejně tak nelze spolkové ani zemským vládám vytknout nedostatek snahy o větší či velká politická gesta.
Podpora židovského života v Německu je nedílnou součástí vládního programu, bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v budově kancléřství. Spolek má svého pověřence pro antisemitismus, obdobné funkce najdete v zemských vládách. Jen v Berlíně sedí pověřenců pět.
Zavedení dalšího úřadu pověřence pro antisemitismus zdá se být univerzální odpovědí první volby při každém incidentu, který pronikne do médií. Jinak tomu nebylo ani po brutálním útoku na Shapiru – i vysoké školy by podle spolkového pověřence Felixe Kleina měly mít své pověřence.
Zdejší publicistická legenda Henryk M. Broder tento záměr vtipně glosoval: „Pan Klein je poctivý, skvělý člověk, jen o antisemitismu nemá ponětí. K antisemitismu přistupuje jako k byrokratickému problému, který vyřeší více pověřenců, více sociální práce, více doučování, více setkávání s Židy, zejména těmi, kteří přežili holokaust, více výletů do Osvětimi. Jako většina lidí z těchto kruhů nechápe, že antisemitismus je vášeň.“
