Stín smutné olympiády nad Mnichovem: Proč nemá antisemitismus v bavorské metropoli ani v Německu místo

Všechna tahle na první pohled časově i obsahově rozdílná témata spolu totiž svým způsobem těsně souvisejí – spojuje je jeden historický (snad to tak mohu napsat) „fenomén“: antisemitismus. Tak se na to pojďme podívat podrobněji.

Kromě slavné a v mnoha ohledech pozoruhodné historie mají dějiny Mnichova i své temné, hodně temné stránky. Právě bavorská metropole byla ve dvacátých letech minulého století, tedy ještě před převzetím moci, před Machtübernahme, hlavním centrem moci Hitlerovy NSDAP. Právě tady se – tenkrát ještě neúspěšně – „hnědokošiláči“ pokusili v listopadu 1923 o státní převrat. 

Právě tady, v Bavorsku, nedaleko (přibližně sto padesát kilometrů) od Mnichova, Hitlerovi už jako „vůdci německého národa“ nechal jeho nejbližší spolupracovník Martin Bormann k padesátým narozeninám postavit tzv. „orlí hnízdo“ (Kehlsteinhaus; doslova „dům na orlí skále“). A právě mnichovský fotbalový mančaft Bayern, který měl židovského majitele a trenéra, nacisté nenáviděli a perzekvovali ho, seč mohli po celou dobu, co byli u moci (1933–1945).

Po skončení druhé světové války a po pádu nacismu na jaře 1945 se Mnichov, stejně jako celé Německo, pozvolna probouzel k novému životu. Těžké poválečné časy ale poměrně brzy vystřídal Adenauerův a Erhardův (Konrad Adenauer a Ludwig Erhard; první dva kancléři SRN) „hospodářský zázrak“ a Mnichov se stal jedním z jeho nejviditelnějších symbolů, včetně automobilky BMW a již zmíněného fotbalového Bayernu. 

Volba Mnichova coby města, jež bude hostit XX. (letní) olympijské hry, k níž došlo v Římě v dubnu 1966 (poraženými byly tehdy španělský Madrid, kanadský Montreal a americký Detroit), znamenala cosi jako „odměnu“ celému Německu, celé Spolkové republice – za to, jak zvládla denacifikaci a proměnu k demokracii a prosperitě.

Mnichov, Bavorsko a celé Německo se na letní olympijské hry v roce 1972 připravovaly s nesmírnou pečlivostí. Jednalo se o největší sportovní událost, kterou SRN mohla doposud uspořádat a ukázat světu, že je zemí, jež si zaslouží obdiv, respekt a úctu. 

Hry, které začaly 26. srpna, se zdály být předurčené k úspěchu, mimo jiné pro senzační sportovní výkony. Nikdo ze sportovních fanoušků včetně mě (první olympiáda, kterou jsem sledoval v televizi) nikdy nezapomene na sedm zlatých medailí amerického plavce Marka Spitze; na ladnost, půvab a mistrovství sovětské gymnastky Olgy Korbutové; na mladičkou, teprve šestnáctiletou (západo)německou výškařku Ulrike Meyfahrtovou (která přidala druhé olympijské zlato, stejně nečekané, na olympiádě v Los Angeles v roce 1984); na fenomenálního japonského gymnastu Swaa Kata a na mnohé další…

Nakonec se ale symbolem mnichovské olympiády nestaly senzační sportovní výkony, nýbrž útok palestinských teroristů ze skupiny „Černé září“ na izraelské sportovce a funkcionáře 5. září 1972: Jedenáct mrtvých, zoufale zpackaná záchranná operace a smutek, nekonečný smutek, který v Mnichově zavládl, smutek ostře kontrastující s jásajícími davy v některých muslimských zemích i v samotné Palestině…

Již zase mrtví, brutálně zavraždění Židé na území Německa… Právě v Mnichově došlo – v menší míře, ale stejně strašlivě – k opakování hrůz, jež byly s tímto městem a celým Německem spojené, třebaže vrazi tentokrát pocházeli odjinud.

Šokující nebyl jen teroristický útok samotný, nýbrž i rozhodnutí dlouholetého šéfa Mezinárodního olympijského výboru, Američana Averyho Brundageho (1887–1975; v čele MOV v letech 1952–1972) neukončit, ba ani nepřerušit hry a pokračovat v nich dál – „jako by se nic nestalo“ („Hry jsou víc než politika.“).

Brundage byl „zvláštní pán“, tímto rozhodnutím se však zdiskreditoval v očích mnoha lidí na celém světě. Počínaje 5. zářím až do ukončení her 11. září nad Mnichovem tak jako tak visel temný, krvavý stín, který se nepodařilo zaplašit. Nepodařilo se to ostatně úplně dodnes, o tom ale až za chvíli.

Pokud historii mnichovského teroristického útoku ani izraelské odvety neznáte, nejlepší, co můžete „na úvod“ čistě pro seznámení s tématem udělat, je pustit si „Mnichov“ (Munich; 2005) režiséra Stevena Spielberga.

Třebaže se nejedná o přesný „záznam“ teroristického atentátu ani následující operace „Boží hněv“, během níž izraelské zpravodajské služby Aman, Mosad a Šin Bet společně s některými jednotkami izraelské armády zlikvidovaly většinu teroristů a na ně napojených lidí (kteří měli – a v některých případech i neměli – s útokem co do činění), je to film, který Vám o „Mnichově 1972“ řekne hodně z toho podstatného; po umělecké stránce je navíc, jak je u Spielberga zvykem, skutečně brilantní.

Fakta si budete moci načíst později, publikací je i v češtině a ve slovenštině celá řada (George Jonas, Odveta. Mnichov 1972, 2006 [předloha k výše zmíněnému filmu]; Aaron Klein, Protiúder, Bratislava 2006; Simon Reeve, Jeden den v září, 2006 atd.).

Když jsme si v pondělí s mým devítiletým synem, manželkou a blízkými přáteli prohlíželi olympijský stadion, měl jsem – jak to jen říct – hodně smíšené pocity. Na jedné straně mě jako vždycky na podobných místech coby velkého sportovního fanouška doslova přepadala euforie – stadion je stále fascinující, jedna z nejúchvatnějších nejen sportovních staveb, jaké jsem v životě viděl, a místní genius loci opravdu mimořádně silný, o plaveckém bazénu, který je součástí areálu (a kde v létě ve dvaasedmdesátém nezapomenutelně „řádil“ již zmíněný Mark Spitz) nemluvě.

Současně jsem ale nemohl nevnímat „tíhu historie“ a hrůzy, jež se zde během olympiády odehrála, třebaže k ní nedošlo přímo na stadionu samotném.

Bylo to zkrátka hodně melancholické časné odpoledne, navzdory krásnému, skoro již letnímu počasí, jež ostře kontrastovalo s běsy, které se nedaleko odehrály. Mnichovská olympiáda z roku 1972 nebyla, jak jistě víte, jediná, kde došlo k takové či onaké tragédii, tato však „ční“ vysoko nad ostatními. A to tím spíš, že k ní došlo ve městě, které je spojeno s nacismem a s antisemitismem jako málokteré jiné (viz výše), s městem, kde „náckové“ brutálně zlikvidovali studenty místní univerzity ze skupiny Bílá růže (Weisse Rose), a s městem, v jehož blízkosti se nacházel nechvalně proslulý koncentrační tábor Dachau.

Jedno je nicméně jisté. Zatímco na nejlepších amerických univerzitách (tzv. břečťanová liga – Ivy League) brání zfanatizovaní propalestinští, a dokonce pro-hamáští – což je alespoň pro mě nepochopitelné – studenti židovským spolužákům v účasti na výuce, kdy zfanatizovaná mládež, rozmazlené děti z bohatých rodin, které „roupama nevědí, co dělat“, křičí antisemitské heslo „Od řeky k moři“, čímž de facto popírá existenci izraelského státu, ve Spolkové republice je něco takového nemožné.

Dnešní Německo má spoustu vážných problémů – ekonomikou počínaje přes zajištění adekvátních energetických zdrojů až po těžkosti se zvládnutím přívalu legálních i nelegálních migrantů, neblahé dědictví paní Merkelové.

Některé z těchto problémů jsou jen složitě řešitelné a jejich některé projevy, jako například nedávné volání radikálních muslimů v Hamburku po ustavení chalífátu, budí (nejen u německé) veřejnosti značné obavy. Jasně artikulovaný antisemitismus v té podobě, v jaké jsme ho byli donedávna, až do zásahu policie, svědkem na amerických univerzitách, je v SRN nepředstavitelný.

Stále ještě relativně nedávná minulost a zejména její poctivá reflexe to zcela vylučují. I proto je Spolková republika všemu navzdory stále dobře fungujícím demokratickým státem, jakých není ve světě zase až tak mnoho. O Mnichově, o „městě Bílé růže“ to platí samozřejmě rovněž.