Židovka a její „óda na život“ nesmí projít! Eurovize odhalila, jak moc už Západ propadl kultuře smrti

Co se dělo ve třetím největším švédském městě před finále soutěže, v jeho průběhu i během hlasování porotců, bylo jedním slovem nechutné. Ukrajinsko-lotyšskou Židovku Eden Golan musela při přesunech hlídat kolona se stovkou policistů a strážců, jinak zůstávala zavřená v pokoji. 

A když zpívala svou tichou píseň, působili výtržníci v hale takový hluk, že na pódiu ji nebylo vůbec slyšet a ani v rámci televizního přenosu se nedařilo zcela odstínit bučení a pískání. Od 25 porot z celkem 36 zemí nezískala ani bod (včetně České republiky!).

Izraelka skončila pátá, ale jen díky hlasům publika, kterých bylo 323 (více měl jen Chorvat, a to 337). Hodnotitelé jí přidělili jen 52 bodů – zdaleka nejméně ze všech zpěváků, kteří se umístili v první desítce. 

Někdo by mohl říci, že „profíky nepřesvědčila“. Jeden norský porotce ale přiznal, že jí dal nulu kvůli podpoře Gazy. A mluvčí poroty z této země odstoupila ještě před finále, což rovněž vysvětlila odporem k Izraeli: „Probíhá genocida a já vás všechny žádám, abyste otevřeli oči, otevřeli srdce. Nechť vás láska dovede k pravdě.“

„Pravda a láska“? Není to tak, že na Eurovizi spíše prohrály se lží o nevině Palestinců a nenávistí vůči Židům? Paradoxně norská jury dala Eden Golan 8 bodů, čili antisemité v ní nepřevážili. Avšak celkově ano. A totéž platí o ulicích Malmö a soutěžní hale.

Progresivisty strašně naštvalo už to, že Židovka směla soutěžit – a úplně je rozzuřilo, že ji přízeň diváků dostala do finále. V něm prokázala obrovskou míru sebeovládání, síly, odvahy a koncentrace, z níž ji nevyvedlo ani ono bučení a pískání.

Eden Golan čelila nenávisti i od ostatních soutěžících, zejména Brita, Portugalky, Irky a později vítězného Švýcara. Ti původně chtěli na protest proti ní odstoupit z klání, ale pak si uvědomili, že by tím poškodili sami sebe, a tak „jen“ připojili svůj podpis pod chcimírovské prohlášení. 

Řekyně během její řeči na tiskovce zívala a dávala najevo, jak se nudí. Když dostala otázku, zda svým příjezdem neohrozila bezpečnost všech ostatních, což moderátor doprovodil slovy, že nemusí odpovídat, Nizozemec se jízlivě zeptal: „A proč ne?“

Soutěž se konala pod heslem „United by Music“. Spíše by ji však vystihovalo „United by Antisemitism“. Eurovizi přitom pořádá asociace EBU, která sdružuje převážně veřejnoprávní televize. To je věru ošklivá vizitka evropských médií veřejnoprávní služby…

Účastníci, porotci a moderátoři měli neustále plná ústa „míru a lásky“, ale když se někdo náhodou nechal nachytat, že se zdraví nebo dokonce tancuje na chodbě s Eden Golan, musel se omlouvat, jako by provedl kdo ví co, a Židovka byla žádána, aby předmětný příspěvek smazala ze svých sociálních sítí.

A jak se slučuje volání po „míru a lásce“ s všudypřítomným šikanováním dvacetileté holky – k němuž se přidala i známá aktivistka Greta Thunbergová, která se po válce s uhlíkem pustila do rozhořčeného boje se „sionismem“?

Rovněž se „povedl“ Nizozemec, zřejmě nejzarytější antisemita mezi soutěžícími (nakonec vyloučený za vyhrožování kameramance). Izrael nenávidí, leč je velkým fanouškem agresorského Ruska. Tři týdny po zahájení invaze vydal píseň, v níž zpíval: „Já jsem Joost Klein, mám rád Rusko, chci ruské ženy, chci ruské děti“. Po odhalení strašlivého masakru v Buči jel vystupovat do Petrohradu. A tenhle se pohoršuje nad Židy?

A ještě něco bylo divného – v Malmö se venku i v sále demonstrovalo za Palestinu a zároveň za queer. Jenže jak to jde dohromady? Tři ze čtyř signatářů „dopisu za příměří“ by sotva kdy mohli i v mírových dobách bezpečně pobývat v Gaze.

Švýcar Nemo se identifikuje jako „nebinární“, Brit Olly Alexander je LGBT aktivista, Bambie Thug za Irsko je muž, vystupující jako žena-čarodějnice, který se nechává oslovovat „oni“ – na území ovládaném radikálními muslimy by museli mít silnou ochranku, aby vůbec přežili…

Bezpečně by se tyto „queer bytosti“ paradoxně mohly cítit mezi Židy – které přitom nenávidí. Tedy pokud by nevystupovaly na festivalu, jako byl loni na podzim Nova, kde jejich „kámoši z Hamásu“ brutálně zmasakrovali stovky mladých lidí nejen z Izraele, kteří sem přišli demonstrovat lásku a smíření s Araby. Právě k jejich uctění vznikla píseň „Hurricane“ od Eden Golan. Tedy původně se jmenovala „October Rain“ – ale zasáhli cenzoři z Eurovize, podle nichž je vzpomínka na zabité přátele příliš „politická“.

Nyní se už dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – a možná zároveň vůbec nejstrašnějšímu – sdělení letošního ročníku Eurovision Song Contest. K tomu, co nesmělo od Židovky zaznít. K tomu, jak silné bylo to, co přesto zaznělo. 

A jak ve srovnání s touto úžasně přesvědčivou výpovědí o lásce, přátelství, bolesti, kruté smrti, ale i o vůli nikdy se nevzdat života, je píseň pořadateli protežovaného vítězného Nema jen plytkým nabubřelým pozérským žvástem o ničem.

Jako první se vůbec musíme ptát: Proč by nemohla Eden Golan zpívat o strašné tragédii, která se odehrála na festivalu Nova? Jediná možná odpověď zní, že pachateli tohoto barbarského zločinu jsou ti, jimž se v ulicích Malmö, od porotců i v sále dostalo masivní podpory a solidarity. Vzdát jejich obětem úctu a vyjádřit upřímnou soustrast s blízkými by tak nezapadlo do ideologického scénáře, v němž je Hamás líčen jako bojovník proti sionistickému útlaku. Eurovize zcela jasně řekla, že o říjnovém masakru se zpívat nesmí. Co vše muselo pryč?

Zmizel název „October rain“ a s ním se rýmující slogan „never again“, což je odkaz na holocaust. Po pravdě, autor textu se s tím vypořádal velmi dobře. Verš „I'm still broken from this hurricane“ (Jsem stále zlomená oním hurikánem), je pořád dost silný a vypovídající. 

Zato začátek hodně ztratil původní náboj, když „Those that write history/Stand with me“ (Vy, co píšete dějiny/Stůjte při mě) nahradily verše „Writer of my symphony/Play with me“ (Skladateli mé symfonie/Hraj se mnou).

Jistě, to muselo ideologické cenzory šíleně dopálit. Jak by historie mohla stát na straně Židovky? Předělat se muselo i závěrečné „outro“ v hebrejštině: „Nezbývá vzduch k dýchání/Žádné místo/Žádné já ze dne na den/ Všechny byly dobré děti, každé z nich“ – což upomíná na osud účastníků festivalu Nova a vzdává jim hold. Místo ale toho zaznělo (muselo zaznít): „Žádná velká slova/Pouze modlitby/I když se to těžko chápe/Vždy mi zanechte/Malé světlo.“ Zde cítíme pověstný židovský „koncentráčnický“ humor: „I když se to těžko chápe“.

Zmíněné „povinné úpravy“ jsou ukázkou dvojího metru. A snad vůbec nepochopení role kultury, již lze těžko oddělit od politiky v obecném smyslu reflektování veřejného dění (a nic jiného v textu nebylo, žádná propaganda Izraele, žádná ideologie, žádná agitace). 

Přitom v roce 2016 bylo dovoleno vyhrát Ukrajince krymskotatarského původu Džamale s písní „1944“ o deportacích jejího národa Rusy, kde explicitně zpívá o „zabíjení“.

Pro progresivisty je ovšem Izrael absolutní zlo, proto se snaží masakr na festivalu Nova zcela vytěsnit a nezmiňují ho, stejně jako židovská rukojmí. Volají po „lásce a míru“. Ale ne pro Židy. Nakonec nás úzkostlivé „čištění“ textu písně Eden Golan snad ani nemůže překvapit. 

Jedna věc však přesto ano. Zmizel i rým „Hours and hours and flowers/Life is no game for the cowards“. Tím se chtělo říci co? Že život JE hra pro zbabělce? A že celá Eurovize je v opozici k silné židovské vůli přežít? Nejde o přiznání odporu ke kultuře života?

Faktem je, že kdyby verš „Život není hra pro zbabělce“ zůstal, pak by celá píseň „Hurricane“ byla v ještě větší kontradikci s vítězným „Kódem“ od Nema. Jeho obsah je celý o tom, jak strašné utrpení, námahu, těžké zkoušky a vypětí zažívá interpret, který má problém vybrat si, zda má být mužem, nebo ženou. 

Cítil „spalující hrůzy“ a prošel „peklem“, aby pak radostně a s vítězným funěním zvolal, že „rozluštil kód“, tak „jako amoniti“ (měkkýši, kteří vyhynuli spolu s dinosaury) a své místo našel kdesi „mezi nulou a jedničkou“.

Píseň od Eden je i po škrtech silnou výpovědí o neutuchající vůli po životě vzdor kruté smrti, v té Nemově porota Eurovize oslavila politicky angažované vyprázdněné klišé o hledání doslova ničeho. 

Identifikovat se jako queer, s libovolným pohlavím či bezpohlavně, není dnes už nic objevného ani těžkého. Kvůli sexuální identitě vás na Západě nebudou šikanovat. Kvůli židovské ano – a svým podpisem to předvedl i Nemo. Jeho slova z předání cen: „Věřím, že tato soutěž dodrží své slovo a bude pokračovat v rozdávání míru,“ znějí farizejsky.

Letošní ročník Eurovize postavil Hamás proti Izraeli, pekelné bučení proti andělskému zpěvu, antisemitismus proti humanitě, prázdnotu proti opravdovosti. Za velkého jásotu zvítězila nabubřele kýčovitá woke agitka. Epický text o živé lásce vzdorující smrtelné nenávisti byl povinně zmrzačen (ale nezničen). 

Válka proti Židům se vydávala za „mír“. Jako by organizátoři akce, příznačně pořádané v Malmö, městě těžce týraném muslimskými gangy, chtěli potvrdit, že Evropa odvrhuje kulturu života a slaví kult smrti…