KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Ačkoli je Blízký východ bezprostředním sousedem Evropy a většina tamních zemí s námi má staleté historické vazby, v nynějším konfliktu v Gaze nehraje Evropská unie téměř žádnou roli. Neshodujeme se totiž v jednotných postojích vůči izraelskému počínání v pásmu Gazy a nemáme ani jednotnou představu o tom, jak by mělo vypadat blízkovýchodní uspořádání po skončení této války.
Politická i vojenská váha Evropy v tomto regionu je ovšem slabá, takže by Izrael na její stanoviska asi stejně dbal jen málo, i kdyby byla jednotnější.
Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell se zpočátku vyjadřoval dosti jasně: vyčítal Izraeli jeho kruté počínání vůči civilistům v Gaze, bil na poplach před humanitární krizí, odsuzoval protipalestinské chování kolonistů na Západním břehu Jordánu a horoval pro rychlé oživení mírového procesu vedoucího konečně k založení palestinského státu.
Jeho hlas postupně umlkal, protože se nemohl opřít o jednotný postoj členských států. V zahraniční politice rozhoduje Evropská unie zásadně jednomyslně – a tam, kde jednomyslnost chybí, není nic než prázdnota.
Na březnovém zasedání Evropské rady se zdálo, že by mohl vzniknout aspoň nějaký konsensus. Evropští lídři jednomyslně vyzvali k okamžité humanitární přestávce v bojích vedoucí k „udržitelnému příměří“. Požádali Izrael, aby umožnil neomezené humanitární dodávky, a současně i Hamás, aby bezpodmínečně propustil všechny izraelské rukojmí. Evropští politikové šli tak daleko, že humanitární situaci v Gaze označili za katastrofální a dopady války na civilisty za „nevyvážené“.
Ačkoli se ministři zahraničí členských států scházejí každé čtyři týdny, jejich vlády své postoje v této věci nezkoordinovaly. Ukázkovým příkladem je poslední hlasování ve Valném shromáždění OSN, kde se 140 zemí světa postavilo za to, aby se Palestina stala plnoprávným členem Spojených národů, ačkoli nemá vlastní fyzický stát. Bylo mezi nimi 14 členských států Evropské unie, včetně těžkých vah Francie, Španělska nebo i Polska.
Země jako Německo či Rakousko, které odevždy v EU platily za nejvíce proizraelské, se nyní hlasování zdržely, spolu s Nizozemskem, Itálií, Finskem či Chorvatskem. A pouze devět členů OSN hlasovalo proti této rezoluci: z EU to byly Česko a Maďarsko, mimo EU pak samozřejmě Izrael, ale také Argentina, (Federativní státy) Mikronésie, Nauru, Papua Nová Guinea. A samozřejmě i Spojené státy, které nemohly dopustit, aby se Palestinská autonomie stala plnoprávným členem OSN – konečný souhlas totiž závisí na stanovisku stálých členů Rady bezpečnosti, tedy také Spojených států.
Izrael si ze stanoviska Evropské rady nic nedělá a EU se ho ani nesnaží nijak rezolutně prosazovat
Praha se tak ocitla v prapodivné společnosti, daleko od naprosté většiny svých běžných spojenců, přátel či sousedů. Její velmi krajní, zcela nekriticky proizraelský postoj není příliš pochopitelný – ani pro českou veřejnost, ani pro mezinárodní diplomacii. Čeští politikové, počínaje premiérem a ministrem zahraničí, ho ostatně nijak nevysvětlují – jsme prostě proizraelští, ať se děje, co se děje, a basta fidli.
Tento postoj poněkud komicky kontrastuje s faktem, že patříme k malé skupině devíti členských států EU, které neexistující palestinský stát už formálně uznávají. Vedle Česka sem patří i Bulharsko, Kypr, Malta, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Švédsko. Česko(slovensko) tento krok učinilo ještě za komunistického režimu v roce 1988 a nástupnické státy jím byly vázány.
Zřejmě nemá pro naši zahraniční politiku žádné praktické důsledky, ale přece – v kontextu současných českých postojů vypadá přinejmenším divně. Tím spíš, že ty státy EU, které nejvíce Izrael kritizují – Španělsko, Irsko, Slovinsko, Malta – vedou nyní vzrušenou debatu o tom, že by palestinský stát také uznaly, a to už koncem května.
Globální jih: Západ používá v zahraniční politice dvojí metr
Z pohledu zbytku světa, a zejména pak takzvaného globálního Jihu, se evropská kakofonie rovná evropskému mlčení, které se pak rovná souhlasu s politikou Spojených států. A ty zatím stojí neochvějně na straně Izraele, ačkoli z denních zpráv může vznikat dojem, že se prezident Joe Biden neustále hádá s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem.
Ano, nerozumějí si, což však neznamená, že by USA jakkoli omezovaly svou podporu Izraeli – včetně té klíčové, tedy vojenské. Americké tanky boří ulice měst v Gaze, americké bomby dopadají z amerických letadel na civilní obyvatelstvo. Vzápětí pak titíž Američané z podobných letadel shazují humanitární pomoc – což je chvályhodné, a současně velmi cynické.
Nejde však o to, co si myslí chudáci civilisté v pásmu Gazy, hnaní už půl roku z jednoho místa na druhé ve své „bezprecedentní lidské rezervaci pod širým nebem“. Jak Izrael, tak Západ i okolní arabské státy dlouhodobě dopustily bujení teroristického hnutí Hamás, vytvořily podmínky pro masové vymývání mozků, a tím i pro krvavý výpad šílených násilníků 7. října 2023.
Je pochopitelné, že Izrael nechce, aby se něco takového mohlo opakovat. Jenže tím, že se sám dopouští masového násilí, devalvuje svou pravdu. Západ pak svou podporou nebo svým mlčením potvrzuje dojem, že v zahraniční politice není ani důsledný, ani věrohodný, ani spravedlivý. Že měří dvojím metrem.
Mýlí se ti, kdo si myslí, že se vztahy mezi Evropou a Blízkým východem vrátí brzy po skončení války k normálu
Své o tom ví ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který se úporně snaží přesvědčit státy mimo EU, aby podpořily jeho zemi napadenou agresivním Ruskem. Často se mu ale dostává nejasných či vyhýbavých odpovědí.
Proč by se tyto země měly zříkat například výhodného obchodu s Ruskem a trestat ho tak za agresi proti Ukrajině, když se Evropa není schopna postavit proti pokračující izraelské operaci v Gaze? Proč mají věřit západnímu narativu o mezinárodním pořádku založeném na právu a hodnotách, když se Izraeli zároveň toleruje jejich hrubé porušování?
Všechno se vším souvisí a mýlí se ti, kdo si myslí, že díky zeměpisné blízkosti a dlouholetým vazbám se vztahy mezi evropskými zeměmi a státy Blízkého východu (ale i vzdálenějšími oblastmi světa) vrátí brzy po skončení blízkovýchodní války k normálu. Bude to trvat dlouho a nebude to vůbec snadné. Zejména ne pro „jestřáby“ jako Česko, kteří se posunuli na zcela krajní pozice, ačkoli pro to nemají žádné očividné historické, kulturní nebo jiné důvody.
Francouzský znalec Blízkého východu Alain Gresh v posledním článku na toto téma citoval příhodně z vánočního kázání pastora Munthera Isaaka v luteránském kostele v Betlémě: „Chtěl bych vzkázat svým evropským přátelům toto: Už nikdy nechci slyšet vaše poučky o lidských právech nebo mezinárodním právu. Nejsme běloši, takže se podle vaší logiky tato práva na nás asi nevztahují (…) Pokrytectví a rasismus západního světa jsou zcela viditelné – a odporné.“
Takto dnes smýšlí většina „třetího světa“. Tím více to bude mít Evropská unie těžší, i kdyby nakrásně jednoho dne našla vůči Izraeli a Palestině společnou řeč.
