ANALÝZA | Izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlašuje, že cílem IDF je „zcela porazit vražedného nepřítele a zajistit naši existenci“ a dovést Izrael k „drtivému vítězství“. Je však třeba si položit a zodpovědět dvě zřejmé otázky: Zaprvé, je opravdu možné Hamás zničit? A za druhé, kdo bude v Gaze vládnout poté, co bude Hamás poražen?
„Chci vědět, jak to skončí.“ Tak se v roce 2003 slavně vyjádřil David Petraeus, tehdejší velitel 101. výsadkové divize.
Bylo to po skončení počáteční fáze války v Iráku, kdy drtivá převaha koalice vedené Spojenými státy přeorala iráckou poušť a vymazala veškerá ohniska organizovaného odporu z povrchu zemského.
Po ukončení této fáze se však země začala beznadějně propadat do sektářského krveprolití, stala se magnetem pro džihádisty z celého světa a odpor proti invazi se přelil do guerillové (partyzánské) fáze.
Podobně jako předtím USA ve válkách v Iráku a Afghánistánu je nyní Izrael odhodlán porazit své protivníky silou zbraní.
Americké cíle byly na počátku stejně jasné, definované a měřitelné – zničit Al-Káidu a svrhnout režim Tálibánu. Jenže pak USA sklouzly k herkulovskému úkolu vybudovat afghánský stát od základů a transformovat Irák ve fungující otevřenou společnost.
Vzhledem k tomu, že izraelská operace v Gaze pomalu přecházejí právě do fáze „nízké intenzity“, mají izraelští politici povinnost položit si stejné otázky, jaké si před více než dvaceti lety zjevně nepoložili politici USA. Zdá se však, že stejně jako kdysi Američané to nejsou ani Izraelci ochotni nebo schopni udělat.
Ukončení operace Izraelských obranných sil (IDF) „Železné meče“, ať už nastane kdykoli, nebude znamenat definitivní konec bojů v Gaze.
Pokud nebude brzy vytvořen plán, který by zaplnil prázdné místo ve správě Gazy po skončení bojů vysoké intenzity, převezmou vládu síly chaosu – stejně jako tomu bylo v Iráku. A čas se krátí.
Izraelská vláda bude jistě tvrdit, že rekonstrukci kvazi-státu v Gaze půjde provést rychle a relativně bezbolestně. Jenže Amerika ztratila v Iráku mnohem více vojáků v letech po ukončení hlavních bojových operací než za krátkou dobu, kterou trvalo dosáhnout změny režimu.
Izrael bude i k dočasné okupaci Gazy potřebovat alespoň 80 tisíc vojáků, zatímco povstalecká matematika z Iráku říká, že každý zabitý nevinný vytváří až deset nových povstalců. To nezní jako recept na funkční systém. A to nejen v Gaze – okupace totiž může otevřít další fronty konfliktu v okolních zemích.
Izraelské obranné síly sice nyní kontrolují sever enklávy, ale k odstranění veškeré přítomnosti Hamásu a k zabránění vzplanutí povstání bude zapotřebí několik měsíců trvajících operací omezenějšího rozsahu a riskantních operací v tunelech.
Významné operace budou nutně muset probíhat také na jihu Gazy, kde se podle předpokladů nacházejí vůdci Hamásu a většina jeho bojovníků.
Dlouhodobá situace v celé Gaze může připomínat oblast A na Západním břehu Jordánu, kde není stálá přítomnost Izraelských obranných sil, ale kde izraelské síly každý měsíc provádějí stovky zátahů.
Jelikož izraelská armáda získává účinnou kontrolu nad velkou částí Gazy, stává se absence plánu na „den poté“ stále naléhavějším problémem.
K likvidaci vládních a vojenských kapacit Hamásu, což je izraelským vojenským cílem, plánuje Izrael dobýt celé pásmo Gazy a zřejmě ho nějakou dobu okupovat.
Po dosažení této fáze si chce izraelská vláda udržet trvalou vojenskou kontrolu nad Gazou, aniž by se ale zabývala občanským životem Gazanů, což je ovšem v principu nemožné.
Při neexistenci jakékoli alternativy je tak výchozím stavem návrat k časově neomezené izraelské okupaci v plném rozsahu, včetně řízení veškerého tamního „běžného života“, podobně jako tomu bylo před mírovými dohodami z Osla a stažením se Izraele z Gazy v roce 2005.
Může Izrael Hamás zničit?
Izrael se nemůže vrátit ke strategii „sekání trávníku“, ale zároveň ještě pořád neformuloval strategii novou. Předchozí války skončily tak, že Izrael a Hamás prostřednictvím prostředníků vyjednaly příměří.
Ačkoli Izraelci odmítli jednat s Hamásem napřímo, poslední tři izraelští premiéři Benjamin Netanjahu, Naftali Bennett a Jair Lapid počítali s tím, že Hamás bude krotit ještě extremističtější palestinské skupiny nacházející se v enklávě a bude upřednostňovat vlastní poklidnou vládu v Gaze, zatímco svojí existencí de facto delegitimizuje palestinské národní hnutí.
Vládu Hamásu upřednostňoval Izrael také před totálním bezvládním, a Hamás naopak žil (kromě svých investic v zahraničí a cel na zboží pašované skrz tunely a patřící pod povolený import) z toho, že Izrael umožnil Kataru vyplácet Hamásu „měsíční rentu“ 30 milionů dolarů na provoz a umožnit desetitisícům Palestinců přístup do Izraele za prací.
Vysocí izraelští představitelé opakovaně zdůrazňují, že probíhající kampaň bude delší, tvrdší a komplexnější než ty v minulosti. A izraelský válečný kabinet zatím trvá na tom, že se nespokojí s ničím menším než likvidací Hamásu.
Podle zdrojů blízkých tomuto kabinetu, citovaných levicovým protivládním listem Ha'arec, navíc většina arabských vlád v regionu tento cíl tajně podporuje, protože panislámští radikálové typu Hamásu ohrožují i jejich nereprezentativní vlády, které už dávno vzdaly myšlenku na zničení Izraele, zvlášť když můžou společně čelit skutečnému nebezpečí z Íránu.
