ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Když se v neděli ztratil vládní vrtulník s prezidentem Raísím na palubě, došlo na několik hodin k ironické situaci, když se formální i titulární hlava Íránské islámské republiky dostala do tzv. „stavu okultace“. Co tento zvláštní kryptický termín znamená? Kdo je ve skutečnosti hlavou někdejší Persie? A má vůbec nehoda, jež byla souhrou několika „nešťastných náhod“, potenciál nějak výrazně ovlivnit politický vývoj v zemi?
„Opravdovým“ lídrem Íránské islámské republiky je dvanáctý imám Muhammad al-Mahdí – pravděpodobně fiktivní šestileté dítě, které se už dvanáct set let nachází v tzv. nekontaktním stavu okultace a na zem se dle ší'itské eschatologie vrátí v roli „spasitele“ na konci světa.
Uvnitř raného islámského chalífátu totiž už krátce po smrti proroka Mohameda došlo k rozkolu, který nakonec rozdělil ummu (islámskou obec) vedví. Strana Alího (Ší'at Alí – odtud i označení „šíité“) prosazovala pouze následnictví Alího a jeho potomků, a to na základě tvrzení, že na konci světa dojde k návratu Mohameda, přičemž Alí a jeho potomci jsou jako nejbližší příbuzní proroka jeho prozatímními zástupci na Zemi.
Naopak strana obhajující původní zvyklost (tedy sunnu – od toho „sunnité“), která byla založena po smrti Prorokově, obhajovala pozici výhodnou pro sebe. Podle ní by chalífa (následovník) a vůdce muslimské obce měl být volen – a to pouze z příslušníků kmene Kurajšovců, ze kterého pocházel Prorok.
Spory vyvrcholily vraždou jak třetího voleného chalífy Uthmána, tak jeho následovníka Alího a upevněním moci sunitské dynastie Umajjovců. Už z této doby tak pochází tradice používání náboženství jako prostředku k politické vládě, přičemž náboženství se upravuje často podle politických potřeb, a nikoliv naopak.
Ší'ité tvoří v islámské komunitě menšinu a většinovou pozici mají pouze v Íránu, Ázerbájdžánu, Bahrajnu a Iráku. Íránu dominuje tzv. isná ašaríja, verze ší'itského islámu, která uznává dvanáct imámů, přičemž za toho výše zmiňovaného posledního nyní „zastupuje“ současný režim – teoreticky soudcokracie znalců islámského práva, prakticky spíše personifikovaná diktatura nejvyššího vůdce.
Tento druh režimu není v islámu vůbec ortodoxní a jedná se moderní výmysl, který po íránské revoluci zavedl Rúholláh Chomejní. Tento princip je znám pod jménem Velájat-e faqíh, což znamená něco jako místoděržaví znalců islámské jurisprudence. Prezident je v tomto systému sice šéfem exekutivy, ale ta podléhá autoritě nejvyššího vůdce, jímž je v současnosti přestárlý ajatolláh Chameneí.
Volby v režii režimu
Chameneí letos upevnil svou kontrolu nad íránskými institucemi v parlamentních volbách, v nichž Íránci měnili všech 290 křesel v Madžlisu, zastupitelském parlamentu země, a všech 88 členů Shromáždění znalců (islámské jurisprudence), které má pravomoc jmenovat nového nejvyššího vůdce. Ve vztahu je však mocenská asymetrie, protože do Shromáždění lze kandidovat pouze na základě schválení tzv. Rady dohližitelů, kterou si osobně vybírá nejvyšší vůdce.
Při posledních volbách do Shromáždění v roce 2016 Rada dohlížitelů diskvalifikovala 80 % kandidátů; všichni současní členové rady jsou muži (z drtivé většiny starší 50 let) a pouze jeden z nich není duchovní. Madžlis má jen malou politickou váhu a slouží spíše k „razítkování“ rozhodnutí prezidenta, kterého v zákulisí řídí nejvyšší vůdce.
Partnerství s Ruskem a Čínou převažuje nad výhodami, jež by mohly plynout ze vstřícného jednání se západními mocnostmi
Prezident Raisí byl tvrdým zastáncem konzervativní linie a vystupoval v souladu s Chameneím, nikoliv ve sporu s ním, jak tomu bylo například u předchozího liberálnějšího prezidenta Hasana Rúháního.
S ohledem na prohlubující se propast mezi režimem a lidem měly parlamentní volby, které se v Íránu konaly počátkem března, nejnižší participaci od vzniku islámské republiky v roce 1979, což odráží hlubokou neúčast lidí na veřejném životě – přitom demokracie byla hlavním slibem revoluce, kterou si duchovní ukradli pro sebe.
Úřady uvedly účast 41 %, což většina pozorovatelů označuje za značně nadsazené číslo; ve velkých městech, jako je Teherán, byla účast sotva poloviční. V důsledku bojkotu a rozsáhlého vyřazování umírněných a reformních kandidátů režimem volby skončily nahrazením zastánců tvrdé linie v parlamentu zastánci ultra tvrdé linie.
Ti se většinově domnívají, že výhody strategického partnerství s Ruskem a Čínou převažují nad výhodami, které by mohly plynout ze vstřícného jednání se západními mocnostmi a z ústupu od revolučního boje proti arabským zemím v regionu.
Takové rozhodnutí by však Teherán mohlo přijít velmi draho, zejména pokud Evropě nakonec dojde také trpělivost a spustí „snapback“ mechanismus, který obnoví všechny mezinárodní sankce pozastavené v rámci jaderné dohody z roku 2015 (Evropa na rozdíl od USA od dohody neodstoupila).
Nicméně ani zastánci tvrdé linie nejsou v této otázce jednotní a mnohým z nich vadí nedostatek ekonomických příležitostí (i kdyby jen za účelem vlastního obohacení), protože většinu stávajících zdrojů si mezi sebe rozparcelovala vládnoucí elita a pro nové kádry nic nezbylo, zatímco celkový koláč se za trvání tvrdých západních sankcí nemůže zvětšovat a prostor pro vznik nových příležitostí je velice omezený.
Vítězství s nízkou volební účastí nakonec může být pro zastánce tvrdé linie dvousečnou zbraní. Bojkot ze strany reformistů a jejich diskvalifikace režimem jim zaručil vítězství bez politického boje, ale zároveň došlo k obnažení slábnoucí legitimity jejich vlády u veřejnosti, což má za následek, že režim vypadá slabší a méně populární než kdykoli předtím.
Protesty a brutální represe
Režim se snaží držet politickou opozici na uzdě brutální represí od poslední krize z roku 2022, kdy Islámská republika čelila snad nejvážnějšímu povstání íránského lidu od revoluce.
Smrt mladé ženy Mahsy Amini ve vazbě mravnostní policie odšpuntovala nahromaděnou všeobecnou frustraci z represivního, zkorumpovaného a neschopného vedení země, které preferuje avanturismus v arabském světě a středověkou morálku před ekonomickým a společenským rozvojem národa. Írán se potýká s hospodářskou krizí kvůli korupci, chronicky špatnému hospodaření a sankcím uvaleným na režim kvůli jadernému programu. Největším problémem pro režim jsou však domácí nepokoje.
Zbytečná násilná smrt mladé ženy za nesprávné nošení hidžábu vyvolala celonárodní hnutí, které výslovně usilovalo o svržení teokracie. Celé městské čtvrti provolávaly smrt tyranovi a nejvyššímu vůdci Chameneímu, ale taktéž prezidentovi Raisímu, který si během brutálního potlačování protestů vysloužil přezdívku řezník z Teheránu.
Fakt, že se do protestů kromě vzdělaných vrstev ve velkých městech tentokrát zapojili i prostí lidé v menších sídlech, kteří jsou považováni za oporu režimu, byl pro kleriky šok. Bezpečnostní složky ovládly situaci jen za použití bestiálních metod, jako je hromadné znásilňování, věznění a mučení, následkem kterého zemřely desítky protestujících, často ubitých k smrti popř. později zastřelených, aby nemohli šířit zprávy o prodělaném mučení.
Hrozbou pro režim jsou zejména ženy, na jejichž represi se společnost štěpí. Přestože vysokoškolské studium absolvuje v Íránu více žen než mužů, Írán má jednu z nejnižších měr zaměstnanosti žen na světě, hluboko pod Saúdskou Arábií a ženy nemají mnoho možností společenského uplatnění.
Mladí lidé (íránská populace je v průměru o deset let mladší než ta naše) nenachází v rozkládající se ekonomice dostatek příležitostí a navíc se s režimním pojetím správy společenského života často neidentifikují, přestože (nebo právě protože) klerikální represe a dusivá atmosféra je to jediné, co v životě zažili.
Bezpečnostní složky věrné mulláhům násilnými prostředky znovu obsadily ulice a školy a začaly systematicky trestat protestující. V rámci odstrašující kampaně režim také zdvojnásobil počet poprav, přičemž vloni měl popravit alespoň 834 lidí, včetně hrdelních trestů za rouhání, které se posledních deset let nevykonávaly. Zdaleka ne všichni popravení byli političtí vězni, ale režim dává jasně najevo, že hrozbu pro vládnoucí kliku nestrpí bez ohledu na názor většinové populace.
