KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Ještě ani neoschl inkoust na slavném migračním a azylovém paktu, přijatém po několika letech úporného jednání letos na jaře, a lídři Evropské unie se už horečně zabývají „novými způsoby, jak čelit nelegální migraci“. Tyto „nové způsoby“ nejsou sice vypočítány černé na bílém, ale jednalo se o nich. Jde zejména o zřizování záchytných středisek pro žadatele o azyl ve třetích zemích či o podstatně snazší a rychlejší vyhošťování těch migrantů, kterým byl azyl odepřen.
Vyznění čtvrteční schůze Evropské rady v Bruselu se tedy jeví jako reakce na úspěchy populistické krajní pravice, která vítězně postupuje v řadě zemí od Rakouska přes Německo po Francii či Nizozemsko, nehledě na Maďarsko nebo Slovensko. Strašení migranty, zejména z muslimských zemí, je tradičně základem její úspěšné argumentace.
A to navzdory tomu, že problém ilegální migrace zdaleka nedosahuje alarmujících rozměrů – za prvních devět měsíců překročilo vnější hranice Evropské unie ilegálně 166.000 lidí, tedy o 42 procent méně než za stejné období loni.
Obavy vládců však racionální statistiky neuklidní. Vlády stran pravého či levého středu, které zatím v EU převládají, čelí rostoucí popularitě krajní pravice tím, že přebírají její argumentaci.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová poslala v předvečer summitu lídrům dopis, ve kterém navrhla desetibodový plán, jak migrační politiku zpřísnit. Dokonce si šla sednout mezi desítku „jestřábích“ premiérů, kteří na pozvání italské Giorgie Meloniové ráno před summitem vyjednávali společný postup. Byl mezi nimi i český Petr Fiala.
Von der Leyenová zajisté správně cítí, kterým směrem vane vítr, a přizpůsobuje se mu. Místo aby zuby nehty bránila migrační a azylový pakt, který bylo tak těžké vyjednat, žongluje s novými nápady nebo postupy a sonduje, jakou podporu by mohly mít.
Dobře ví, že Maďarsko a Nizozemsko, tedy dvě otevřeně populistické vlády, žádají o výjimku, aby pakt nemusely vůbec provádět. Že Itálie začala už vozit žadatele o azyl do sběrného vězení v Albánii a že Polsko chce dočasně vypovědět azylovou legislativu kvůli politicky organizovanému přílivu migrantů přes Bělorusko.
Ví také, že pokud bude pokračovat válka na Blízkém východě, může Evropa očekávat nápor migrantů zejména z Libanonu a také Syřanů, kteří už do Libanonu uprchli. Stejně jako ví, že pokud Rusko bude dál ochromovat energetickou infrastrukturu na Ukrajině, budou Ukrajinci záhy utíkat do EU už jenom proto, aby byli v teple.
Za této složité situace se zprvu očekávalo, že se Evropská rada nedohodne na žádném usnesení. Nakonec lídři vyplodili krátký kompromisní text, podle něhož představují ilegální migranti „výzvu, která vyžaduje evropskou odpověď“. Ta má zatím spočívat v tom, že bude EU uplatňovat existující legislativu a zavádět tu, kterou schválila.
Není tam tedy nic o urychlení platnosti migračního paktu, plánované až na rok 2026, což požadovala řada vlád. Komisi se ovšem ukládá, aby urychleně předložila zpřísnění směrnice o návratu zamítnutých žadatelů a azyl.
Revize této směrnice už přitom byla hotová v roce 2019; narazila posléze na odpor v Evropském parlamentu a spadla pod stůl. V nové podobě má usnadnit členským státům vyhošťování migrantů, kteří neuspěli v azylovém řízení. Doprovázet ji má nový, delší seznam „bezpečných“ zemí, kam lze zamítnuté migranty odvážet; v této souvislosti se diskutovalo o tom, zda je možné za bezpečnou považovat například dnešní Sýrii, také z výše uvedených důvodů.
Méně solidarity, více odpovědnosti
Vidíme tedy, že se Evropská unie stará a že se tváří v tvář vlně nevole podněcované populisty debatuje na nejvyšší úrovni o věcech, které by před několika lety nikoho ani nenapadly. Rovnováha mezi solidaritou a odpovědností, o kterou v této debatě vždycky šlo, se vychyluje v neprospěch solidarity.
Členské státy si po zkušenostech minulých let vzájemně nevěří a vedle evropských „řešení“ vymýšlejí vlastní postupy, na které pak ty ostatní musí nějak reagovat.
Nebo se vzájemně lehce vydírají, jak to v Bruselu předváděl polský Donald Tusk, když žádal souhlas s pozastavením povinnosti zkoumat žádosti o azyl pro běžence překračující bělorusko-polskou hranici. Tato „hybridní válka“ organizovaná Ruskem a Běloruskem vůči Polsku (a také Finsku) si zajisté zaslouží rozhodné odsouzení. Ale co ti chudáci ze Sýrie či Afghánistánu uvízlí v pašeráckých sítích a využití jako nástroj v politice, o které nic nevědí?
Italská dohoda s Albánií je předzvěstí dalších podobných pokusů. V tomto případě jde o to, že migranti, kteří připlují k italským břehům, budou odváženi do Albánie, kde budou čekat na vyřízení žádostí o azyl. První takový „náklad“ už odjel. Pokud dostanou kladnou odpověď, budou moct vstoupit do Itálie (a EU). V opačném případě budou vyhoštěni. Kam? To se samozřejmě předem neví.
Italský vzor částečně napodobuje Nizozemsko, které vyjednává s Ugandou o budování „návratových středisek“, kam by posílalo vyhoštěné migranty z Afriky. Tedy nikoli žadatele o azyl, ale lidi, kteří ho nedostali. Další alternativu nabízí Dánsko, které uzavřelo dohodu s Kosovem o tom, že tam pošle k výkonu trestu migranty, kteří se dopustili trestné činnosti.
Klíčovým problémem, který také nejvíce ovlivňuje veřejné mínění, je právě vyhošťování. Podle Von der Leynové se momentálně daří vracet do zemí původu jen asi pětinu ilegálních migrantů, kteří v EU nedostanou azyl.
Ostatní „zmizí v podrostu“, žijí v EU bez dokladů, na spodku společnosti. Stávají se nejsnáze vykořisťovatelnou skupinou, častou obětí obchodníků s lidmi. Dostávají se do životních situací, kdy páchají trestnou činnost. Veřejné mínění se pak obrací proti nim – k radosti xenofobních politických uskupení.
EU a její členské státy se proto také snaží domluvit se státy, odkud migranti přicházejí, aby jim v odchodu bránily. S Tuniskem či Egyptem uzavřela Von der Leyenová drahé a kontroverzní dohody jménem EU. Španělsko se celkem úspěšně domluvilo s africkými zeměmi, odkud jezdí migranti přes moře na Kanárské ostrovy, že podpoří rozvoj tamních infrastruktur, pokud budou odjezdům bránit. V Bruselu se mluvilo o dohodách s leteckými společnostmi, aby neprodávaly jednosměrné letenky do zemí EU.
Český premiér Fiala ocenil, že se členské státy EU v debatách o řešení současných migračních problémů výrazně posunuly. Diskuze mezi státníky byla podle něj užitečná. „Ukázalo se, že naše pozice se sbližují a že přibývá zemí, které jsou připraveny hledat nové cesty, jak si s nelegální migrací poradit. Bude to téma dalších Evropských rad, budeme hledat řešení tohoto problému, který nám v Evropě už trochu přerostl přes hlavu,“ dodal Fiala.
Na druhé straně, a i to na summitu nesměle zaznělo, Evropa stárne a nutně potřebuje čerstvou pracovní sílu. Jednotlivým zemím se zatím moc nedaří organizovat legální migraci za prací; Česku určitě ně. I Kyriakos Mitsotakis, premiér Řecka, tedy země v první linii, si dobře uvědomuje složitost tohoto problému. „Abychom udrželi produktivitu, potřebujeme pracovní sílu, kvalifikovanou nebo ne. Kdo jinak sklidí naše olivy?“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
