Říkají jim ultrapravicoví gauneři. Oni jsou ale oběti – jen mají problém, že jsou bílí

Britská veřejnost není rasistická. Není na pokraji občanské války. Dokazují to například obrovské davy, které se shromáždily na protest proti rasistickým výtržnostem a útokům na mešity. Je-li ale někdo obětí systému, jsou to bílí nezaměstnaní ve vyloučených lokalitách.

Své životy utápějí v drogách, alkoholu a beznaději. Metropolitní a kosmopolitní elity pro ně však mají jediný vzkaz: Požíváte privilegia bílých. To, jak žijete, je jen vaše chyba. Skutečně ale v dnešní Británii pro spokojený život stačí být bílý? 

Po prvních útocích na mešity se Británie připravovala na masivní pouliční násilnosti. Obchodníci zatloukali výlohy obchodů, ordinace praktických lékařů zavíraly dříve, poslancům bylo doporučeno, ať nechodí do svých kanceláří a pracují z domova.

K hlavní vlně nepokojů nakonec nedošlo, protože do ulic vyrazilo daleko více odpůrců násilí. Ukázali, že Británie skutečně není rasistická a že, i když je její společnost polarizovaná (jako je tomu všude na světě), stále se dokáže na tom základním shodnout. Součástí té společenské shody je, že rasismus je nepřijatelný.

Britský premiér Keir Starmer se mezitím dostal na sociální síti X do přestřelky s Elonem Muskem. Ten jako obvykle přehání, nicméně v jednom uhodil hřebíček na britskou hlavičku. Zveličuje a dramatizuje v tom, že v Británii se schyluje k občanské válce. Neschyluje. 

Británie občanskou válku zažila v 17. století, tato zkušenost je uložena hluboko v kolektivní paměti a britská společnost je vůči podobnému nebezpečí spolehlivě imunní. 

Nicméně pravdu má v souvislosti s dvojími standardy: britského premiéra dokonce označil za dvoustandardního Keira (Two-tier Keir), termínem, který se v sarkastické britské společnosti rychle uchytil.

Policie i politici sice tvrdí, že nic jako dvojí standard neexistuje, nicméně velkou část veřejnosti se jim nedaří uklidnit. Není se čemu divit. Posouzení reálné situace by vyžadovalo důkladnou analýzu, nicméně mediální obraz policejních zásahů – ale i jazyk politiků a elit – naznačuje, že problém není smyšlený.

Ilustrují to dvě situace z nedávné doby. Zatímco výtržnosti zaměřené proti mešitám jsou označovány jako „pouliční bouře“ páchané „extrémně pravicovými gaunery“, podobné události, které proběhly v Leedsu jen několik týdnů předtím, kdy skupina romských přistěhovalců původem z Rumunska zaútočila na policisty a zapalovala auta, byly popisovány jen jako „vážné narušení veřejného pořádku“. 

Nepokoje v severoanglickém Leedsu mohou posloužit ještě jedním příkladem. Zatímco při nedávných protestech proti přistěhovalcům policie masivně zatýkala stovky demonstrantů včetně nezletilých, v Leedsu během dvoudenních protestů úřady zatkly jen pár lidí, včetně například Nicky Wilcoxové, která se očividně provinila jen tím, že se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě a údajně před policisty utrousila pár nadávek. 

Rozhodně nebyla součástí násilnického davu. Někdejší zpěvačka se do Leedsu přestěhovala z Londýna kvůli své dceři a dle britských médií se aktivně angažuje v životě komunity a podpoře těch nejchudších.

Podle lorda Sewella, významného kritika identitární politiky, začaly být dvojí standardy uplatňovány po nástupu hnutí Black Lives Matter (BLM). „To, co se dělo po BLM, je podle mě velmi zvláštní,“ řekl deníku The Telegraph. 

Policie se podle něj dostala do scénáře, kdy prakticky nefungovala jako policie – a její členové se sami ztotožnili s tou záležitostí kolem George Floyda, protože měli pocit, že to je o policii, že i oni jsou součástí toho problému, takže i oni poklekli.

„Ten problém skutečně začal tady. V takové situaci by bylo normální, aby policie tvrdě zakročila, jenže oni nechali lidi upustit páru, sami se do tohoto scénáře vepsali a právě tady jsou počátky těch dvojích standardů. Když jdou totiž protestovat bílí, policie tvrdě zasáhne, a to je ten problém,“ dodal Sewell.

Tony Sewell si během své profesní kariéry vybudoval pověst jednoho z nejvýznamnějších britských odborníků na školství, za což se mu dostalo povýšení do šlechtického stavu. V roce 2022 mu byl udělen titul barona ze Sandersteadu a zasedl ve Sněmovně lordů. 

Právě díky jeho práci v oblasti školství jej Boris Johnson, tehdy ještě jako londýnský starosta, pověřil vedením komise, jejímž posláním bylo analyzovat podmínky rovnosti ve školství. V roce 2020 byl pak jmenován do čela komise, která měla podat zprávu o rasové rovnosti v Británii. 

Sewell, který za sebou má úctyhodnou kariéru učitele nejen v Británii, ale i v Karibiku, se dlouhodobě staví proti tomu, co nazývá „sadomasochistickými odpustky“, kdy jsou všechna bezpráví světa přičítána bílému kolonialismu.

Samozřejmě uznává, že na kolonialismu bylo hodně špatného, ale preferuje názor, že odsuzovat jej šmahem by znamenalo vylévat s vaničkou i dítě.

Ostatně tenhle pohled potvrzuje i řada seriózních historických studií, které ukazují, že právě díky britské koloniální sféře se například na indickém subkontinentu dostalo ochrany etnickým menšinám v míře do té doby nevídané.

Zpráva, již komise pod Sewellovým vedením zveřejnila v roce 2021, zapůsobila třaskavě. Odmítla klišé o institucionálním a systémovém rasismu v zemi. Naopak poukázala na to, že pokud v Británii existují nějaké nerovnosti, jsou záležitostí vyloučených lokalit, přičemž v převážné většině se týkají bílých Angličanů.

Elitám se to samozřejmě neposlouchalo dobře, protože takové zjištění výrazně narušilo jejich blahosklonně masochistický diskurs o bílých privilegiích. 

Proti zprávě se zvedla vlna odporu, přičemž argumentů bylo pramálo. O intelektuální úrovni jeho oponentů asi nejlépe vypovídá post labouristického poslance Lewise, který zprávu komentoval fotografií člena Ku-klux-klanu.

„Většina etnických menšin v Británii, zejména s ohledem na možnost přístupu ke vzdělání, ale též co se týče zaměstnanosti a péče o zdraví, si vede dobře,“ shrnuje lord Sewell výsledky zprávy v citovaném rozhovoru pro The Telegraph a dodává: „Skupina, které se vedlo v našem průzkumu nejhůře, byla skupina bílá. Pokud jste součástí etnické menšiny a žijete v Londýně, vaše šance na dobré vzdělání (a tudíž i profesionální uplatnění) jsou mnohem větší než v jiných částech země. Dospěli jsme tudíž k závěru, že nejsilnější faktor podporující nerovnosti nemá vůbec co do činění s rasou, nýbrž s místem na mapě… a přesně tam dneska vidíte ty nepokoje.“ 

Sewellova zpráva je vlastně „skandální“ v tom smyslu, že vylučuje možnost snadného řešení. To nemůže spočívat v tom, že akademici a elity řeknou, že je třeba se omluvit za koloniální minulost, vyřešit pár lingvistických problémů, shodit pár soch do řeky a dál jet v režimu „business as usual“.

Tak jednoduché to není, jak je vidno za oceánem. Británie rychle z druhé strany Atlantiku přejala řadu společenských fenoménů. I v USA dlouho zůstávaly vyloučené lokality stranou zájmu politiků. Dokud je nevytěžil ve své první kampani Donald Trump a ve své úspěšné knize Elegie za Ameriku nepopsal jeho nynější partner Vance. 

Pozornost těm, kdo „zůstali pozadu“, věnovala i Bidenova administrativa. Přes veškerou podporu však počet míst v tradičních výrobních profesích klesá, byť je v Americe vyšší než v Evropě, přičemž američtí dělníci si vydělají podstatně víc než jejich protějšky na druhém břehu Atlantiku. 

Sewellova zpráva je znepokojující i v hlubším ohledu. Ruší totiž iluzi krásné budoucnosti, ve které nebude žádná námaha, žádná práce, všichni budou vzdělaní a tzv. „vzdělanostní ekonomika“ bude vzkvétat. Jenže co s těmi, kteří do tohoto schématu nezapadnou – jednoduše třeba proto, že jsou nevzdělavatelní.

Britská společnost se zatím postavila vůči hochštaplerům typu Farage či Robinson, kteří kumulovaný vztek v těchto vrstvách chtějí využít k politickému zisku. Otázkou je, zda takto odolná bude i do budoucnosti.