KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Nejsem určitě jediný, kdo se zděšením a s odporem sledoval řádění davu, který v minulém týdnu svrhl v kanadském Winnipegu sochy britských královen Viktorie (na trůnu v letech 1837–1901) a Alžběty II. (na trůnu od roku 1952). Demonstranti tak reagovali na nález neoznačených dětských hrobů u bývalých internátních škol na „převýchovu“ indiánského obyvatelstva, které v provinciích Britská Kolumbie a Saskatchewan spravovala katolická církev. Jakkoli jsou tyto nálezy vpravdě hrůzostrašné, spojovat je s britskou královnou Viktorií a zejména se současnou panovnicí Alžbětou II. je stejně bizarní jako spojovat, například, Václava Havla se zločiny komunismu.
Obrazoborecký útok, k němuž došlo 1. července, tedy na Den Kanady, který se koná u příležitosti vzniku Kanadské konfederace, je pro dnešní Západ, zejména pro anglosaské země, v řadě ohledů příznačný. Na počátku všeho je reálný základ – „kulturní genocida“ (termín použitý v roce 2015 kanadskými úřady vyšetřujícími odebírání dětí indiánským rodinám a jejich násilnou integraci do společnosti za podmínek, jež je možno označit za nelidské) domorodého obyvatelstva, za kterou jsou spoluodpovědné kanadské vlády z 19. i 20. století. Právě zprávy o nálezech více než tisícovky dětských obětí vyústily v hněv, jehož obětí se stala i socha současné britské panovnice a formální hlavy Kanady Alžběty II.
Celá politováníhodná záležitost má několik rovin. První z nich jsou dlouhodobé důsledky britského kolonialismu (právě o něj se v tomto případě jedná a výhradně jemu se budu v tomto textu věnovat), který přinesl kolonizovaným zemím jak četná pozitiva, tak nesporná negativa. Zatímco k pozitivním dopadům kolonizačního působení Velké Británie si dnes troufne přihlásit se jen málokdo (například britský historik Niall Ferguson, známý i u nás), kritiků kolonialismu – z různých úhlů pohledu, od racionálních až po ideologické fanatiky – je nespočet. Problém je to mimořádně složitý a vyrovnávání se s koloniální minulostí klade na obě strany značné nároky; v posledních letech se z něj navíc stalo „politikum par excellence“. Cílem tohoto komentáře nemůže být pečlivá, krok za krokem provedená analýza koloniálních či imperiálních „plusů“ a „minusů“, to žádá jiný prostor i formát. Z tohoto důvodu prostě ještě jednou konstatuji, že britské koloniální / kolonizační úsilí přineslo domorodým národům na celém světě jak to dobré (z něhož dodnes těží), tak to špatné (s čímž se snaží různým způsobem vyrovnat).
Druhá rovina problému spočívá v tom, že se četní aktivisté a často samozvaní bojovníci za práva kolonizovaných národů snaží – na rozdíl od seriózních vědců a publicistů, kteří se tématu dlouhodobě věnují – pozitiva kolonizačního úsilí bagatelizovat, anebo úplně popírat, a o to víc zdůrazňovat to problematické, špatné a zlé. Jejich cílem přitom není solidní rozbor a náprava škod (je-li to vůbec možné), nýbrž útok na minulost „koloniálních národů“, na jejich identitu a na jejich svědomí, pokus vyvolat v představitelích dnešních vlád a v lidech, kteří nemají s dávnými zločiny nic společného, stejně jako nemá drtivá většina obyvatel dnešního Německa nic společného s hrůzami nacismu (hitlerismu) a drtivá většina obyvatel Ruska se zločiny komunismu (stalinismu), pocity provinění, jež by měly vyústit nejen v pokání, nýbrž také v odpor vůči establishmentu a v systém zvaný kapitalismus, který je třeba – jako systém spoluzodpovědný za „běsy minulosti“ – zničit.
