Pro italskou poválečnou (myslím po druhé světové válce) politiku bylo a zčásti dodnes je charakteristických několik základních rysů.
Kromě toho, že byla dlouhodobě nechvalně proslulá vysokou mírou korupce a zčásti i propojením s organizovaným zločinem, což vedlo k pádu tradičních politických elit (křesťanských demokratů a socialistů) v první polovině devadesátých let minulého století a k nástupu „nové politiky“, jak ji reprezentoval především čtyřnásobný premiér Silvio Berlusconi, k těmto charakteristikám patřila též nestabilita tamní politické scény, její jistá teatrálnost, nezřídka (ve více či méně zastřené formě) návaznost na meziválečný fašismus a také skutečnost, že v ní ženy neměly „na růžích ustláno“. V současné době ale stojí navzdory tomu v čele italské vlády (první) žena a je to politička a státnička v mnoha ohledech pozoruhodná.
Složité dětství a mládí a politické začátky
Giorgia Meloniová se narodila lednu 1977 v Římě do rodiny daňového poradce, který údajně sympatizoval s komunisty a volil je, a matky s uměleckými sklony. Když byl Giorgii rok, otec rodinu opustil, takže ji v římské dělnické čtvrti Garbatella nečekalo ani trochu snadné dětství.
Již jako malá dívka byla Giorgia zvyklá se o sebe v maximální možné míře postarat, stejně jako o své kamarádky a přátele. Schopnost vést ostatní (v politice nesmírně ceněné „art of leadership“) v sobě zjevně měla od dětství, respektive od raného mládí. Že zejména díky této vlastnosti, respektive schopnosti bude jednou vládnout Itálii, ale tehdy na římském předměstí nikoho ani v náznaku nenapadlo.
Když v roce 1992 dosáhla Giorgia Meloniová patnácti let, takže byla vlastně ještě dítě, vstoupila ve snaze „někam patřit“, což bylo u dívky z chudé rodiny žijící „jako ztracená a zoufale osamělá bytost“, jak později sama napsala, v milionové metropoli, naprosto pochopitelné, do Fronte della Gioventù.
Jednalo se o mládežnickou organizaci Italského sociálního hnutí (Movimento Sociale Italiano; MSI), které se v řadě ohledů dlouho, až do přelomu osmdesátých a devadesátých let, prezentovalo jako obhájce části fašistického odkazu a poté se pozvolna měnilo v konzervativní politickou stranu.
K jeho/jejím nejvýraznějším osobnostem tehdy patřil Gianfranco Fini (* 1952), v letech 2001–2006 italský vicepremiér a v letech 2004–2006 rovněž ministr zahraničních věcí Itálie ve druhé vládě podnikatele a nejdéle sloužícího premiéra v poválečných dějinách země Silvia Berlusconiho (* 1936; viz výše).
Příchylnosti Meloniové, která po celé mládí tvrdě pracovala, nejčastěji jako chůva a jako servírka, a zároveň, když to jen trochu šlo, studovala (v roce 1996 absolvovala římský Institut Ameriga Vespucciho), k postfašistickému hnutí se nebylo co divit.
Mussoliniho squadristé byli v Itálii u moci od roku 1922 do roku 1943, tedy po celé meziválečné období, a dokonce i za války, a ovlivnili její osud na velmi dlouhou dobu. Postfašistické poválečné stíny tak logicky sahaly až do devadesátých let a v řadě ohledů ještě dále; svým způsobem jsou na Apeninském poloostrově přítomné dodnes.
Schopnost vést ostatní, o které už byla řeč, se u Meloniové poprvé výrazně projevila v roce 1996, kdy se dostala do čela celonárodní Azione Studentesca, studentské „frakce“ postfašistické, nacionalistické a konzervativní Národní aliance (Alleanza Nazionale; AN), jež byla nástupkyní výše zmíněného Italského sociálního hnutí.
O dva roky později, v roce 1998, přišel v kariéře Meloniové druhý zlom, když poprvé kandidovala v komunálních volbách. O další dva roky později už byla zvolena do čela hnutí Azione Giovani, mládežnické frakce Národní aliance. Již tehdy bylo zjevné, že se rodí politička s velkými ambicemi, zatím nicméně stále až příliš svázaná s postfašistickou národní minulostí.
