Trojnásobný, nejdéle sloužící ministerský předseda v dějinách poválečné Italské republiky a několikanásobný ministr (zahraničí, financí, zdravotnictví a ekonomického rozvoje) Silvio Berlusconi (1936–2023) byl zdaleka nejvýraznější osobností italské politiky posledních třiceti let. Berlusconi ovšem zdaleka nebyl „jen“ předním italským a evropským politikem, nýbrž také poněkud kontroverzním podnikatelem, mediálním magnátem, milovníkem žen a „rozpustilé zábavy“ a obecně mužem, jenž své početné stoupence i nepřátele fascinoval a děsil zároveň.
Tři P Silvia Berlusconiho: právník, podnikatel a politik
Když jsem přemýšlel nad co nejstručnější, ale přitom pokud možno co nejvýstižnější charakteristikou Silvia Berlusconiho, řekl bych, že byl – od narození až do smrti – „dokonale italský“.
Narodil se na podzim roku 1936, tedy v časech fašistické diktatury, v Miláně do středostavovské rodiny bankovního úředníka, což do značné míry předurčilo jeho život i podnikatelskou a politickou kariéru. Po studiu práv začal pracoval v bance jako jeho otec. Na rozdíl od něj ale projevoval od mládí „dravčí podnikatelské instinkty“, jak na něj vzpomínal jeden z jeho tehdejších přátel.
Kdyby tomu tak nebylo, těžko by Berlusconiho první firma Edilnord již v první polovině šedesátých let vydělala bez přehánění „obrovské peníze“ na výstavbě milánského předměstí.
Berlusconi toho samozřejmě docílil i díky četným politickým konexím a známostem s „důležitými lidmi“ a „klienty“ (v uvozovkách i bez uvozovek), ke kterým patřil například další italský premiér Benedetto „Bettino“ Craxi, který v čele vlády stanul v letech 1983–1987. V devadesátých letech ho zničily korupční skandály v souvislostí s legendární, i u nás dobře známou, akcí Čisté ruce (Mani pulite).
Berlusconimu přálo štěstí nejen v podnikání, nýbrž i v politice. Na počátku devadesátých let minulého století se v Itálii v důsledku opakujících se nejen korupčních afér fakticky zcela rozpadl politický systém, který byl založen na střídání klasických pravicových (křesťanští demokraté) a levicových (socialisté) stran.
Vznikl tak prostor pro nové politické subjekty. Berlusconi, jenž byl „dokonalým politickým živočichem s dokonalými politickými instinkty“, dokázal tohoto mocenského vakua mistrovsky využít.
Způsob, jakým po založení vlastní politické strany „Vzhůru, Itálie!“ (Forza Italia), jež byla od počátku tzv. business-firm party (tj. strana-firma) a catch-all-party (všelidová univerzální strana), ovládl politický život v zemi, byl impozantní a ohromující a jeho vliv – bez ohledu na pády a opakované vzestupy a „zmrtvýchvstání“ – dlouhotrvající až „nekonečný“ (zejména pro jeho politické oponenty).
V čem spočívala jeho politická přitažlivost?
Pro všechna tři Berlusconiho premiérská období (1994–1995, 2001–2006 a 2008–2011) i pro dobu, kdy zastával „jen“ ministerské funkce, byl naprosto příznačný jeho specifický „politický styl“ – arogantní, křiklavý až ohlušující, ale i oslnivý, a pro mnoho Italů přitažlivý, neboť dokázal zastínit takřka všechny ostatní politiky.
Cíle, s nimž Berlusconi vyhrával volby, které deklaroval jako cíle své vlády, byly vždy nesmírně ambiciózní až kolosální či, s prominutím, „velkohubé“ (odstranění korupce, konsolidace státních financí, všestranný rozvoj země atd.), v realitě ale zůstávaly pohříchu na papíře a skutečnost se od nich (často až dramaticky) lišila.
Navzdory tomu si bezmála třicet let dokázal udržet pevné, větší či menší, voličské jádro, jež se neomezovalo na konkrétní společenskou vrstvu, ani na pohlaví či věkovou skupinu. V „Silvia“, jak mu jeho stoupenci mazlivě říkali, věřili příslušníci dělnických, středních i vyšších vrstev, lidé bez formálního vzdělání i (někdy i brilantní) intelektuálové, zaměstnanci i zaměstnavatelé, ba dokonce i někteří odboráři, ale i ti, kteří patřili k organizovanému zločinu.
