V souvislosti s jednou z nejvýznamnějších evropských událostí celého „dlouhého“ 19. století, se sjednocením Itálie, padají občas v diskusích i jiná jména – například revolucionář a voják Giuseppe Garibaldi (1807–1882) či první král jednotné Itálie – Viktor Emanuel II. (1820–1878) ze savojské dynastie. Největší podíl na politickém sjednocení Apeninského poloostrova měl nicméně politik a státník Camillo Benso, hrabě Cavour (1810–1861), první ministerský předseda Italského království. Jaké byly jeho životní a politické osudy a jak se mu podařilo dosáhnout „nadlidského“ úkolu – sjednotit národ, jenž jako celek de facto neexistoval? Právě to je obsahem dnešního dílu seriálu Lídři, kteří změnili Evropu.
Camillo Benso, hrabě Cavour a jeho životní pouť
Camillo Benso přišel na svět v hodně dynamické, ba přímo hektické době – v srpnu roku 1810 v italském Turíně, jenž byl tehdy anektován napoleonskou Francií a sloužil jako prefektura departementu Pô (podle stejnojmenné řeky známé česky jako Pád).
Narodil se do bohaté a vlivné rodiny, jež pro něj nachystala vojenskou dráhu. Malý a posléze mladý Camillo tak vystudoval důstojnickou akademii a nastoupil do armády. Vzhledem ke stále zřetelněji se projevujícím liberálním názorům mu ale byl vojenský kabát brzy příliš těsný, a proto na kariéru u vojska rezignoval a začal se věnovat podnikání.
Od čtyřicátých let jej stále více přitahovala rovněž politika. Prvním výsledkem bylo založení časopisu Il Risorgimento (jak se nazývalo i hnutí za sjednocení země), který se stal posléze „vlajkovou lodí“ politického směru usilujícího o vznik jednotného italského státu.
Tyto myšlenky nebyly v Itálii, jež tehdy neznamenala nic víc než „geografický pojem“, ničím novým. Když se po vyhnání Francouzů na sklonku napoleonských válek v roce 1815 vrátili do severní Itálie představitelé habsburských sekundogenitur, staré režimy a s nimi i „staré pořádky“, uvědomili si mnozí italští vlastenci, že francouzská „okupace“, již tolik nenáviděli, měla i světlé stránky.
Karbonářské hnutí (Carbonari), roztříštěné, izolované a slabé, inspirované zednářstvím, ale nemohlo sjednocení země dosáhnout ani náhodou, stejně jako hnutí s názvem Mladá Itálie (La Giovine Italia), třebaže bylo názorově, ideologicky i politicky a organizačně mnohem koherentnější. A navíc mělo v čele výraznou, téměř fascinující osobnost – Giuseppeho Mazziniho (1805–1872).
Sny a vize tohoto filozofa, právníka a politika dokonce překračovaly „pouhý“ Apeninský poloostrov: v roce 1834 založil hnutí Mladá Evropa, La Giovine Europa, jehož cílem, pravda, utopickým, bylo vytvoření federace suverénních evropských národních liberálních států.
