Děti v pasti digitálního světa: Až polovina jich bojuje s démony, závislostmi a sebepoškozováním

Je závislost přirozeným chováním?

Určitě. Jsme závislí například na kyslíku. Svým způsobem i na pohybu – když se z nás stanou ležáci, naše tělo velmi rychle „odchází“. Nebo na přirozeném světle. Závislí jsme i na spánku. Na základě toho, že nám tyhle věci fungují, přirozeně inklinujeme k závislostem.

Závislostí dnes ale přibývá. Co se změnilo ve srovnání s minulostí?

Závislosti tu byly vždy, ale život dřív vypadal jinak. Byl mnohem větší řád, celou společnost někdo hlídal a ovlivňoval každý její pohyb. Navíc nebyla elektronika, televize a internet. Čím je společnost svobodnější, tím víc se rozrůstají možnosti závislostí. Zároveň vzrůstá tlak, který potřebujeme nějak ventilovat. Každý si hledá své cesty. A je potřeba říct, že za poslední tři roky si vlastně nikdo z nás pořádně nevydechl.

Co se děje s dnešními dětmi?

Děje se toho bohužel mnoho. Období covidu bylo pro dospívající velkou ránou. Uzavírky byly enormně dlouhé a mají své následky. Teď jenom řešíme, jestli to zvládneme ve společnosti „upracovat“, nebo je v tom tak trošku necháme plavat.

Během covidu jsme všechny děti nahnali do virtuálního světa, ale ony z něj už neodešly. A byly v něm pod kontrolou jenom chvilku – v on-line škole. Co se tam dělo po zbytek času, nikdo nevěděl. My dospělí jsme byli rádi, že jsme zvládli to své, bylo to náročné pro všechny. Pokud děti aspoň trochu normálně fungovaly, nikdo je neřešil. V té době se extrémně rozšířila třeba právě závislost na sebepoškozování.

Proč a jak tahle bolavá závislost vznikla?

Děti vyhledávaly videa se sebepoškozováním a říkaly si, že to takhle jednoduše přece nemůže fungovat – ten pocit úlevy a euforie jenom z toho, že se říznou. Tak to vyzkoušely. Navíc tu funguje obrovsky nápodoba. Našly si ve virtuálním světě své vzory, které jim tohle podsouvají.

Nám většinou trvá, než se k něčemu dopátráme, ale ony v digitálním světě najdou všechno a kdykoli. Proto jejich závislosti tak rychle vygradovaly. To, čím jsme si my procházeli celé dospívání, mají ony najednou. Všechno se to stalo lusknutím prstu. Velmi rychle a intenzivně.

Jací jsou dnešní teenageři?

Mají jiné vnímání světa. Odpadla přirozená komunikace mezi nimi. Když jdou na rande, běžně sedí proti sobě a místo toho, aby spolu mluvili, píšou si přes mobil. Když jsem se jich na to ptala, přišlo jim divné, že mi to přijde divné. 

Nepotřebují se v reálu potkávat. Oni si přes mobil předají emoce, ale je to všechno mnohem rychlejší a zkreslenější. Pro nás jako pro společnost z toho plyne spousta věcí, které budeme muset řešit. Zhoršují se projevové schopnosti, navazování očního kontaktu a tak podobně. Děti se cítí často osamocené. A jako jednu z cest, jak z toho ven, volí různé závislostní látky nebo činnosti.

Kolik dnešních dětí „bojuje s démony“?

Řekla bych, že skoro až polovina. Když si vezmeme modelovou třídu na druhém stupni ZŠ nebo SŠ – dřív v ní bylo jedno až dvě děti, které řešily ADHD, možná jedno dítě něco horšího. Dnes jsou tam dvě děti, které přemýšlejí o sebevraždě. Běžně ve třídách máte také tři až čtyři děti, které se sebepoškozují, jedno až dvě děti, které uvažují o tom, jestli je jejich pohlaví to správné, minimálně pět dětí, jejichž rodina řeší existenční potíže, do toho jedno až dvě děti, které experimentují s návykovou látkou.

Jestliže dřív se říkalo, že na běžné základní škole se učitel zvládne věnovat náročným i průměrným dětem, teď už zvládá jen ty „problémové“, protože je to půlka třídy. Když je vaše dítě běžné, normální, bez problémů, vlastně o něm nikdo v té škole neví. Ale i těm by se měla věnovat pozornost.

Jaká je z toho cesta ven?

Aktuálně není. Posledních deset let odborná společnost varuje, že chybí odborníci pro děti. Nejsou kapacity ani systémy. Poslední dva roky křičíme mnohem víc. Běžně jsou v každé třídě tři až čtyři děti zralé na psychiatrickou péči. Dříve to bylo jedno dítě v celé škole. Ale dětské psychiatry v Česku spočítáme na dvou rukou. Obrovský přetlak je i v psychologické péči. Je to neudržitelné.

Obecně pozorujeme, že se vytratila přirozená schopnost řešení věcí. Většinou, když se dostáváme do úzkých, zapneme nějaké sebezáchovné mechanismy. Třeba zavoláme kamarádce a popovídáme si o tom. Dnešní děti tyhle mechanismy nemají. Jak se to stalo, nikdo netuší.

Máte pro to vy osobně nějaké vysvětlení?

Může to být i tím, že poslední generace vyrůstala bez hrozeb a v blahobytu. Nemusela se připravovat na problémy. Neumí se s nimi pak „popasovat“ a mnohem rychleji sklouzává k radikálním řešením.

A neumí komunikovat. Řešili jsme třeba, že ve třídě někomu jiný žák bral věci. Nedokázali si to ale vyřešit mezi sebou jako kdysi. Musel to někdo oficiálně řešit a zasahovat. V jiném případě skončilo nevinné pošťuchování fyzickým napadením – okamžitým extrémním řešením. Dnešní děti takhle jednají často. Nezkusí třeba cigaretu, ale rovnou sáhnou po něčem tvrdším. Chybí mezikroky.  

Jak rychle se dítě může stát závislým?

Bohužel se ukazuje, že některé závislosti mohou narůstat extrémně rychle. Například závislost na sebepoškozování může vzniknout už během několika pokusů. U někoho zafunguje racionální myšlení a okamžitě to přestane dělat. Ale mnozí mají tendence a pocity, které je do víru závislosti znovu vtahují. Závislost někdy může vzniknout tak rychle, že nás to zaskočí. A ještě víc nás zaskočí, že není tak jednoduché z ní odejít.

Ideální určitě je do závislosti vůbec nespadnout. Jak toho docílit?

Prevence je důležitá, snižuje riziko závislostního chování až o 20 %. Je ale potřeba zvolit správnou cestu. Nejlepší je s dětmi mluvit a naslouchat jim. Neříkat striktně, že něco je tak a tak, protože jejich společnost už taková není. Nefunguje ani, když mi někdo říká, že už si tím prošel, zvládl to, tak ty to také zvládneš. Protože to nikdy nikdo neprožívá stejně.

Nefunguje ani děti vyděsit. Když jim pustíte film o drogově závislé Katce, 90 % dětí si řekne, že se jim nic podobného nemůže stát, zbylých 10 % to extrémně vyděsí. A pak se patologicky bojí. Což také není dobře. Zažili jsme, že se v jedné škole rozneslo, že se tam prodávají drogy na záchodě. A tyhle úzkostné děti se pak začaly bát chodit na záchod.

Jak tedy můžeme děti ochránit před rizikem závislosti?

Potřebujeme děti naučit funkční mechanismy, aby věděly, co dělat, když se s návykovými látkami setkají. Odejít z té situace, nikomu nevěřit. Potřebujeme s nimi předem procházet tu cestu, říkat co se může dít. Bavit se o společnosti, o světě. 

Dítě nepochopí, co myslíme tím, že „kokain je špatný“, pro něj je to bílý prášek. Nechápe, proč je pro něj nebezpečné si od někoho vzít bonbon. Nedávno mi jedna sedmiletá holčička říkala: „Proč by mi někdo dával něco špatného?“ Nebo třeba věří tomu, že když je něco na kanále pro děti na YouTube, musí to být pravda. Důležité je podporovat už od mala kritické myšlení, sebedůvěru a schopnost vyjádřit názor.

Nejhorší je, když si něco vezmou, protože jim to „kamarád řekl“. Ne proto, že to chtějí zkusit, ale proto, že neumějí říct ne. Měli bychom se s nimi bavit, že je v pořádku, že něco vnímáme jinak, že jsme občas jiní než ostatní. Ale neměli bychom být v roli toho, kdo „ví všechno“. Někdy můžeme dělat hloupé, nechat si od nich vysvětlit, jak to vidí oni, a dospěle poupravit jejich náhled.

Máte v tomhle ohledu i nějakou ryze praktickou radu?

Někdy třeba při preventivních programech ve školách pomáháme vymýšlet výmluvy, proč si nevzít drogu, když nám ji někdo nabídne. Někdo rád řekne pravdu, jiný si vymyslí třeba úplnou blbost (například že jde druhý den k lékaři a ten by to poznal). Ale vždy je jednodušší, když už máte výmluvu připravenou v hlavě, než ji vymýšlet na místě. Předvymýšlíme tedy scénáře, klidně formou her. Pak si budou děti jistější při odmítnutí. 

Jakou roli v tom mohou hrát rodiče?

Rodiče hrají velkou roli, ale ne v celé vývojové fázi. Když se dostáváme do puberty, jsou rodiče už jenom takovou „záchrannou sítí“. A mohou jen doufat, že to, co do dítěte do té doby vložili, se jim vrátí v podobě důvěry. 

Co rodiče dělají špatně?

Dnes je poměrně běžné, že než dítě přijde domů, ví už rodič díky mobilu, že dostalo pětku. Normální reakcí by bylo, aby se pokusilo si známku opravit. Teď to ale tak často není. Rodiče volají učiteli, co se stalo, že jeho dítě dostalo pětku. Často přebírají za děti zodpovědnost a vše za ně řeší. Snažíme se děti ochránit, ale celé to svou nadměrnou péčí jen zhoršujeme. 

Rodiče se vměšují i třeba do kamarádských rozepří. Ale my to potřebujeme těm dětem vracet do jejich rukou, aby se učily, že si tyhle věci mohou řešit sami. Protože jednou budou bez nás. Musíme v nich posilovat i odolnost. Špatná známka není důvod k hysterickému pláči, ale běžná součást našich životů. 

Potřebujeme, aby děti ze všeho nedělaly takové drama. Podobné věci se dějí a dít budou a ony potřebují vidět naše reakce. 

Děti nás kopírují. Ve všem. Když z nás cítí nervozitu, budou nervózní. Ve chvíli, kdy budeme doma pořád pomlouvat učitele a nebude tam žádný respekt z naší strany, nebudou ho mít ani děti. Důležitý je vzor, který se předává.

Dětem neustále říkáme, že tráví spoustu času na mobilu. Ale říkáme jim to s mobilem v ruce...

Rozhodně tu opět funguje nápodoba. Znám to i sama od sebe. Jakmile mám volnou chvilku, ťukám něco do mobilu. Buďme s těmi dětmi teď a tady. Zkusme to občas. Většinou to stačí. 

Zároveň se můžeme zamyslet nad tím, jak to my sami máme. Když jsme byli dětmi, jediné, co rozhodně nefungovalo, bylo, když rodič něco radikálně zakazoval nebo říkal, že je to celé špatně. 

Myslím, že je důležité být upřímný a bavit se o hranicích – co to má za následky a jak ty věci dělat, aby to dávalo smysl. Určitě není cesta zakazování těchto věcí, ony budou s moderními technologiemi do budoucna žít ruku v ruce, dotkne se to většiny profesí. Takže je musíme naučit spíše to, aby je uměly dobře používat.

Existuje ideální míra používání mobilu?

Zatímco ještě před dvaceti lety měl náš mozek v průměru 20 tisíc podnětů denně, dnes jich je už 60 tisíc. Podle jedné nejnovější studie by například děti do osmi let vůbec neměly mít mobil v ruce. Není to potřeba a zároveň to zpomaluje jejich přirozený vývoj. Ten je do té doby tak rychlý a radikální, že potřebují, aby měl mozek možnost stoprocentní soustředěnosti. Má to vliv i na řeč a motorické schopnosti. Není potřeba spěchat. Pak by ale také neměli učitelé s dětmi v první třídě komunikovat přes whatsappovou skupinu.

Tzv. „palcovou závislostí“ se dají strávit dlouhé hodiny. Do určitého věku má smysl omezovat čas strávený s elektronikou, ale později by to měly děti zvládnout samy. A měly by to dělat vědomě. Zpočátku jim můžeme pomoct pozitivní motivací ve formě odměn. Zkusit mohou třeba i aplikaci, ve které „pěstují“ v mobilu strom. Pokud vezmou mezitím telefon do ruky, strom chřadne. Je to dobré například i při učení. (Forest: Focus for Productivity, pozn. red.).

Jaké jsou možnosti prevence u digitálních závislostí?

Opět – mluvit o tom. Vést dialog, ptát se na jejich názor. Pokud dítě stráví dvě hodiny na telefonu, zažívá pak často stavy malátnosti, otupělosti, bolí nás oči. Právě od toho je možné se odpíchnout. Domluvit se, jaká doba dává smysl, aby se tohle nestalo. Teď už je dokázáno, že pokud hodinu hraji hru a pak hodinu strávím pohybem, je to naprosto v pořádku. Je potřeba ten čas vykompenzovat. 

Digitální technologie nejsou a priori špatné. Umožňují nám komunikovat s celým světem, rozvíjet jazykové schopnosti, dohledávat spoustu informací. Ale důležitá je míra. Jídlo mě také baví, ale nemůžu prostě jíst od rána do večera. 

Musíme se bavit i o rizicích, která tam číhají. Je to stejné, jako když jdu na ulici, přijde pán a bude mi nabízet bonbón. Apelujeme na děti, že k němu nesmí jít. Pro ně je ale reálný svět i ten virtuální. Měly by vědět, že i tam to platí. Rozhodně by rodiče měli mít nad mobily svých dětí kontrolu, kterou by měli postupně uvolňovat s věkem. Neměla by ale být úplně striktní, nepovolené stránky občas otevře většina z nás.

Jak jsou na tom dospívající se závislostí na pornu?

Závislost na pornu je dnes poměrně častá. A to i u mladších dětí, třeba dvanáctiletých. Většinou to zpočátku nemá závislostní rysy, ale závislost může začít velmi brzy, ještě před pubertou. Jak už bylo řečeno, současná generace strávila v online prostředí spoustu času. Je statisticky dokázáno, že sledováním porna tráví dvakrát víc času než generace před nimi v tomto věku. Potíž je mimo jiné i ve zkreslení reality o světě a také v tom, že pokud závislost na pornu začne v nízkém věku, v dospělosti vyústí v problém se sexem, intimitou a podobně.

A co třeba závislost na psychoaktivních látkách jako jsou HHC a kratom, které jsou aktuálně státem neregulované, takže si je může v automatu koupit kdokoliv?

Regulace byla přislíbena už před půl rokem. Dlouho se dařilo, že o nich děti ani dospívající moc nevěděli. Teď už je to ale velmi rozšířené. Je to i finančně dostupné. A navíc velmi lákavé. Na obalech jsou hravé barvy, reklamu tomu dělají influenceři ve svých videích. Vypadají jako Haribo.

Závislost jako taková je u konopných produktů diskutabilní. Ale je velký rozdíl v tom, jestli je užívá dospělý, který má už vývoj za sebou, nebo dítě. Jeden bonbónek může za určitých okolností skolit dospělého chlapa. Pokud si ho vezme šestiletá holčička, bude jí extrémně zle a může to mít i jiné následky. Pedagogy školíme v tom, jak se mají případně o žáky postarat. Důležité je zklidnění. Za chvíli to vyprchá. A také dohled.

Ještě větší problém je, že to neprochází žádnou kontrolou a regulací. Takže je možné, že půlka národa bere místo kratomu „omítku“. Není tam uvedeno, jak se to pěstovalo a sušilo, může to být plné plísní, pesticidů, věcí, které mohou našemu tělu škodit. Navíc na této látce vzniká enormně rychlá závislost.

Může být závislost pozitivní? Třeba sport? Je třeba potlačovat i tuhle závislost?

Je otázka, co je pozitivní závislost. Zrovna u sportovců je to překvapivě velký problém a má podobné dopady jako užívání některých návykových látek. Když je někdo závislý na sportu, potřebuje ho natolik, že ho začne upřednostňovat před svou rodinou, dětmi, prací a utrácet za něj všechny své peníze. Už prakticky nedělá nic jiného. Nastávají i fyzické problémy, protože tělo nezvládá tak velkou zátěž. Zároveň je to pro něj jediný způsob, jak se uvolnit. Je vlastně jedno, na čem jsem závislý. Ale ve chvíli, kdy nás to negativně omezuje, ovlivňuje to život máš a našich blízkých, představuje to velký problém.