S klinickým psychologem a psychoterapeutem Jaroslavem Simonem jsme hovořili o tom, jak se projevily dva roky covidové pandemie a především dopady opakovaných karantén, zavřených škol a ztráty sociálních kontaktů. „Pokud vám trojnásobně narostou v populaci sebevražedné myšlenky, není to nic okrajového nebo zanedbatelného. Je to zásadní zpráva o stavu společnosti. Logická otázka tedy zní: nakolik ty restrikce něčemu zabránily, a nakolik něco jiného způsobily,“ uvažuje Simon.
Na jaře to byly dva roky, co nás zasáhla pandemie koronaviru a s tím související restrikce včetně zavřených škol – v jaké kondici je po tom všem dnes podle vašich zkušeností dětská populace?
Jedna věc jsou moje dojmy a zkušenosti, jiná jak je to ve skutečnosti. A abych to mohl nějak věrohodně popsat, musel bych mít data, která nemám. Nicméně: z dat, která jsou k dispozici o dospělé populaci, tak tam je – a to jsou čísla z května roku 2020 – trojnásobný nárůst depresí, dvojnásobný nárůst úzkostí a trojnásobný nárůst sebevražedných myšlenek.
Celkově z toho tehdy – tedy několik měsíců po nástupu covidu – vycházelo, že má psychické problémy třetina populace. Už tehdy to byl obrovský nárůst, ta čísla byla vlastně katastrofální. A samozřejmě to má svoje dopady – finanční, jedna věc je, kolik stojí léčba, další třeba, zda ti lidé mohou i nadále pracovat, případně do jaké míry. Obrovský vliv to má také na chod rodin, a tím pádem také na děti.
A jaká je zkušenost z vaší praxe?
Zase: nemám reprezentativní vzorek. Mohu mluvit leda tak o tom, jak se to těch lidí, se kterými mám zkušenost, dotklo.
Tak jinak: jaká byla podle vás hlavní příčina nárůstu psychických problémů během covidu?
Je toho víc. Jedna věc je samotný boj s virovým onemocněním, o kterém jsme navíc ze začátku nic nevěděli. A pak jsou tady opatření vlády – a ty podle mého názoru vedly k přesnému opaku toho, k čemu měly sloužit. Celkově byl a je obrovský problém, že lidi žili v obrovské nejistotě a strachu, což je odpovědnost nejen vlády, ale také třeba médií.
Pak to jsou samotné restrikce, což mělo mimo jiné své ekonomické dopady. Ta nejistota se dotkla podnikatelů i zaměstnanců v celé řadě odvětví. K tomu je třeba připočítat izolaci od sociálních vazeb, omezení kontaktů, pohybu a celkově vyžití. Mám klienty, kteří mi třeba říkali: „Já jsem, introvert, dlouhodobě pracuju z domu, ale tohle už je moc.“
Takže oni sice pracovali ve stejných kulisách jako předtím, i tak se ale dostávali do psychických problémů. A nevěděli proč. Svízel byla v tom, že přišli o tu možnost, neměli zdroje. Předtím, když chtěli, mohli jít s přáteli na kafe nebo pivo, najednou tady ale ta možnost nebyla. Začali zvládat práci z domu hůř prostě proto, že najednou neměli ventily. Navíc se to mohlo projevovat plíživě, lidé to začali pociťovat postupem času.
