Zatímco kdysi znamenala návštěva školní „pedagogicko-psychologické poradny“ ostudu a trauma pro děti i jejich rodiče, dnes už je školní psycholog naprosto běžnou a vyhledávanou praxí. V Česku je však těchto odborníků zoufale málo – loni na jednoho připadalo přes čtyři tisíce středoškoláků a bezmála dva a půl tisíce žáků základních škol. Novela zákona o pedagogických pracovnících jejich působení ještě více ohrožuje, počet dětí s psychickými potížemi se přitom zvyšuje. Co vlastně řeší školní psycholog a s čím vším dětem pomáhá? Proč se dnešní děti psychicky hroutí? O tom, ale i o spoustě dalších zásadních témat, jsme mluvili se školním psychologem Martinem Semrádem.
Bývalý profesionální hokejista a trenér mládeže Martin Semrád působí v současné době jako školní psycholog na dvou školách. Vedle toho provozuje soukromou psychologickou praxi v Praze, Příbrami a Písku. V minulosti pracoval také jako psycholog, terapeut a diagnostik pro Národní ústav pro autismus (Nautis).
Proč podle vás tak alarmujícím způsobem narůstá počet dětí s psychickými potížemi?
Neřekl bych, že existuje jedna globální příčina. Obecně je to trend moderní bohaté a vyspělé společnosti, kde je této problematice věnována větší péče – že někdo má psychické potíže, musí někdo nějakým způsobem zaregistrovat. Roli může hrát i to, že čím lépe máme uspokojeny základní potřeby, tím spíš se můžeme věnovat těm „vyšším“.
Dnešní dostupnost možností má na psychiku člověka nejspíše dvojí efekt. Za prvé je tu lepší možnost uchopit příležitosti a zodpovědnost za svůj život. Na druhou stranu je tu sociální nerovnost i větší nároky kompetence, tedy dělat správné volby, a možnost promarněné příležitosti – vidím, že někdo život dokázal třeba jen zdánlivě uchopit lépe než já, což může vytvářet negativní pohled na sebe sama. Často jsou v tomto smyslu skloňovány i sociální sítě, kde dochází k vzájemnému porovnávání.
Může svou roli sehrát i výchova?
Demokratické liberální smýšlení, se kterým se v dnešní době rodiče potýkají, je poměrně nový přístup a rodiče díky němu nejspíše zažívají velkou míru nejistoty. Myslím, že se dříve více razil autoritativní přístup a tradiční hodnoty, které dávaly lidem jistotu, ale zároveň je „zamykaly“ v určitých strukturách, více opakovali chyby minulých generací. Dnešní rodiče se musí, ať už sami u sebe nebo ve vztahu ke svým dětem, vypořádávat s tím, že může existovat víc možných řešení, která přinášejí různé důsledky.
Jak velké škody napáchal covid a s ním spojené restrikce?
Mladé generace prožily v citlivých obdobích mimořádné události Otřáslo to jistotou budoucího stavu světa. Navíc nebylo jisté, kdy to skončí. Zasáhlo to i sociální rovinu, děti byly izolované. To může vyvolávat duševní nepohodu a někdy vést až k rozvinutí poruch.
Dalším aspektem byla informační zahlcenost a polarizace společnosti. Diskuze byly vyhrocené, často podložené spíše dojmy a emocemi než daty. Navazovala na to obrovská nejistota, agrese a strach. Obecně nejistota a ohrožení jsou velmi blízcí příbuzní, vlastně sourozenci.
Jak se s touto nejistotou vypořádat?
Nebýt ukvapený v závěrech. Nebýt odborník na vše a hlasatel jedné pravdy. Dopřát si možnost nevědět a hledat, umět si dávat odstup a čas na rozvahu. Člověk se vyvíjel v prostředí, ve kterém šlo hlavně o kauzalitu. Ta může být ale i iluzorní. Proto máme někdy tendenci k tzv. magickému nebo konspiračnímu myšlení: Čím větší složitost a nejistota, tím větší prostor pro magické myšlení a negativní emoce, tím větší tendence ke konfliktům ohledně toho, co je správné řešení. Je spousta problémů, které nemají jednoznačnou odpověď a jednoduchá řešení. Chybí nám informace, přestože jimi jsme zahlceni.
Jak se tyto globální problémy projevují lokálně? S jakými potížemi za vámi chodí děti ve škole?
V jednotlivých
příbězích se může objevit něco z výše uvedeného, ale někdy
je to něco úplně jiného. Někdy jde o téma sebepojetí, jindy
jsou jen impulsivnější či nějak nekompetentní. Třeba nemají jasno
v tom, co opravdu chtějí a jak vyjádřit, co potřebují, neumějí
uchopit to, co mohou ovlivnit a příliš se zaměřují na to, co je
mimo jejich kontrolu. Děti se třeba cítí bezmocné vůči okolnímu světu. Často jde taky o nestabilitu vztahů.
Čím větší složitost a nejistota, tím větší prostor pro ‚magické myšlení‘ a negativní emoce. Je spousta problémů, které nemají jednoznačnou odpověď a jednoduchá řešení. Chybí nám informace, přestože jimi jsme zahlceni.
Neměli by ke školnímu psychologovi chodit spíš rodiče a učitelé?
Často to tak skutečně bývá. Menší děti většinou nechodí samy. Pravidelně pracuji s učiteli a vedením škol i rodiči. U vážnějších psychických obtíží nebo možného rozvoje duševní poruchy je klíčové zapojit do procesu rodiče. Někdy je naopak nutné řešit problém bez rodiče. Je to případ od případu.
Školní psycholog vytváří jednak důvěrné prostředí, ale zároveň také jasnou strukturu toho, jaké informace zůstávají mezi ním a klientem a jaké je potřeba předat dál.
K čemu je tedy školní psycholog? S čím může dětem i škole pomoct?
Když to za sebe řeknu velmi obecně, základní úlohou mě jako školního psychologa je podpora rozvoje potenciálů u dětí, učitelů a rodičů. Snažím se poskytovat podporu při překonávání rozličných těžkostí, ale pomáhám například i talentovaným dětem, aby mohly své schopnosti využít, a zároveň řeším, když jejich nadání nebo specifika vedou k problémům ve třídě.
Primárně přitahuje nejvíc pozornosti, když dítě začne dělat problémy svému okolí, třeba tak, že ruší při výuce. Nebo může být naopak více stažené do sebe, což znepokojuje okolí.
Co konkrétně můžete dělat?
Školní psycholog je někdo, kdo může aktivizovat okolí, říct – pozor, tohle už není standard! Rodiče, učitelé, zbystřete. S tímhle je potřeba něco dělat. Nebo naopak může situaci zklidňovat, když panika není na místě. Pomáhá zamyslet se nad kontextem jednotlivých situací a prostředí. Může poskytnout jinou perspektivu, odborný náhled, může pomoct nad věcmi strukturovaně přemýšlet a pomoci klientům rozhodovat se víc informovaně. Může zároveň přinášet do školy konkrétní intervence a preventivní opatření např. v podobě osvěty o duševním zdraví.
Jak přistupovat k dítěti s problémovým chováním?
Především tak, že „problém“ není dítě samotné. Vznikají-li problémové interakce, je tedy dobré hledat kořen toho chování a pak přijít s intervencí.
Připodobním to k autu, kde na mě „vyskočí kontrolka“. Nebudu přemýšlet, jak tu kontrolku zakrýt. To je totiž mnohdy přesně to, čím problémové chování je – jistou kontrolkou. Je to způsob, jak můžu dát svému okolí vědět, že něco není v pořádku. My snažíme se hledat, odkud to pramení, namísto abychom přemýšleli, jak tohle chování „smazat“.
Když příčinu problémového chování najdete, je možné ji „vyléčit“?
To je ideální představa. Realita je ale často složitější. Někdy vlastně ani příčinu nenajdu. Důležité je, že za problémovým chováním stojí nějaká potřeba, zvyk či nutkání. Můžeme tedy hledat alternativní způsob vyjádření potřeby nebo se můžeme snažit posílit zdroje, které dítěti napomohou tomu nutkání vzdorovat.
Když dítě potřebuje pozornost a dělá to nevhodným způsobem, mohu se zamyslet nad tím, jak mu dávat příležitost k tomu, aby ji získalo jiným způsobem. Nejde o to něco sebrat, ale spíš nahradit. Jde o to jak konstruktivněji pracovat se základní potřebou, která tam hraje roli.
