KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Kdo bije vlastní dítě, bije tak trochu i sebe. Tolik se bojí své slabosti, že jde raději do boje proti slabšímu. Do boje, v němž ale prohrají oba. Vztáhnout ruku na vlastní dítě je výsledkem bezmoci rodiče, který si tak neadekvátním způsobem bere svou moc zpět. Přestože frustrace plodí další frustraci, značná část Čechů fyzické tresty dětí i v současnosti obhajuje. A taky praktikuje. S tím, že sem tam nějaká ta facka nebo plácnutí přes zadek jsou účinnější než slova. Jenže v tomhle ohledu žádná „zdravá míra“ neexistuje.
Co všechno vlastně spadá do kategorie „fyzických trestů“? Vedle u nás tradičně známého výprasku řemenem, záhlavců/facek, tahání za vlasy nebo za uši jde podle definice Výboru OSN pro práva dítěte o všechny formy fyzických trestů – nejen za použití rukou, což je zřejmě nejčastější (tzn. facky, údery pěstí či předloktím, třesení, těsné sevření, tahání za vlasy, uši, případně i pálení) nebo nohou (nárazy a kopání), ale také i ty bez zapojení lidského těla nejčastěji přinucení setrvat v nepříjemné poloze – starší generace si jistě ještě vzpomínají na tresty jako držení rukou v předpažené poloze, stání „na hanbě“ v koutě nebo klečení, často zostřené hrachem či struhadlem.
Mnohé fyzické tresty dnes vnímáme jako nepřípustné násilnické chování, týrané děti litujeme, nad jejich příběhy se spravedlivě rozhořčujeme. Jenže pak tomu svému dáme výchovný „lepanec“. Fyzicky možná bolí méně a kratší dobu, ale jizvu na psychice dítěte zanechá tak jako tak.
Zmlátili byste manželku, tchyni, matku, otce, kamaráda nebo kolegu v práci, protože se v jisté chvíli nechovají tak, jak byste si představovali? Někteří lidé se zaklínají tím, že by nikdy neuhodili zvíře. Ale své děti bijí. Jen tak občas, výchovně. Jen tak občas výchovně selžou.
Teoretická novela a Igor Hnízdo bez rákosky
Tělesné trestání dětí je zákonem zakázáno v 65 zemích světa. Dalších 27 zemí deklarovalo, že se k nim připojí, včetně České republiky. Ta se zavázala legislativně ukotvit toto opatření již v roce 2007 – dosud se tak ale nestalo. Debaty o „vhodnosti a přiměřenosti“ fyzických trestů rozvířila deklarovaná snaha Ministerstva spravedlnosti, které chce v rámci novely občanského zákoníku zakázat jakékoli tělesné trestání dětí. Za porušení tohoto zákazu však rodičům nebudou hrozit žádné sankce, pokud dítě prokazatelně fyzicky nezraní.
Odborníci z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN nedávno zkoumali, jak Češi vnímají a praktikují fyzické trestání dětí. Do průzkumu se zapojilo 1013 rodičů. Zatímco 42 % z nich fyzické tresty nepraktikuje vůbec, pro více jak 35 % jsou nedílnou součástí výchovy.
Dle statistik své děti nejčastěji fyzicky trestali respondenti se středoškolským vzděláním s maturitou ve věku 25–34 let, kteří sami mají osobní zkušenost s fyzickými tresty z dětství. Naopak nejméně na děti vztahují ruku rodiče se středoškolským vzděláním bez maturity ve věku 45–54 let.
„V České republice bohužel stále mezi rodiči převládá používání fyzických trestů jako výchovného prostředku, přestože je prokázáno, že mají dlouhodobé negativní důsledky,“ okomentoval výsledky vedoucí výzkumného týmu prof. Radek Ptáček.
Fyzické tresty uplatňované vůči dětem jsou v současnosti výhradní doménou rodičů – ve školách, kde kdysi bývaly běžnou součástí výuky, jsou už naštěstí vymýcené. Dnešní krize autorit ve školství ale nesouvisí s absencí fyzických trestů, nýbrž s nedostatečnou přirozenou autoritou (některých, často již „vyhořelých“) učitelů. Dobrý učitel nepotřebuje fyzické tresty. I Igor Hnízdo by se dost dobře obešel bez rákosky. Skutečně dobrý učitel totiž netrestá, ale motivuje. Stejně jako dobrý rodič.
Já jsem si své dítě porodila. Já mu dám na zadek, kdy uznám za vhodné?
Když jsem si přečetla na Seznam Médiu článek od Blogerky Terky s titulkem „Já jsem si své dítě porodila, já mu dám na zadek, kdy uznám za vhodné“, cítila jsem vztek, smutek a lítost. Přesně tak se cítí děti, které dospělý bije. Terku máma občas zfackovala z obou stran, táta ji sem tam přetáhl koženým páskem a uvědomění chyby si musela vysedět v koutě. Tahle výchova podle ní byla účinná.
„Jak jinak bychom měli našim dětem vysvětlit, že se to nedělá, pokud nás neposlouchají? Za mě jedna nebo dvě ‚výchovné‘ na škodu nejsou. Dle mého názoru je to jediná metoda, jak dítě přinutit k tomu, aby se začalo chovat slušně,“ soudí Terka. „V dřívějších dobách nebylo nic výjimečného na tom, když jsme my, případně ještě naši rodiče, dostali na zadek. V některých případech zlobiví jedinci za trest nedostali večeři. Lidé z této doby vyrostli jako slušní, vychovaní a vzdělaní občané, kteří mají ze svých domovů vytvořené návyky, které se snaží naučit i své potomky,“ vzpomíná s láskou na svou výchovu, kterou aplikuje na další generaci.
Z ankety pod jejím elaborátem vyplývá, že přes 90 % z respondentů z celkového počtu 15 439 čtenářů někdy dá svým dětem na zadek. Bizarní možnost „podle situace“ zaškrtly 3 % z nich. Situaci si můžeme jen domýšlet. Jen když se vrátí z hospody a děti ještě nespí? Jen když neposlechnou napoprvé? Jen když mám špatnou náladu?
Generační trauma a výchova prostřednictvím strachu
Blogerka Terka by možná potřebovala obejmout a vyplakat se. Nechat „popraskat obruče“ a vylít všechny slzy, které zkysly. Facku, aby se probrala, už jí dala její máma. Evidentně to nefungovalo.
Bití v dětech kromě pocitů nespravedlnosti, vzteku, frustrace, lítosti, smutku a pocitu, že je rodič nemá rád, vyvolá ještě jednu emoci – strach. Opravdu chceme vychovávat pomocí strachu? Opravdu chceme, aby děti klopily uši, držely hubu a krok a bály se udělat chybu? Jenže právě chybami se člověk učí. Nikoli jejich potlačováním, ale vysvětlováním a názorným příkladem, jak dělat věci jinak – lépe.
Pokud budeme za chyby trestat násilím, co vyroste z našich dětí? Zase jenom my. Generační trauma pokvete dál a ponese trpké plody. Děti se učí příkladem. Pokud je naučíme, že ve vzteku mohou druhému ublížit, budou to praktikovat dál. Nejen vůči svým dětem a nejen fyzicky. Jít příkladem si mohou i rodiče navzájem. Výše uvedený výzkum poukazuje na to, že pokud jeden z rodičů fyzické tresty nepoužívá, zvyšuje se pravděpodobnost, že je nebude používat ani druhý rodič.
Hranice jsou potřeba. Budoucnost se tvoří teď
„Úkolem rodiče je napomoci tomu, aby se v nitrech jejich dětí vyvinulo to, čím je chcete vybavit pro jejich vnější fungování do budoucna: zodpovědnost, sebeovládání a svoboda. Vytyčování a dodržování hranic není snadný úkol, ale s použitím správných přísad je uskutečnitelný,“ píší v knize Hranice a děti američtí kliničtí psychologové Henry Cloud a John Townsend.
Děti se s hranicemi nerodí. Netvoří si je ze vzduchu a zajdou tak daleko, jak jim dovolíme. Hranice by pro ně měla být čitelná, stabilní a neměnná. Měla by být něčím, o co se mohou opřít. Nikoli tím, co je rozbije a smete jako domino jejich pocit bezpečí. Američtí odborníci ve své knize popisují tři ideální způsoby budování hranic: učení schopnosti vhodným způsobem slyšet a říkat „ne“, nápodobou podle vzoru rodiče a odpozorováním jeho používání vlastních hranic a pravidel, a praxí – zakoušením důsledků překračování hranic.
Ty by ale nikdy neměly mít podobu fyzického trestu. Rodiče často ignorují své vlastní hranice, a když jsou překročeny příliš daleko, vybouchnou. Znamená to především, že nedokázali vytyčit svou hranici včas, a pevně, důsledně a laskavě ji před dítětem obhájit a komunikovat. Pokud rodiče reagují násilím, těžko dosáhnou toho, že děti naučí sebeovládání. Vysvětlovat dětem, že se chovají nepřijatelně pomocí násilí, by mělo být nepřijatelné. Slušný člověk zkrátka děti nebije. A bitím z nich nevychová slušné lidi, naopak mu podle hesla „příklady táhnou“ vštípí stejný vzorec chování, který pak jeho potomek bude praktikovat i na svých dětech.
Ostatně jak naznačuje vědecká studie, fyzicky trestané děti mívají větší sklony k asociálnímu chování. „Desetiletí sběru dat potvrzují, že výprask a tvrdé fyzické tresty zvyšují u dětí pravděpodobnost výskytu řady negativních následků – vývojových, zdravotních, osobnostních i sociálních. A co je nejdůležitější – žádná studie nikdy neprokázala, že by výprask dítěti nějakým způsobem prospíval," shrnuje vedoucí studie Tracie Afifi z University of Manitoba v Kanadě.
