Sedmadvacet členských států Evropské unie se minulý týden usneslo, že v dohledné době uspořádají mezinárodní konferenci o mírovém řešení konfliktu na Blízkém východě. Tahle idea se na schůzi Evropské rady zrodila až na poslední chvíli, na naléhání momentálního předsedy EU Španělska a pro usnadnění souhlasu s kompromisním zněním usnesení. Přestože Evropa už dlouho hraje na Blízkém východě jen okrajovou roli a její návrh nevyvolal mezi izraelskými ani palestinskými politiky žádné vzrušení, mohl by za určitých okolností představovat průchozí cestu k pacifikaci vyeskalované situace.
Zaprvé jde o závazek přijatý Unií na nejvyšší úrovni, takže lze předpokládat, že bude politická vůle ho skutečně naplnit. Vzhledem ke kontextu posledního výbuchu násilí není návrat k jednání o podmínkách míru na Blízkém východě úplně od věci.
Bestiální vražedný útok teroristů z Hamásu na izraelském území a masové zabíjení palestinských civilistů v rámci izraelské odvety v Gaze působí jako budíček. Paradoxně posiluje přesvědčení, že ozbrojené násilí představuje slepou uličku a že dlouholetý nezájem světa o „zahnívající konflikt“ byl jednou z příčin jeho nynějšího vyhrocení. Takže by se evropská iniciativa mohla hodit.
Zadruhé by taková akce mohla pomoct překonat rozpory mezi vládami členských zemí EU, které se jasně ukázaly jak na zmíněném summitu minulý týden, tak například při hlasování na Valném shromáždění OSN – tam totiž část evropských států podpořila Jordánskem navrženou rezoluci vyzývající k humanitárnímu příměří, aniž by odsoudila teroristické počínání Hamásu.
Většina se zdržela a tři země – Česko, Rakousko a Maďarsko – byly zcela proti. Pokud by se Unie jako celek sjednotila na poslání mírové konference, mohlo by to podnítit i ostatní evropské hráče, aby ji navzdory vnitřním neshodám vzali vážně.
Podmínkou svolání a smyslu takové konference je samozřejmě účast dalších klíčových hráčů – tedy Izraele, zástupců umírněných palestinských organizací, klíčových arabských zemí a samozřejmě také Spojených států.
Evropa může být v tuto chvíli Izraelcům či Palestincům z mocenského hlediska lhostejná, ale právě její „rozkročení“ od rozhodné podpory Izraeli (Česko) až po solidaritu s palestinskými civilisty (Francie, Španělsko) by jí paradoxně dávalo větší šanci na úspěch než třeba jednostranně proizraelským USA. Zajištění takové účasti by ovšem vyžadovalo ze strany nejvyšších evropských činitelů nesmírné a brilantní diplomatické úsilí.
Smyslem a cílem konference by měla být přinejmenším budoucnost Pásma Gazy, tedy shoda na tom, kdo a jak by měl po zlikvidovaném Hamásu spravovat toto maličké území s jeho více než dvěma miliony obyvateli, případně i jaké mezinárodní záruky by měly obě strany dostat. Ideálně by se pak mělo zkoumat, zda koncept „dvou států“ – tedy vedle Izraele i toho palestinského – je ještě vůbec po pětasedmdesáti letech od příslušného rozhodnutí OSN stále nějakým způsobem proveditelný.
S Netanjahuem už ani náhodou
Střídající se izraelské vlády a zvláště pak ty, v jejichž čele stál Benjamin Netanjahu, dělaly v posledních desetiletích všechno pro to, aby se zapomnělo na mírový proces z 90. let minulého století směřující právě ke vzniku palestinského státu. Dařilo se jim to i proto, že se jim povedlo rozštěpit palestinské hnutí (Fatáh na západním břehu Jordánu, Hamás v Gaze) a že svět tak pomalu ztrácel o vleklý spor zájem.
Jeruzalém i Washington dávaly přednost bilaterálním dohodám mezi Izraelem a jednotlivými arabskými státy (třešničkou na dortu měla být Saúdská Arábie), které víceméně pomíjely palestinskou otázku. Ta však nikam nezmizela, jak se dramaticky ukázalo 7. října.
Bezuzdný teror šířený ozbrojenci z Hamásu po řadu hodin v izraelských kibucech znamenal strašlivý šok pro celou zemi. Odhalil nejen zločinnou podstatu současných vládců z Gazy, dlouhá léta Izraelem trpěných a tolerovaných, ale také kumulující se frustraci Palestinců pod tlakem zejména poslední vlády Benjamina Netanjahua.
