KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová stylem „Po nás potopa“ likviduje kulturu na Slovensku. Demolice, páchaná ve jménu „nového národního obrození“ a „normálnosti“, kloní zemi směrem k východu. I za hranicemi si všímají, že je něco shnilého ve státě slovenském.
Útlocitnějším jedincům se omlouvám za dehonestující označení v titulku. Slovenská ministryně kultury si servítky rozhodně nebere, zkouším se naladit na její vlnu. Navíc je to jediný kompliment, který si zaslouží. Martina Šimkovičová řádí na Slovensku jako blonďatý uragán a některým jejím kolegům „šplouchá na maják“.
Po řediteli Slovenského národního divadla Mateji Drličkovi odvolala zvolená ministryně a svévolná ředitelka zeměkoule (která podle jejího generálního tajemníka Lukáše Machaly může být placatá) počátkem srpna i šéfku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou.
Jedním z důvodů, proč Šimkovičová zbavila Drličku funkce, bylo odvolání ředitelky baletu Niny Polákové. Té se část souboru bojí s poukazem na šikanu. Šimkovičová balet miluje a cítí se v tématu „pevná v piškotech“.
Její dcera ho totiž studovala na konzervatoři a sama ministryně kdysi tančila v televizní soutěži Let's Dance. To ji, jak s nadsázkou říká slovenská novinářka Soňa Jánošová z deníku SME, možná v jejích očích opravňuje rozhodovat o slovenské kultuře. Drlička si navíc podle ní pletl kulturu s politikou. Těžko říct, s čím si ji plete ona.
Martina Šimkovičová ale rozumí i výtvarnému umění. Sama totiž maluje. Proto se nikdo nemůže divit, že se cítí kompetentní určovat, jaké umění je „pochybné“.
Za odvoláním ředitelky Slovenské národní galerie (SNG) Alexandry Kusé stojí podle ministerstva především sporná rekonstrukce hlavní budovy galerie, které si však pozitivně všímají mnohé evropské weby věnované architektuře. Vadilo ale i nedostatečné zastoupení slovenských umělců a expozice na letošním Bienále v Benátkách.
Projekt Floating Arboretum od Oty Hudce, který cílil na ohrožené stromy, včetně Borovice limba, která je doma v Alpách i ve slovenských Tatrách, ministryni nevoněl. Receptory jí ale podráždil spíše občanský protest, který proběhl v rámci zahajovacího ceremoniálu. Transparenty s hesly „Ministerstvo kultury nás nereprezentuje“ vyjádřili umělci frustraci celkem čitelně.
Perverze a inkvizice
Šimkovičová ve svém boji proti „progresivní kultuře“ není sama. Veřejným prostorem aktuálně hýbe kauza státního tajemníka ministerstva životního prostředí Štefana Kuffy, který přerušil divadelní představení hry Národního divadla Košice Moje baby v obci Malá Franková.
Film promítaný v rámci představení označil za perverzní a jal se určovat, kdo by se měl stydět a kdo okamžitě odejít. Slovenský novinář Eugen Korda, Čechům známý z televize Nova, ho nazval inkvizitorem, který by si zasloužil pozornost psychiatra.
Opozice žádá Kuffovu hlavu. Ministryně kultury zvažuje žalobu na ohrožení mravní výchovy mládeže. Faktem je, že představení divadlo na svém webu označuje jako vhodné od 18 let, což organizátoři tradičního festivalu Zogrod nezohlednili. O jednání Štefana Kuffy si udělejte obrázek sami:
Za zmínku stojí, že Kuffa měl v minulosti výhrady i k expozici ve Slovenském muzeu ochrany přírody a jeskyňářství v Liptovském Mikuláši, které spadá do jeho gesce. Po návštěvě samozvaného cenzora muzeum odstranilo podstatnou část prezentace pohanského rituálu z pozdní doby bronzové.
Normálnost, nebo normalizace?
„Střela, které se porouchal software,“ jak Martinu Šimkovičovou označuje režisér Václav Marhoul, zatím po zestátnění veřejnoprávní televize pokračuje ve svém „letu za čistší Slovensko“ a nabírá rychlost. Opozici i části veřejnosti je trnem v oku epochálních rozměrů. Někteří přirovnávají její zásahy k normalizačním praktikám.
Kritizují ji například i bývalí ministři kultury Ladislav Snopko, Milan Kňažko, Rudolf Chmel, Marek Maďarič a Silvia Hroncová. V otevřeném dopise napsali: „Odmítáme kroky současné ministryně kultury, kterými se snaží znormalizovat kulturu, ponižuje její zahraničněpolitický význam, devastuje kontinuitu, degraduje odbornost, zastrašuje jednotlivce, manipuluje a falešně rozděluje společnost na normální a nenormální.“
Její nejbližší spolupracovník, generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury Lukáš Machala (ten s placatou zeměkoulí) na tiskové konferenci prohlásil, že se resort vrací k normálnosti a nic, co vybočuje z normy, podporovat nebude.
Jak daleko je od „normálnosti“ k normalizaci? Dění posledních dní na Slovensku leckomu připomíná období, které v Československu nastalo po invazi sovětských vojsk v roce 1968 – během něj komunistický režim odstraňoval z cesty nepřátele a upevňoval svou moc mimo jiné i tím, že vyhazoval z práce ty, kteří s ním nesouhlasili. Podle Machaly se v kultuře bude propouštět i nadále, pokud lidé nebudou „kompatibilní“ s tím, jaké kroky ministerstvo činí.
Normalizaci v souvislosti se Slovenskem zmiňuje i zakladatel a principál divadla Semafor Jiří Suchý. Ten ke svému podpisu petice českých umělců nazvané „Je čas podat ruku“, pod kterou je zhruba 150 tisíc podpisů, připsal všeříkající doušku: „Jelikož se píše rok 2024, a ne 1950, mám za to, že si to u vás vláda nějak popletla.“
Mezinárodní ostuda
Nejen v Česku si ale všímají, že se Slovensko otřásá v základech. Ředitel rakouského svátku jevištních umění – Vídeňských festivalových týdnů – Milo Rau a umělecké vedení divadla Schauspielhaus Wien vyzývají premiéra Fica, ať okamžitě zruší propouštění z minulého týdne, „aby se zabránilo dalšímu poškození mezinárodní pověsti Slovenské republiky i kulturního života země“.
Stejně tak se za Alexandru Kusou postavila rakouská pobočka ICOM (Mezinárodní rada muzeí), která nad kroky slovenského ministerstva vyjádřila hluboké znepokojení. Instituce s více než dvěma tisíci členy je jednou z největších národních organizací, která propojuje rakouské a mezinárodní muzejní experty a jejímž hlavním cílem je ochrana a propagace společného kulturního dědictví.
Premiér Fico za ministryní kultury nadále pevně stojí. Ne všichni jsou ale ochotni bojovat po boku „Xeny“ Šimkovičové. I příčetnější členové nynějšího establishmentu začínají být nervózní.
Podle komentátora deníku Sme Petera Tkačenka, kroky ministryně kultury způsobují tenzi už i ve vládní koalici. „Vadí jim jednak zbytečná provokace, absence jakéhokoliv plánu a alternativy, a potom samotný akt svévole. Ministryně by tento typ rozhodnutí, který přesahuje její resort, měla aspoň konzultovat na domácí půdě,“ popisuje Tkačenko.
Zaznívají i hlasy, že se Martina Šimkovičová pro Fica brzy stane přítěží. Zároveň je ale hromosvodem, a ten se vždycky hodí. Zvlášť, když sejete vítr.
