KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vedení EU dostalo na stůl rozsáhlou zprávu někdejšího italského premiéra a exšéfa ECB Maria Draghiho, z níž plyne, že Unie směřuje k úpadku, jelikož čím dál více ztrácí svoji konkurenceschopnost vůči USA a asijským zemím.
Nemá smysl si dělat iluze, že by se pro „premiérku evropské vlády“ Ursulu von der Leyenovou a její rodící se novou Evropskou komisi stala tato zpráva impulzem k ozdravné nápravě situace. Největším rizikem je, že se staronové vedení Unie začne Draghiho návrhy řídit. Jeho zpráva o konkurenceschopnosti totiž mj. navrhuje ještě hlubší celoevropské zadlužování a využití získaného kapitálu k masivním, centrálně řízeným investicím ve výši až 800 miliard eur ročně, primárně, jak jinak, do bezuhlíkové ekonomiky a všeho, co s tím souvisí.
Nutno předeslat, že zprávu o konkurenceschopnosti EU si u někdejšího ředitele Evropské centrální banky Draghiho již dříve objednala samotná Evropská komise. Těžko říci, co přesně od toho očekávala, ale nepochybně se měla stát novým majákem na cestě k lepším klimatickým zítřkům a k bezuhlíkové ekonomice.
Každopádně z Draghiho zprávy vyšlo najevo, že se EU nachází ve špatném stavu. Konstatuje, že míříme k úpadku a že bez příslušné změny „bude ohrožen blahobyt obyvatel EU, životní prostředí a svoboda“. Poukazuje výslovně na fakt, že ekonomický růst dlouhou dobu zpomaluje, aniž by tomu byla věnována náležitá pozornost – myšleno těmi, kdo drží kormidla moci; mnozí jiní na skomírající ekonomiku a důvody toho samozřejmě vždy upozorňovali.
Nejtíživějším faktorem je nabízený lék na současné unijní neduhy, kterým se má stát další grandiózní společné zadlužování ve formě celoevropských dluhopisů a masivní, centrálně – myšleno z úrovně Evropské komise a jí podřízených národních vlád – řízené investice ve výši až 800 miliard eur (20 bilionů Kč) ročně do proklamovaně lepší, tedy tzv. zelenější ekonomiky, ale také například do společné obrany.
Je oceněníhodné, že se ve zprávě pro Evropskou komisi výslovně přiznává to, na co mnozí dlouhodobě hlasitě poukazují, totiž, že se EU ocitá v úpadku a že přestává být konkurenceschopná. Takové přiznání však samo o sobě spásu či prozření kompetentních osob nepřinese. Naopak, zdá se, že bude využito k ještě intenzivnějšímu a finančně ještě neúnosnějšímu „boji s uhlíkem“ ve všech jeho podobách a zdrojích, konanému pod praporem tzv. klimatické politiky, která se stala nejvýznamnějším a – nebýt ruské invaze na Ukrajinu a z ní odvozované společné obrany – vlastně i téměř jediným nosným pilířem Evropské unie…
Neměli bychom zapomenout na samotnou konkurenceschopnost unijní ekonomiky a její plíživé zaostávání. Netřeba zdůrazňovat, že pokud EU, potažmo podniky a podnikatelé nebudou schopni konkurovat ostatnímu světu, projeví se to v prohlubující se stagnaci ekonomik a v nemilosrdně bolestivých dopadech do veřejných rozpočtů; nemluvě o vlivu na rozpočty rodinné a nespočtu dalších neblahých důsledků.
Jenže průšvih zvaný špatná konkurenceschopnost nespadl z nebe s příchodem Zeleného údělu či aktuálního (nyní již dosluhujícího) vedení Evropské komise. Je na místě připomenout, že stejný problém řešila EU již v roce 2000, kdy vytvořila tzv. Lisabonskou strategii, jejímž cílem bylo během 10 let zlepšit konkurenceschopnost. Po takto vytyčené unijní strategii následovala o dekádu později další podobná. Reálný výsledek strategických politik EU, jejichž cílem bylo ekonomicky „dohnat a předehnat“ okolní svět, je však evidentně neuspokojivý. Evropa (jak se nynější sedmadvacítka mnohdy nadneseně označuje) v roce 2024 čelí mnoha neduhům, z nichž velmi významným je i slábnoucí konkurenceschopnost.
Snad téměř každý objektivní pozorovatel by na základě těchto ustavičných nezdarů musel dospět k závěru, že někde v systému fungování a řízení EU musí být závada či systémový zádrhel. Podle přijatých strategií už přece EU měla být bezkonkurenčním a nedostižným světovým ekonomickým lídrem. Jenže opak je pravdou; a jak přiznává Draghiho zpráva, hrozí další zhoršování již tak zneklidňujícího stavu, když za klíčové problémové aspekty jsou tvrdošíjně označovány klimatická rizika a škodlivost plynu CO2.
Pravda je přitom taková, že čím dál větší překážkou rozvoje a ekonomického růstu v zemích EU jsou jako houby po dešti se rodící další regulace, směrnice a direktivy, komplikované neuchopitelnými dotačními systémy, vymýšlené úředníky a politiky od zeleného stolu.
Klimatickou ideologií motivovaným centrálním plánováním a čím dál vtíravějším státním řízením podniků se přeregulovanost znásobila. Bruselští plánovači už nyní určují nejen to, jak sociálně zodpovědně musí podniky fungovat, ale i to, co a za kolik mohou či nemohou vyrábět a podobně. Úbytek podnikatelské svobody pak naprosto logicky podvazuje tržní potenciál firem a jejich úspěšnost v celosvětovém měřítku.
Z tohoto pohledu lze bez uzardění dovodit, že idea dekarbonizace průmyslu, zběsilého budování obnovitelných zdrojů a centrálně plánovaných a dluhově dotovaných „inovací“ zavání omylem, který by ledaskdo mohl označit za fantaskně mylnou vizi. Jiný klidně za fantasmagorii.
S ohledem na výše uvedené se jeví jako až nepochopitelné, když předložený plán ve shodě s deklamacemi staronové šéfky EK za středobod pozdvihnutí EU chápe a pojímá dekarbonizaci průmyslu, tedy odklon od uhlí a podobných klasických paliv.
„Jediný způsob, jak zajistit dlouhodobou konkurenceschopnost Evropské unie, je odklonit se od fosilních paliv,“ uvedla při představování Draghiho zprávy předsedkyně Leyenová, která dále jako klíčové prvky k překonání krize zmínila inovace, dovednost pracovních sil a „zvyšování odolnosti“.
Nejde vůbec o to hájit fosilní paliva. Jejich ekologické, emisní negativní dopady jsou nezpochybnitelný a dávno známý fakt. Na jejich postupném odstavení a nahrazení ekologičtějšími energetickými zdroji panuje široká shoda. Myslet si ale, že zrušení jednoho typu zdrojů a jeho náhrada jiným přinese sama o sobě ekonomický rozkvět, připomíná víru v zázrak.
Hrozivým „zlatým hřebem“ chystaného europlánu na zvýšení konkurenceschopnosti je návrh na pokračující zadlužování EU formou vydávání dalších evropských dluhopisů, za které samozřejmě ručí (a tedy, budou je muset zaplatit) členské státy. S tím, že takto vypůjčené peníze budou na základě rozhodnutí úředníků EK nalévány do ekonomik členských zemí. Jednak se tím opětovně dokazuje přerod EU v centrálně plánovací Unii, kde „moudří“ politici a jejich odborníci/úředníci vědí nejlépe, jak investovat peníze tak, aby to mělo nejlepší ekonomické výsledky.
To nemůže a nebude fungovat, což nejlépe vědí ti, kdo zažili státem řízené hospodářství a centrální plánování v dobách předlistopadového komunistického socialismu. Samotné kolektivní zadlužování pak připomíná situaci, kdy nějaký vychytralý organizátor ovládne skupinu méně finančně gramotných a značně finančně nezodpovědných osob nacházejících se v dluhové pasti.
Těmto v problémech po uši vězícím osobám pak vnutí myšlenku, že si jako organizace mohou vzít další masivní půjčku. S tím, že příjemcem těchto společně půjčených peněz bude onen organizátor, který část nově vypůjčených peněz poskytne členům organizace a část bude využívat pro sebe. Nově vytvořený kolektivní dluh bude rozpočten k úhradě individuálních bankrotářů, nikoliv k újmě organizátora. Výsledek této akce je každému předem jasný: ještě vyšší pravděpodobnost bankrotu individuálních dlužníků.
Přesně to se má podle nového plánu na opětovný vzestup starého kontinentu dít na úrovní států sdružených v Unii. Není těžké uhodnout, co z toho vzejde. V lepším případě to bude za 10 let nová bruselská strategie na záchranu zkolabované unijní ekonomiky a potápějících se veřejných financí.
