KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Ze strany české politické opozice a naprosté většiny médií se v úterý valila kritika na vládu Petra Fialy, že nedokázala pro svého nominanta Jozefa Síkelu vyjednat v Bruselu vlivné a podstatně ekonomické portfolio. Do jisté míry je tato reakce oprávněná; vláda skutečně měla být ve svých přáních a ambicích skromnější a opatrnější, počítat více s možností, že český adept nedostane ani energetiku, ani obchod. Na druhé straně to, čím byl Síkela v nové Evropské komisi pověřen, není ani malé, ani bezvýznamné, spíše naopak.
Nenechme se zmást nejapným názvem „mezinárodní partnerství“. Ani představou, že český komisař bude jaksi po světě pouze rozdělovat rozvojovou pomoc, což je tradiční aktivita EU.
Hlavní smysl jeho rezortu spočívá ve strategii Global Gateway neboli Globální brána, což je projekt, který EU zahájila před více než dvěma lety s cílem nabídnout zemím Afriky, Latinské Ameriky či Asie alternativu k čínským investicím poskytovaným v rámci strategie Cesta a pás (Road and Belt, také někdy česky Hedvábná stezka).
Global Gateway má k dispozici do roku 2027 rozpočet ve výši 300 miliard euro (7,5 bilionu korun) z řady programů a fondů EU a také ze soukromých zdrojů. To je podstatná částka, se kterou se toho dá hodně udělat.
Zatím se však iniciativa pod vedením dosavadní komisařky Jutty Urpilainenové (Finsko) rozbíhala jen váhavě. Na jejích internetových stránkách se lze dočíst o investicích 45 miliard euro do dvou stovek projektů na třech kontinentech, v oblastech od těžby nerostů až po zdravotnictví.
Interní dokument Komise z letošního jara popsaný serverem Politico poukázal na to, že projekty v první fázi byly příliš početné, bez strategického zaměření a s omezeným dopadem. Doporučoval, aby se aktivita soustředila do vybraných zeměpisných „koridorů“ a na projekty v oblastech energetiky, těžby surovin či budování dopravní infrastruktury. Konkrétně zmiňoval například těžbu mědi a kobaltu v Zambii a v Demokratické republice Kongo či doporučoval větší pozornost možnostem, které nabízí postsovětská Střední Asie.
Program Global Gateway byl spuštěn jako alternativní nabídka rozvojovým zemím, které už léta využívají čínské investice. Čína je ovšem daleko napřed – koncept Belt and Road byl spuštěn už v roce 2013 a zapojilo se do něj postupně až 140 zemí světa.
Peking upevňuje své vztahy a svůj vliv na tyto země tím, že financuje výstavbu přístavů, silnic, železnic, telekomunikací či elektráren. Tuto infrastrukturu pak využívá k vývozu surovin či zemědělských plodin. Svými půjčkami zavazuje tamní vlády k jejich exkluzivním dodávkám. Nebo jim poskytuje půjčky, jimiž se v případě platební neschopnosti dostávají do stále větší závislosti.
Evropa nabízí těmto zemím odlišný přístup – její investice mají také zajistit například suroviny pro země EU, ovšem s příslibem, že zpracování bude probíhat na místě, že vzniknou pracovní příležitosti, že bude zajištěno proškolení personálu či doprovodné služby a podobně. Z kritického tónu zmíněného dokumentu však vyplývá, že Global Gateway zatím nedosahuje očekávaného potenciálu. Píše se v něm, že „klíčovou výzvou je zajištění účinné koordinace“.
To by tedy měl být úkol pro Jozefa Síkelu. Bude muset koordinovat požadavky, potřeby a představy 27 vlád, které se na programu podílejí. A zejména si razit cestu v rámci Evropské komise, kde bude narážet na počínání dalších komisařů odpovědných za zahraniční politiku, zahraniční obchod, ale případně i vědu, vzdělávání, zdravotnictví a zejména konkurenceschopnost.
Jeho náplň práce zapadá jasně do imperativu „posilování konkurenceschopnosti“ evropské ekonomiky, který předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová v úterý zopakovala jako zastřešující prioritu pro příštích pět let. Omezování závislosti evropských podniků na dodávkách klíčových surovin (lithia, kobaltu a dalších kovů či vzácných zemin), polotovarů (čipů, součástí baterií) či výrobků (léčiv, solárních panelů) patří ke klíčovým povinnostem EU pro příští léta. Nabádá ji k tomu také kritická zpráva exprezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho z minulého týdne.
