KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Jiřímu Mádlovi se podařilo natočil nekuřácký film o silných kuřácích. I když je film Vlny jako takový nejspíš záslužný počin, jeho autenticita tím bohužel trochu utrpěla.
Aby bylo hned na začátku jasno: Film Vlny, pojednávající o událostech kolem Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968, jsem viděl dvakrát a byl jsem z něj nadšený. Doporučuji ho každému, včetně svých dětí. A doufám, že Jiří Mádl (shodou okolností krajan z Českých Budějovic) s tímto filmem uspěje v soutěži o Oskary.
Když jsem byl na Vlnách poprvé, nemohl jsem zpočátku přijít na to, co mi na jinak tak dokonalém a výpravném snímku nesedí. A nakonec mi to došlo. V tom filmu se vůbec nekouří!
Teď si asi každý řekne: Co je na tom divného? V dnešních filmech se nekouří. Jenže Vlny nejsou (z kuřáckého pohledu) jen tak obyčejným filmem.
Vlny popisují práci slavných rozhlasových novinářů, jakými byli například Jiří Dienstbier, Jan Petránek, Jiří Petránek, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková, František Černý a další. Před rokem 1968 bojovali proti komunistické cenzuře a za svobodu slova, po invazi vojsk Varšavské smlouvy pak s velkou osobní statečností do poslední možné chvíle udržovali v chodu vysílání Československého rozhlasu.
A mnozí z nich při tom nepustili z ruky cigaretu, protože byli silní kuřáci. Jak to vím? S některými z nich jsem se setkal po roce 1990 jako novinář (Jiří Dienstbier starší byl ministrem zahraničí), s jinými jsem měl tu čest jako s kolegy. A třeba Jiřího Dienstbiera jsem snad nikdy neviděl bez cigarety. A kouřili i další z výše jmenovaných.
Co je ale podstatné: Cigareta v předlistopadových (a krátce i v polistopadových) dobách nebyla jen nutnou „ozdobou rtu“ snad každého druhého novináře. Byla, a to je důležité, doslova symbolem redakční práce.
Ještě řadu let po revoluci se v redakcích obvykle procházelo hustým dýmem (přímé svědectví), někteří novináři i korektoři smetáčkem vymetali cigaretový popel, který jim neustále padal na klávesnice psacího stroje či později počítače.
A i když byli kuřáci z redakcí postupně vytlačováni, šlo jen o přesun na chodby a balkóny nebo do kuřáckých místností bez oken. V dobách, o kterých pojednává film Vlny, se ale podobná ohleduplnost k nekuřákům nepěstovala, jak vím od starších kolegů. Tam kouřil snad i papoušek v kleci.
Čím větší stres (třeba před uzávěrkou), tím se hustota cigaretového dýmu zvyšovala. Kdo tohle zažil, jen těžko pochopí, jak se s nepopiratelným faktem neustále „hulících“ novinářů vyrovnal Jiří Mádl v době, která (zcela správně) už kuřákům nepřeje.
Abych odhalil, co mi na filmu nesedí, musel jsem na něj jít podruhé a speciálně se zaměřit na cigarety. A teprve poté jsem zjistil, jak lze natočit nekuřácký film o kuřácích. Aby režisér dostál povinnosti být maximálně autentický, snad na každém stole leží popelník, někdy i krabička cigaret. Ale nikdo za celý film nekouří. Ani jeden člověk!
Lidem, kteří zažili skutečnou redakční práci, to musí připadat neuvěřitelné. Ve filmu je třeba emotivní scéna z okamžiku, kdy se do budovy rozhlasu v srpnu 1968 už dobývali ruští okupanti. A redaktor Jan Petránek říká svým kolegům a zaměstnancům, tlačícím se kolem velkého stolu, že kdo má obavu o život, ať se nezdráhá odejít.
Na stole uprostřed davu přitom leží všem na očích (i divákům filmu) prázdný skleněný popelník. Asi jako symbol toho, že se v té době kouřilo. Ale nikoho z těch k smrti vystresovaných silných kuřáků ani nenapadne si zapálit cigaretu. Býval jsem také silný kuřák a mohu empiricky potvrdit, že to je zhola nemožné.
Snad ještě lépe je vidět tahle Mádlova snaha neukazovat kuřáky, ale pouze „naznačovat“, ve scénách, které zachycují porady vedení Československého rozhlasu. Na dlouhém stole, kolem kterého sedí snad čtyřicet lidí, leží na každém metru popelník a někdy i cigarety. Atmosféra je napjatá, kouření povoleno, ale nikoho ani nenapadne si zapálit. Porada probíhá v naprosto čistém, nekuřáckém prostředí.
Ve filmu se nekouří v podzemních prostorách, odkud redaktoři statečně vysílají poté, co museli opustit budovu rozhlasu, nekouří se ani v hospodě, ani v taneční vinárně. Jen všude leží popelníky. Dokonce i silvestrovský večírek 1967, na němž se sešli redaktoři zahraničního zpravodajství rozhlasu, je přísně nekuřácký. A Jiří Dienstbier drží v ruce místo cigarety chlebíček.
Vůbec režiséru Mádlovi nevyčítám, že se s kouřením v redakcích vypořádal ve filmu po svém. Film je výpravný a poučný. Pokud má mít mezinárodní ambice (bude usilovat o Oskara), těžko by dnes asi u nějaké poroty prošel film, v němž by přes hustý cigaretový dým nebylo vidět na herce. Byť by to bylo zcela autentické.
Stejně tak je jasné, že Vlny mají výrazný výchovný potenciál – jako svědectví o době socialismu a událostech kolem roku 1968. A možná opravdu není dobré (kouření nepochybně škodí zdraví), aby mladí lidé viděli kladné postavy a hrdiny z naší nedávné historie s nezbytnou cigaretou v ruce.
To všechno chápu. Otázkou však zůstává, zda by tato forma „bohulibé“ cenzury měla být součástí filmu, který má ukazovat statečný boj některých lidí proti komunistické cenzuře. Je to podobné jako kdyby někdo natočil životopisný film o kubánském vůdci Fidelu Castrovi, přičemž by z výchovných důvodů vynechal doutníky.
Pokud se na film Vlny dívá někdo výrazně mladší, nutně musí dojít k názoru, že v roce 1968 měl každý novinář na stole popelník a cigarety, ale zásadně nikdy nekouřil. A to ani v největším stresu. Byla to jen doba popelníků, nikoliv kouření, milé děti.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
