KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ernest Hemingway se ve svých osmnácti letech účastnil bojů na italské válečné frontě. Nezamýšleným výsledkem je jeden z jeho nejlepších románů Sbohem, armádo! (A Farewelll to Arms, 1929). A právě o Hemingwayově italské válečné zkušenosti, o „ztracené generaci“ a o výše zmíněném románu, od jehož vydání letos uplynulo 95 let, a o jeho „sentimentálním návratu“ do Itálie po druhé světové válce si dnes budeme povídat.
Ernest Hemingway je jedním z největších spisovatelů minulého století, přinejmenším jeho první poloviny, kdy napsal svá klíčová díla. Alespoň pokud jde o literaturu psanou anglicky, není o tom žádných pochyb.
Jedním z klíčových faktorů, které ovlivnily Hemingwayovu celoživotní tvorbu (stejně jako tvorbu jeho generačních druhů) byla bezesporu tzv. Velká (první světová) válka (1914–1918). Děsivá, apokalyptická jatka, jež šokovala svět po nezapomenutelných letech „báječné civilizace Fin de Siècle“ z přelomu 19. a 20. století a z níž se zrodila traumata nejen tzv. „ztracené generace“ (Lost Generation).
Většina autorů tzv. „ztracené generace“ – John Dos Passos, Thomas Stearns Elliot, Francis Scott Fitzgerald, William Faulkner, Ford Madox Ford, Henry Miller, Ezra Pound, Eugene O’Neil, Erich Maria Remarque, John Steinbeck, Gertrude Steinová, Arnold Zweig a další – se narodila před rokem 1900 a měla v době svého dospívání (tak jako skoro všichni mladí lidé pocit, že před sebou mají dlouhý a krásný život.
Velká válka a „ztracená generace“
Poslední léta 19. a počátek 20. století, Belle Époque (doslova „krásná doba“ či „krásné časy“), je v těchto nadějích vzhledem k tomu, v jakém civilizačním okruhu žili, tedy střední a západní Evropa a Spojené státy americké, ve všech ohledech utvrzoval.
Jenže v létě 1914 vypukla v Evropě vypukla světová válka (Great War) a na jaře 1917 do ní, navzdory slibům prezidenta Woodrowa Wilsona (v úřadu v letech 1913–1921) z předchozího roku vstoupily i Spojené státy americké.
Vzápětí už mladí Američané, vesměs nedostatečně vycvičení a naprosto nezkušení, umírali na západní a jižní frontě (celkem jich v Evropě za rok a půl padlo na sto třicet tisíc, dalších bezmála čtvrt miliónu bylo zraněno). Ti, kteří válku a její běsy přežili, si z ní odnesli často nezhojitelné rány a fyzické handicapy i stejně vážná či dokonce ještě závažnější psychická traumata, jež jim mnoho následujících let – a někdy až do smrti – komplikovala nebo přímo znemožňovala žít normální život.
Traumata, jež se zoufale (a přitom marně) snažili utopit v hektolitrech více či méně kvalitního alkoholu, na která se snažili zapomenout v náručích takřka nekonečného množství dívek a žen (včetně těch, jejichž „lásku“ si bylo možno koupit) nebo ze kterých se, což byl případ Hemingwaye, pokoušeli tak říkajíc vypsat.
Ernest Hemingway (1899–1961) je takřka učebnicovým příkladem takového osudu. Rodák z Oak Parku na předměstí Chicaga ve státě Illinois se po absolvování střední školy a po krátkém, ale pro jeho život zásadním reportérském působení v The Kansas City Star (během něhož se zrodil jeho pověstný „kulometný“ či „reportážní“ styl psaní), nechal v prosinci 1917 – „zčásti z touhy po dobrodružství, zčásti kvůli romantizovaným představám o válce a zčásti z vlasteneckých důvodů“ – zapsat do americké armády a v červnu následujícího roku 1918 už se účastnil bojů na italské frontě.
Právě tady, v Itálii, byl vážně zraněn. A následně vyznamenán za statečnost – konkrétně za záchranu italského vojáka. Právě tady, v Itálii, se osudově zamiloval do své ošetřovatelky v lazaretu. A právě v Itálii si usmyslel, že o svých válečných zkušenostech bude psát.
Hemingway v Itálii, léto a podzim 1918
Nyní se pojďme na Hemingwayovu účast v první světové válce podívat podrobněji. V létě a na podzim 1918 se boje s nástupem pátého válečného roku sice pomalu začínaly chýlit ke konci, na jejich urputnosti až zběsilosti to ale nic neměnilo, spíše naopak. Italská fronta, kde proti sobě stály primárně italská a rakouská (rakousko-uherská) armáda, jejíž ofenzíva na Piavě v červnu přes dílčí úspěchy ztroskotala (klíčový protiúder pak podnikli Italové v říjnu téhož roku), nebyla frontou rozhodující (klíčové boje se odehrávaly na tzv. západní frontě, kde proti sobě stály britské, francouzské a americké jednotky na straně jedné a německé jednotky na straně druhé). Válka tu byla ale stejně nemilosrdná jako jinde, navzdory romantickým kulisám, nezřídka s „antickým a renesančním odkazem“.
Hemingway měl – jak známo – se zapsáním do armády potíže kvůli špatnému zraku. Nakonec dosáhl alespoň toho, že byl nasazen v rámci Červeného kříže jako šofér sanitky. A tak dorazil z New Yorku přes Paříž do Itálie, konkrétně do Milána. Tady prodělal při vyprošťování mrtvých po výbuchu továrny svůj první „iniciační“ šok, jenž zcela změnil jeho pohled na zabíjení a na válku, následně byl přesunut do města Fossalta di Piave, přibližně pětašedesát kilometrů od Benátek.
Na romantiku v čarokrásné krajině ale tehdy osmnáctiletý(!) Hemingway neměl ani pomyšlení. Dne 8. července byl totiž vážně zraněn, a protože navzdory tomu prokázal velkou odvahu, byl vyznamenán a povýšen do vyšší hodnosti (nadporučíka) a následně, po náročné operaci, převezen do Milána.
V Miláně se Hemingway osudově zamiloval do půvabné, o osm let starší zdravotní sestry Červeného kříže Agnes Hannah von Kurowsky. Chtěl se s ní oženit a strávit s ní „zbytek(!) života“.
Jenže pak přišlo oznámení, se „jeho drahá“ Agnes zasnoubila s jistým italským důstojníkem, což Hemingwaye, který se mezitím vrátil na čas do Ameriky, bez zcela zdrtilo. K válečným traumatům se tak přidalo i trauma citové, a z kterého se svým způsobem „nevzpamatoval“ až do konce života. Agnes hledal ve všech partnerkách a ženách, včetně své první manželky, o osm let starší (žádná náhoda, přátelé) Elizabeth Hadley Richardsonové, se kterou měl syna Jacka a které složil „nekonečnou poklonu“ v Pohyblivém svátku (A Moveable Feast; vydáno posmrtně v roce 1964, zde plná verze v originále), senzačních vzpomínkách na mladá éta v Paříži.
Fiesta, Sbohem, armádo! a Přes řeku do stínu stromů
O tom, jak silně na Hemingwaye válka zapůsobila, svědčí mimo jiné slavná ukázka z jeho dost možná nejlepší knížky vůbec, z novely Fiesta (The Sun Also Rises; 1926) – plná hořké ironie, kterou se prostřednictvím svého do jisté míry autobiografického hrdiny Jakea Barnese snažil zakrýt neutuchající bolest.
V hlavě se mi to začalo mlít. Stará bolest. Však to taky byla hnusná smůla, přijít k tomuhle zranění při lítání na tak směšné frontě, jako byla italská. Chystali jsme se založit v italském špitále spolek. V italštině měl nějaké komické jméno. Rád bych věděl, jak to dopadlo s druhými, s těmi Italy. Bylo to v Ospedale Maggiore v Milánu, padiglione Ponte. Vedlejší pavilón se jmenoval padiglione Zonda. Byla tam socha Ponteho, ale možná, že to byl Zonda. Právě tam mě přišel navštívit ten spojovací důstojník, ten plukovník. Byla to legrace. Asi ta první legrace ze všech těch dalších. Byl jsem celý zafačovaný. Ale oni mu to řekli. A pak pronesl tu nádhernou řeč: „Vy, cizinec, Angličan“ (každý cizinec byl pro něj Angličan), „jste obětoval víc nežli svůj život.“ Ohromná řeč! Rád bych si ji byl dal ta rámeček a pověsil si ji do redakce. Plukovník se ani jednou nezasmál. Viděl se možná v mé kůži. „Che mala fortuna! Che mala fortuna!“
Ernest Hemingway, Fiesta, Praha 1966, strana 28, překlad František Vrba
Fiesta, útlá novela (či román) o skupince Američanů v Paříži ve dvacátých letech – utápějících v hektolitrech alkoholu a v náručích solidních i mnohem méně solidních žen své smutky, stesky a traumata z války – je co do významu často srovnávaná s dalším zásadním dílem autorů „ztracené generace“ – jak je nazvala již v úvodu zmíněná Gertrude Steinová: s romány Hemingwayova přítele, kolegy, rivala a soka v jednom, Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby (The Great Gatsby; 1925) a Něžná je noc (Tender is the Night; 1934). Hemingway se v ní ale ze svého válečného trápení a hořkých vzpomínek „vypsal“ jen zčásti, jeho hlavní „vzpomínková“ válečná kniha spatřila světlo světa „až“ v roce 1929.
Román Sbohem, armádo“! (A Farewelll to Arms; 1929) je na rozdíl od Fiesty autobiografický z velké části. Hlavní hrdina, americký důstojník Frederick Henry, je řidičem sanitky stejně jako „Hem“ a i on se po zranění zamiluje do zdravotní sestřičky, které dá jméno Catherine Barkleyová…
Příběh samotný se nicméně od toho autorova v řadě ohledů liší a také závěr je jiný: Catherine Fredericka na rozdíl od Agnes neopouští, ale umírá při porodu jejich mrtvého dítěte. Hemingway se tak alespoň literárně „pomstil“ Agnes von Kurowsky za dávnou zradu, rány se přinejmenším na povrchu zajizvily.
Pro „věčné civily“ nepochopitelná nostalgie po „náladě zákopů“, po „frontovém kamarádství“ a po „chuti krve“, která se jim sice hnusila, ale současně je celý život přitahovala – ovšem v Hemingwayovi i v dalších „ztracencích“ zůstala napořád.
O Hemingwayově silném vztahu k Itálii svědčí i jeho poslední dokončený román – Přes řeku do stínu stromů (Across the River and into the Trees) z roku 1950. Love story postaršího nemocného amerického plukovníka Richarda Cantwella a krásné osmnáctileté benátské aristokratky Renaty, odehrávající se pro změnu po skončení druhé světové války, neměl u kritiků úspěch a „Hem“ si to bral k srdci víc, než měl.
Neuvědomoval si, že na jejich názoru – přinejmenším pokud jde o čtenáře, ale vlastně nejen pokud jde o ně – příliš nezáleží; většina z nich koneckonců nebyla nikdy schopna dát dohromady text, který by sahal byť jen po kotníky i těm, o kterých sám věděl, že se mu příliš nepovedly (a že jich bylo vzácně málo).
Jakkoli od Velké války uplynulo v době, kdy Hemingway Přes řeku do stínu stromů psal, více než třicet let, ukázal román, že vzpomínky na léto 1918 v Itálii a na ztracenou lásku v něm přesto jsou pořád živé.
Nejen Francie, Španělsko, Kuba, Afrika a Amerika, ale i Itálie
Nejen Francie, konkrétně Paříž (Fiesta a Pohyblivý svátek), Španělsko (Fiesta, Komu zvoní hrana, Pátá kolona a Smrt odpoledne), Kuba (Ostrovy uprostřed proudu), Afrika (Zelené pahorky africké) a rodná Amerika (povídky, zejména povídky), ale i Itálie je tak mimořádně důležitou součástí Hemingwayova díla, primárně v souvislosti s Velkou válkou.
Bez „italské zkušenosti“, kterou Hemingway – jak jsem již uvedl – prodělal v pouhých osmnácti letech, by jeho dílo nejspíš nikdy nebylo tak velké, jakým dodnes je a bude i dál.
Tak si, přátelé, Fiestu, Sbohem, armádo! a Přes řeku do stínu stromů přečtěte, pokud jste to ještě neudělali, nebudete litovat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
