Spor o sedm miliard na výstavbu bydlení: Vracíme se do dob komunismu?

Bartoš dokonce pohrozil, že pokud jeho úřad nedostane o sedm miliard víc, Piráti nepodpoří státní rozpočet. Současně upřesnil, že inkriminovaná suma má charakter „návratných“ peněz, které se do rozpočtu výhledově dostanou nazpět. 

Nemá prý jít jen o dotace, ale i o tzv. výhodné úvěry obcím na stavbu nájemních bytů. „Finance se vrátí, zlepšíme situaci s bydlením a pomůžeme běžným lidem. Takže je to win-win-win,“ zní Bartošova bytová mantra. 

Jde pochopitelně o klasický politický newspeak. Pokud by stát dokázal vytvářet peníze z ničeho, respektive zdroje, které nikoho nic nestojí, a ještě se vrátí se ziskem, byli bychom na stopě geniálnímu bankéřskému umění a ekonomickému perpetuu mobile čili „normálního zázraku“. 

Jenže uvedené peníze – řekněme oněch Bartošem požadovaných 7 miliard – musí ve skutečnosti někdo z něčeho zaplatit. Nejdříve stát, tzn. daňoví poplatníci, později je i s úroky uhradí obce, v důsledku tedy opět daňoví poplatníci. Pochopitelně nikoliv (respektive vůbec ne) ti, kdo si byty zdarma na doživotní využití a pro nespočet dalších pokolení dokáží od obcí umně „vydyndat“.

Bartoš tvrdí, že nejde jen o sociální bydlení, jelikož jeho projekt prý pomůže lidem „napříč regiony a socioekonomickými vrstvami“. Což je ovšem bizarní. Proč by měl stát či obce za státem půjčené peníze stavět a dávat byty výhodně lidem, kteří by si je mohli pořídit standardním způsobem, tedy na tržní bázi? 

Dokazuje se tím to, co ještě bude zmíněno – tedy že jde především o marketing, který zřejmě nakonec poslouží nejen jako reklama pro vládní rozdávače, ale potenciálně i k rozdávání lidem, kteří nepatří mezi „sociální případy“. 

Fakt, že má jít primárně o státní půjčky (zopakujme: nejde o peníze spadlé z nebe, zaplatí je nakonec jako vždy daňoví poplatníci), na podstatě problému nic nemění. A pokud ano, tak k horšímu. 

Stát se stává bankéřem-podnikatelem, což je přesně ta role, jež mu nikdy nebyla dána do vínku a v níž permanentně selhává. Pochopitelně s těžkými hospodářskými následky.

Tak trochu to připomíná opětovný návrat nechvalně proslulých OPBH (Okresních/obvodních podniků bytového hospodářství) z dob socialismu. Ostatně města po listopadu 1989 dobře věděla, proč se svého bytového fondu masivně zbavují a privatizují obecní byty do rukou jejich aktuálních uživatelů – což sice samo o sobě nebylo úplně fér (lidé si od státu kupovali byty „za hubičku“), ale pro města to byla pořád lepší varianta, než mít nadále na krku správu (a náklady) na obecní nemovitosti. 

Socialistická historie se prostě opakuje, jen v trochu jiné podobě a s moderněji propracovaným politickým marketingem.

Ale vraťme se ke sporu o 7 miliard. Jedna otázka je, zda a kde může nový státní rozpočet takovou částku najít. Určitě může. V celkových výdajích na úrovni 2,3 bilionu korun tvoří oněch sporných 7 miliard pouhá 0,3 %. To je kosmetický šum. 

Navíc lze ve prospěch těchto výdajů politicko-marketingově argumentovat tím, že lidé v Česku mají problémy s bydlením, neboť je čím dál obtížnější si vydělat na vlastní byt, přičemž tržní nájmy z logických důvodů také zdražují. 

Takže jim nyní dobrácký tatíček stát – skrze „dobráckého tatíčka Ivana Bartoše“ – chce pomáhat přelíváním peněz ze státní kasy do kapes lokálních. Netřeba zdůrazňovat, že jde také o peníze z kapes těch, kteří nemají kde bydlet, ale na státní dar v podobě zvýhodněného nájemního bydlení nebudou mít nikdy nárok, známosti ani silné lokty.

Druhá, principiálnější otázka, zní – proč a jak může centrální vláda (jež by měla mít ambici jednat spravedlivě a férově) řešit problém, který je specificky regionální? Jak může Ivan Bartoš a jeho úředníci vědět, ve které tuzemské obci potřebují naléhavěji bytové domy se zvýhodněnými nájemními byty pro tamní občany? 

Jsou nájemní byty naléhavější problém v Chebu, ve Frýdku-Místku, v Pelhřimově nebo ve Znojmě (nebo v tisíci jiných obcí)? Hrají si vládní politici na vševědoucí? Bartoš tvrdí, že už ví o 167 bytových projektech obcí, ze kterých má prý víc než třetina vyřízené i stavební povolení. 

Z toho však neplyne vůbec nic, natož správnost projektu, jehož cílem je zjevně jen snaha získávat politické body za peníze poplatníků na podkladě ožehavého problému bydlení, jež mnoho lidí v zemi reálně pálí. Včetně těch, kdo mají na krku celoživotní hypotéky v dramatické výši a stávají se z nich – s nadsázkou řečeno – hypoteční nevolníci.

Nedostatek bytů je lokální záležitost. V mnoha regionech jsou lepší možnosti získat relativně cenově přijatelné bydlení než jinde – typicky v největších městech. Bylo by přece efektivnější, kdyby se lidé stěhovali za výhodnějším bydlením, než opačná situace, kterou – jak to tak chodí – chce organizovat stát: tedy kdy se nové, draze postavené byty mají „stěhovat“ za vybranými, státem/obcemi vyvolenými občany… 

Za uvedených 7 miliard Kč se dá – v neurčité budoucnosti – postavit (když vezmeme v potaz, že půjde o předražené byty a o „malou domů“ spřízněným místním developerům) řekněme 1500 bytů. Což dá dohromady v průměru například 50 nájemních bytů ve 30 obcích. Česko má ale celkem 6250 obcí. Proč má stát konat takové propagační akce? Zřejmě proto, že jsou to propagační akce.

Sžíravou konsekvencí tohoto typu státní bytové politiky je aktivně vytvářená sociální nespravedlnost. Velká část lidí bydlí spokojeně a bezstarostně za „státní“, za veřejné zdroje a ve veřejných bytech, aniž by kdy musela vynaložit peníze na jejich koupi a žít finančně ostražitý život s nákladem pekelně těžké hypotéky na zádech. 

Zatímco jiná skupina (když odhlédneme od těch nejbohatších, pro které je pořizování nových nemovitostí jen zábavnou investorskou hrou) po velkou část života života žije jen splátkou svých hypoték. Nesmí marodit, být nezaměstnaný, zůstat bez abnormálního příjmu. 

Měsíc co měsíc musí platit obrovské sumy na zajištění oné proklamované základní životní potřeby (která je ale standardním tržním zbožím), i když nejsou žádnými boháči a jejich životní úroveň v důsledku plateb hypotéky je nakonec nižší než životní úroveň těch, kdo si užívají bydlení poskytnutého zdarma obcemi (je nutno rozlišovat investici do nákupu a běžný nájem). 

Proč si jedna skupina lidí musí byty kupovat, zatímco jiná, „vyvolená sorta“ obyvatel byla státními polodotacemi-polopůjčkami vylosována v této podivné státní rozdávací loterii k výhře, která je lukrativnější než výhra v klasické loterii?

Bytový socialismus jsme po listopadu do značné míry vyhodili z okna, aby se nyní, již plně pod křídly demokraticky zvolených vlád, vracel dokořán otevřenými dveřmi. V médiích se začínají objevovat stesky, že města poskytují – tedy rozdávají – lidem málo obecních bytů. Tedy že bytů s nulovou pořizovací cenou pro nabyvatele a se zvýhodněným nájmem je „na skladě“ čím dál méně. 

Jen to ukazuje, že se tento typ nárokového myšlení stává všední realitou a všeobecně přijímanou mentalitou. V dnešním – stále ještě platném – tržním systému, založeném na soukromém vlastnictví a tržně generovaných prostředcích, ale připomíná samotná podstata nárokování bytů (takřka) zdarma komunismus.

Všichni ti, kdo žádají o přidělení bytu, si vlastně nárokují utopické výsady beztřídní společnosti „každému podle jeho potřeb“ (které však byly naplňovány jen u stranických pohlavárů): potřebuji byt, tak si o něj úředně požádám… 

Filozofie, typická v předlistopadovém socialismu, ale byla realizována v „nenormálním světě“, do posledního detailu řízeném všemocnou stranou a jejími centrálními plánovači. V době vyšinuté z racionálních kloubů, v níž lidé nemohli podnikat a o jejichž úspěchu rozhodovala loajalita k monopolní věrchušce. 

Jenže v normálním světě se zboží kupuje nebo tržně pronajímá. Rozdávání je doménou komunismu, jehož nesmyslnou podstatu mnoho lidí (ale zjevně ne dostatek) pochopilo. A byty jsou normální zboží. Jakákoliv intervence státu do trhu musí vždy zákonitě přinést jen negativní důsledky, což bylo nespočetněkrát prokázáno. 

Ze všech uvedených důvodů je oněch sporných 7 miliard i samotný záměr stavět za neexistující zdroje předlužené státní pokladny nájemní bydlení pro široce definované cílové skupiny nutno považovat jen za předvolební marketing, který zhorší jak situaci na trhu s bydlením, tak finanční situaci státu i obcí.