Od piva k půlmaratonu: Proč je dobré běhat, i když to bolí

Je to jako když neplavec našlapuje v hluboké vodě a tuší, že každým příští krokem do ní už zahučí až po uši. Bude si muset stoupnout hodně na špičky, aby se neutopil. Když chcete v životě něco dokázat, je to to samé – musíte nejprve trochu trpět, nebýt si jistý. Skvělým tréninkem na tyhle situace je vytrvalostní běh.

„Existují pouze tři sporty: býčí zápasy, motorismus a horolezectví; zbytek jsou pouhé hry,“ řekl v reakci na smrt závodníka Alfonsa de Portaga Ernest Hemingway. Minimálně v 50. letech šlo skutečně o sporty, v nichž život permanentně visel na vlásku. O život ale může jít i úplně jinak. 

Každý den nám jde o kariéru, dobré vztahy v rodině, šťastné děti, spokojený vztah... prostě věci, které život utváří a bez nichž nemá žádný obsah, který by za něco stál. A když se člověk nechce zbláznit, musí k tomu všemu „něco dělat“. 

Kolega Vojta Kristen mě někdy koncem léta vyzval, ať se přihlásím k běžeckému závodu – půlmaratonu. Trefil to dobře, protože už bylo načase.

Nekolektivní sporty mi vždycky vyhovovaly, respektive mi ze všeho sportování vadily nejméně. Člověk v nich není zodpovědný za někoho jiného, nemůže se ani za někoho schovat, když se nedaří. Ideálem takového sportu je triatlon sestávající z plavání, jízdy na kole a běhu. Jenže na takový trénink potřebuje člověk moře času. K běhání kromě dobrých bot, trenek a trička nepotřebujete prakticky nic.

O tomto primitivním a nepřirozeném druhu pohybu byly napsány tuny knih a vyřčeny stovky patetických vět i do očí bijících nesmyslů. Třeba jako, že jde o něco vznešeného až mystického. Blbost. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o rytmické funění, při kterém vám tuhnou nohy, což vám potvrdí každý opravdu úspěšný závodník z Keni nebo Tanzánie. 

Když jsem začal asi před patnácti lety „poprvé“ běhat, mělo to jednoduchý důvod. Měl jsem pocit, že se na prahu třicítky fyzicky rozpadám a nemůžu jíst takové množství vynikajícího jídla, jaké bych si přál, aniž by to bylo nadměrně patrné na mém těle. Běhal jsem 5, 10, 21 i 42 a 50 km. Pak mě to přestalo bavit a deset let jsem nedělal prakticky nic. 

V záchvěvech sebezpytování a kynoucího břicha jsem jednou za čas vyběhl do lesa, ale bylo to tak nechutně nepříjemné, že jsem toho zase rychle nechal a šel raději na pivo. Obdivuji lidi, kteří mají třeba třicet kilo nadváhu, a přesto se odhodlají k běžeckému tréninku. Pod každým kilem si představuju „PETku“ plnou sádla. Někdo jich tahá třeba oněch třicet – neskutečné. 

Aktuálně jsem dospěl do podobného stavu jako kolem třicítky. Bylo potřeba něco dělat. V srpnu jsem se v jednom lokálním závodě přesvědčil, že už mě předběhnou i trénovaní sedmdesátníci, což je něco, co ve dvaačtyřiceti fakt nechcete. 

Celé běhání je především o hlavě, kterou tělo jen neochotně následuje. Alespoň zpočátku. Vybaven poprvé v životě sportovními hodinkami, které umí zjistit i to, kolik vzduchu se vám vejde do plic, jsem pomalu začal. Klepající se lýtka i stehna odřená o sebe, křeče a tzv. vlčí hlad nutící vás sníst po doběhu cokoliv v neomezeném množství – to jsou běžné fyzické projevy těla odvyklého pohybu.

Když ale překousnete prvních čtrnáct dnů, což se povede málokomu, začne se všechno pozvolna měnit. Najednou máte neodbytnou potřebu jít dneska běhat. Asi jako když vydržíte delší dobu nekouřit a začnete se cítit pronikavě lépe. Nejdete běhat pro radost, ale pro řád, pro pocit, že všechna práce byla ten den vykonána. 

Postupně jsem začal běhat už trochu rychleji, ale zas ne moc, je škoda se oddělat při tréninku. Nikdy jsem nebyl „tréninkový typ“, což mě zas tolik netrápí, protože vím, že se umím kousnout v závodě. Běhal jsem do kopce, pomalu kolem dokola, proběhly i pokusy o rychlý běh po rovině. To vše ve vedru, ve tmě, v dešti i za ideálních podmínek.

Dva měsíce utekly hrozivě rychle a půlmaraton je tu. Na startu neprožívám žádné adrenalinové ani radostné pocity, nereaguji s ostatními na přiblblé výzvy moderátora. Je mi zima, žaludek na vodě a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autě a pojedu domů. Pak někde vpředu někdo vystřelí a lidská řeka se dává do pohybu. Zprvu spíš rychlostí chůze, což je špatně. Na startu se vždycky cpěte dopředu, i když vás pak všichni předběhnou, ale zároveň nepřepalte začátek. 

Všichni dupou, funí a frkají. Vybírám si v davu hýbajících se těl oblečených v komických oděvech pohlednou ženu a zavazuji se, že se s ní vynasnažím udržet krok. Úvodní kilometry běžeckých závodů jsou typické jedním jevem – spousta běžců, kteří neznají své možnosti, vyrazí příliš rychle. Po pár kilometrech jsou ale u konce s dechem a svaly mají plné kyseliny mléčné. Nejenže musí zásadně zpomalit, ale zbytek závodu je pro ně nebetyčným utrpením. Dívčinu musím z těchto příčin chtě nechtě nechat za sebou. 

Chce to vyrazit v klidu, popřemýšlet o trati a věřit, že nasazené tempo vydrží do cíle. Abychom si rozuměli – při správném „mindsetu“ uběhne půlmaraton i netrénovaný jedinec, chce to mít jen správně nastavenou hlavu. Každopádně to dost bolí, takže je přece jen lepší mít trochu naběháno. Dobré je mít k tomu chytré hodinky a nedat si před startem sekanou v housce.

Jsem zhruba na osmém kilometru. To už máte docela dost za sebou, ale ještě víc před sebou. Začíná pofukovat nepříjemný protivítr, takže se musím schovat za urostlého jinocha. Trocha toho cizího tělesného pachu za závětří stojí. 

Podzimní krajina a teplota kolem 10 °C člověka zatím příjemně dopují, stolek s občerstvením statečně míjím – taková zastávka běžce akorát zbytečně vyvede z rytmu.

Vzpomínám na film Osamělost přespolního běžce z roku 1962. Colin Smith se za krádež dostane do nápravného zařízení, kde ředitel pokládá za nejlepší výchovný prostředek sport. Když zjistí, že je Colin nadaný běžec, umožní mu dobré podmínky k tréninku. 

Běžcův životní příběh se objasňuje v retrospektivách během závodu v přespolním běhu, ve kterém se střetávají chovanci ústavu se studenty elitního gymnázia. Přestože je mladík jasným favoritem závodu, vzbouří se a nechá vyhrát jiného běžce. 

Colin Smith je typický antihrdina, který se ve své mladosti a romantickém postoji konfrontuje s autoritami společnosti, se světem instituce. Jeho vzpoura nemá konkrétní program, je spíše instinktivní. Já jsem tedy Vojtu pro jistotu vyhrát nenechal. Ale nepředbíhejme.

Au! Z ničeho nic mě píchlo zezadu v levém stehně. Ne úplně strašně, ale dost na to, aby mě přepadly pohřební myšlenky na to, že celé to moje slavné trénování bylo k ničemu. Okamžitě upravuji styl, levou nohou se teď skoro vůbec neodrážím a eleganci minimalizuji na nezbytné minimum. Snad to vydrží.

Mezitím odbočujeme na nekonečnou rovinku z nestejných panelů, na rychlý běh nic moc. Ale všichni mají stejné podmínky. Klopýtám, tahá mě sval a citelně zpomaluji. To je asi tak 13. kilometr, do cíle pořád nepříjemně daleko. Mě už to ale vážně přestává bavit. 

Od energetického gelu se mi navíc slepily prsty na ruce a to je ta nejnechutnější věc, jaká se vám při běhu může stát. Nemyslím na nic povznášejícího, jen na to, abych tam už byl.

Takové menší i větší krize jsou při delším běhu normální – přinejmenším pokud nechcete doběhnout poslední. A to já nechci, protože doběhnout poslední znamená strávit na trati obrovské množství času. Běžím tedy co nejrychleji, abych to utrpení maximálně zkrátil.

Najednou to zase docela jde, dokonce se mi mezi 16. a 17. km daří běžet vůbec nejrychleji za celý závod. Už je to skoro doma. Ještě hlt vody u stolku s občerstvením a konečně si to šupajdím z lesa zpět k městu Třeboni. 

V dáli opět vidím jakousi ženu a říkám si, že bych ji rozhodně měl doběhnout. Ale už to nejde, nejde to rychleji – pod kýženou hodinu a půl se dnes nedostanu. Pokud by člověk měl rezervu, je schopen v závěru tempo vystupňovat jako Zátopek. Nejsem Zátopek.

Už běžím špalírem lidí na náměstí, protínám čáru a na krku se mi houpe účastnická medaile. Je tu máma s naším psem, který vbíhá na trať. Mám radost. Zase jsem jednou trochu zvítězil sám nad sebou. Euforie z doběhnutého závodu ve slušném tempu netrvá déle než pár minut. Dílčí cíl na nekonečné cestě odškrtnut a je to pryč.

Že bych byl kvůli běhání lepším člověkem? Ne, není to nic, co by mě přesahovalo. Jen jeden z prostředků k hmatatelnosti života, který je zdravější než alkohol a omamné látky. Nedokážu ten pocit pojmenovat a rozumovat nad ním je stejně zbytečné jako hloubat nad smyslem otázky „Myslíte si, že je svět opravdu takový, jaký je?“.

Jdu se proběhnout. Nevím proč, ale vím, že je to dobré. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.