REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I O nadcházejícím víkendu (konkrétně v neděli 13. října) se šestnáct udatných koní, kteří prošli sítem náročné kvalifikace, postaví na start 134. ročníku nejslavnějšího tuzemského dostihu – Velké pardubické. Rozhodl jsem se je předběhnout. Nervózně frkám, přešlapuji a koukám po ostatních koních. Žádní tu nejsou. Běžet sám proti sobě oněch skoro sedm překážkových kilometrů je neobyčejná výzva.
Časné říjnové ráno je jako vymalované, pečlivě střižený trávník zdobí krůpěje rosy. Teplota ještě nepřelezla přes 12 stupňů, pofukuje chladný, ale suchý větřík a slunko nesměle rozhání mlžný opar. Člověk by si řekl, že je v ráji, ve skutečnosti ale za plotem burácí letadlo startující z pardubického letiště, za dalším kvaltují po státovce auta na Přelouč, nedaleko houká vlak a v dohledu spokojeně páchne tradiční chemička Paramo.
Podmínky pro atletický výkon v disciplíně cross-country, což je asi nejpřesnější označení pro dostih typu Velká pardubická, jsou každopádně ideální.
Zrádný Taxis
Nejsem zahraniční hřebec, takže jsem na závodiště přijel až pár desítek minut před „akcí“. Trochu se provzdušním v paddocku a dostávám poslední instrukce od PR šéfky Dostihového spolku Katky Nohavové a správce areálu Václava Žižky. „Hlavně mi nelezte na Taxis,“ zní první přikázání muže se zapálenou camelkou, který budí od pohledu respekt.
Vážit se, na rozdíl od žokejů, nemusím a nasedlávat mě nebudou, takže se jdu lehce rozklusat směrem k místům, kde podle plánku kurzu, který žmoulám v ruce, tuším start. Přece jen už jsem starší kůň a nerad bych si něco natáhl.
Je to asi půl kilometru od hlavní tribuny, kde si ze zdvořilosti plácám s mistrem Váňou zvěčněným v bronzu. Má životních 157 cm, což se mi zdá dost málo. I šéfredaktor Pavel Vondráček, který bude můj výkon dokumentovat, se mi zdá o půl metru větší.
Startovní bránu mi nepřipravili, takže se sám samotinký stavím doprostředka startovního prostoru. Trochu si zařehtám a odfrknu – a jde se na věc. Čeká mě 6,9 kilometru v ne úplně lehkém terénu. Kam se hrabe Velká liverpoolská steeplechase. Kopyta obutá do cross-country bot v mocném záběru snadno prohrábnou trávník na mazlavý podklad a už se řítím k prvnímu živému plotu.
V rychlém sledu následuje druhý, o něco větší, s příkopem a za táhlou zatáčkou ještě jeden, s vodou v doskočišti. Dříve šlo o přirozené koryto zdejšího potoka, dnes už je vše pěkně zregulováno. Trochu si šlápnu do vody, aby se neřeklo, ale to už si za pomoci mapky musím srovnat mířidla, abych správně najel k obávanému Taxisu pojmenovanému po princi Egonu Thurnu-Taxisovi.
Senzacechtiví diváci už se sbíhají, já jim ale, vědom si zákazu šéfa Žižky, žádnou legraci neuchystávám a nejděsivější překážku spořádaně obíhám. Jde o jedinou, která se na pardubickém závodišti nesmí trénovat dopředu, takže v den dostihu ji jedou všichni koně „naostro“.
Původně se jednalo o 200 centimetrů hluboký a 500 centimetrů dlouhý příkop, skrytý za 150 centimetrů vysokým i dlouhým živým plotem. Podle žokeje Váni připravoval ruský trenér Laskov na Taxis před rokem 1989 koně tak, že je nutil skákat přes ostnaté dráty, aby nabrali dostatečnou výšku. Pokud jde o mě, na polovinu pardubických překážek bych potřeboval žebřík nebo přinejmenším štafle.
Obecná receptura na úspěšné zdolání Taxisu, před nímž se už mnoho koní zastavilo – a jiní si v něm zlámali končetiny i vazy – je zdánlivě jednoduchá: kůň potřebuje mít výbornou fyzičku, rychlost a v souznění s žokejem ideální načasování odrazu. Legendární Váňa jej vždy zdolával pokud možno při pravé straně.
„Máme tady stroj, který propichuje dráhu, připravuje nájezd na Taxis. Udělají se tam takové proužky, a když koně cválají k překážce, pěkně je to navede. Jsou to takové jízdní pruhy jako na silnici, asi metr a půl široké,“ popsal pro ČTK Václav Žižka velkou letošní novinku, která má jezdcům a koním pomoci s orientací.
Před Taxisem se kůň snižuje, zato heka roste. Pak uvidíš tu díru, pak přijde rána. Pak se probudíš. A za rok tam jdeš znova.“
Dnešní Velký Taxisův příkop je kratší a jeho odskoková hrana byla zmírněna. Živý plot, tzv. heka, je na odskoku vysoký 150 a dlouhý 180 centimetrů. Jeho zadní hrana je o deset centimetrů vyšší. Za ním následuje metr hluboký příkop – propast má tedy hloubku 260 centimetrů oproti předchozím 360.
A přece – když se na celou scenérii díváte z doskokové strany, přijde vám naprosto absurdní tohle přeskočit a bez zlomených končetin pokračovat v běhu. Vždyť jsme ještě pořád skoro na začátku dostihu!
Otravné oranice
Taxis je úspěšně zdolán a psychologicky nadopován tímto úspěchem (aspoň si to takhle nějak představuji) upaluji rovně dál vstříc Irské lavici, což je poměrně zrádná záležitost, protože jezdci i koně mohou tento široký travnatý val lehko podcenit. Lavice se pro svoji šířku musí skákat s meziskokem, takže to vypadá, že ji koně spíš přelézají. Někteří trenéři ji prý pro své svěřence staví doma.
Po delší rovince, kde to koně jaksepatří rozpálí, následuje Popkovický skok, který je zákeřný tím, že bezprostředně za ním je potřeba zatočit nečekaně ostře doprava směrem k lehčímu Francouzskému skoku (dva nízké živé ploty za sebou s malým příkopem mezi nimi) v části závodiště za lesíkem, která je nejvzdálenější očím diváků na tribunách.
Po obvodu areálu peláším dál už s notným funěním vstříc známým Malým zahrádkám, které tvoří překážky č. 8 a 9. Jsou to dva 1,25 metru vysoké ploty ve vzdálenosti 8,5 metru od sebe. Pak už vzhůru do oranice.
Oranice jsou pardubická specialita a prvek, který přidávají Velké pardubické ve srovnání s travnatými anglickými steeply na obtížnosti. Zejména za mokra jde o velmi vysilující úseky, které jsou mezi jednotlivými překážkami dlouhé i několik stovek metrů.
Na pardubickém závodišti je takových různě velkých polí (doslova) hned sedm. Já jsem místy zapadl do ornice až vysoko nad kotníky, několikametrákoví koně musí tyhle části tratě fakt milovat...
Hledej, šmudlo
Přes Anglický skok nabíhám na tzv. „Náměstíčko“, velkou plochu na dohled tribunám, kde mají diváci koně jako na dlani. Při jeho levé straně – z jejich pohledu – překonávám sadu tří překážek označených číslem 10 (Prodloužený Taxisův příkop – ne, není to tak hrozné, jak to zní), abych za nimi zatočil skulinou v živém plotě vpravo.
Tady se ale vážně musím na pár desítek vteřin zastavit, abych pochopil, kudy správně dál – a stejně se rozbíhám špatným směrem.
Z tohoto místa přesně naproti hlavní tribuně je totiž možné vydat se hned do pěti stran pod nepatrně se lišícími úhly. Pro koně, ale zejména pro jezdce, je nesmírně důležité kurz znát, aby zavčasu zamířili správným směrem a k nejbližší překážce běželi od té předchozí vždy nejkratší možnou cestou. Já jsem po chvilce rozpravy s mapkou namířil přibližně středem vstříc živému plotu s příkopem, který je následován dalšími dvěma podobného typu.
Mezitím jsem kolem dalšího otočného bodu, které pomáhají s orientací, zahnul do oranice podél bližší strany lesíka k Poplerovu skoku, který je pojmenován po známém jezdci z 20. let minulého století. Ten na tomto místě nešťastně zahynul, když se jeho koni nepodařilo zdolat dvě pevná bílá břevna umístěná nad sebou, načež Poplera zavalil.
Orientuji směr svého trysku azimutem na hlavní tribunu, několika přískoky říznu roh dašlího oraniště a přibíhám k lahůdkové překážce číslo 15, kterou tvoří tzv. „Drop“, něco jako prodloužená Irská lavice, ze které se seskakuje do hlubin.
V protisměru cílové rovinky, do které mi ještě pár kilometrů chybí, cválám bičován zraky diváků bouřících na tribunách (představuji si je) ke „Kamenné zdi“, která není naživo zase tak děsivá, jako vypadá v televizi. Tradovaná legenda říká, že se na ní nepadá, ale první vítěz Velké pardubické ji doslova provalil a za ním proběhl zbytek startovního pole.
Čísla 17 a 18 skrývají vodní překážky, opět s pěkným umělým korýtkem, které je navíc zvýrazněno modrou bazénovou barvou, aby se koníci správně zorientovali. To už znovu stáčím své kroky vlevo směrem dozadu za lesík, a tedy mimo zvědavé pohledy obecenstva. Ještě před oranicí (kolikátou už?!) si dávám Malý Taxisův příkop a na jejím konci Velké zahrádky. Následuje další oranice...
V nejzazším rohu dráhy za lesíkem letím přes Suchý příkop následovaný klasickým Steeplechase skokem a živým plotem. Po obvodu přibíhám do zatáčky nalevo od tribun a úhlopříčně mířím na opačný roh závodiště. V cestě mi stojí Velký anglický skok, který je náročný v tom, že se skáče poněkud do kopce – odraz leží níž než doskok.
Za dalším suchým příkopem a další dlouhou oranici (no comment) je tu poslední náročná překážka – Havlův skok.
Nekonečná rovinka
Za Havlovým skokem následuje, hádejte co? No ano, pěkně nakypřená, hluboká, mazlavá... V pravém zadním rohu závodiště se stáčím k závěrečnému spurtu po obvodu závodiště vstříc cílové rovince, tzv. „domů“. Od cíle zchváceného hřebce dělí již jen tři steeplové překážky a několik nízkých proutěných plůtků.
Dámy v kloboucích na tribunách aplaudují a už je to tady – 400 metrů dlouhá cílová rovinka, ve které se ještě jednou vypínám na maximum a musím říct, že na kluzkém travnatém povrchu jde asi o nejtěžší sprint mého života. Prsa i hlavu cpu dopředu a cílovou čáru protínám v bezpečném mnohatýdenním předstihu před ušlechtilými koňskými šlechtici z několika zemí. Uff!
Stopky zastavuji na čase přes 34 minut, což není pro člověka na terénních 6,9 kilometrech až tak zlé. Jenže... Koně tohle celé běhají běžně pod deset minut. V roce 2015 se to pěti zvířatům podařilo dokonce pod devět.
Coby automobilistovi mi to připomíná poměřování časů závodníků na čtyřech kolech na proslulé Severní smyčce německého Nürburgringu, 22,8 km dlouhém nejtěžším závodním okruhu na světě. V Pardubicích jsou časy jednotlivých vítězů porovnatelné od roku 1994, kdy dostal kurz dnešní podobu. Změna tehdy spočívala mimo jiné v otočení směru doběhu do cíle.
Prvních sedm koní s jezdci, kteří se do něj dostanou, si mezi sebe letos rozdělí pět milionů korun. Diváci zaplatí za místa k stání pětistovku, za sezení od osmi stovek výše. Nebo mohou dostih spolu s dalšími 2,2 miliony diváků (dosavadní rekordní sledovanost Velké pardubické na ČT) zhlédnout doma v televizi.
Tradice, před kterou se klepou kolena
Po slavnostním ceremoniálu (Vondráček mi třese pravicí, lehce mě hřebelcuje a Žižka mě žene z pažitu) si sedám sám na prázdnou tribunu a zatímco mi zasychají slané čůrky potu na hřívě, v tichu rozjímám.
Popravdě nejsem žádný „koňák“, ale tohle místo sálá dávným kouzlem titánských sportovních výkonů, jaké jsem zažil v nejtradičnějších arénách motoristického sportu – u drolící se klopené dráhy v Královském parku v Monze, ardenském nečase ve Spa a uprostřed borového háje s rybníčky v Le Mans.
U nás nesnese s pardubickým závodištěm ani zdaleka srovnání žádné jiné sportovní kolbiště. Určitě se sem zajeďte podívat – když to nevyjde na Velkou pardubickou, alespoň na jiné zajímavé dostihy, kterých se tu koná několik ročně.
Obdivuhodné je, že celou „Velkou“ pořádá malá parta zhruba deseti kmenových lidí z pardubického Dostihového spolku. Klobouk dolů a ať vám to letos dobře dopadne!
