KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | S tím, jak se blíží sněmovní volby, začínají se v regálech tuzemského politického supermarketu objevovat specifické plány a „produkty“. Nejnovějším přírůstkem z této kategorie je návrh lidoveckého ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky na zvýšení podpor v nezaměstnanosti, jenž přináší zásadní změnu celého systému.
V jejím rámci se mají zvýšit nároky nezaměstnaných z dnešních 65 procent až na podporu ve výši 80 procent předchozí mzdy. Jsme svědky ekonomicky iracionálního kroku, kdy vládní činitel za státní peníze hodlá lidi motivovat k fluktuačním choutkám, tedy k útěkům ze zaměstnání, potažmo na úřady práce pro podporu; to vše pod státem idealisticky vykreslenou vidinou hledání lukrativnější práce. Před volbami je prostě na trhu slibů a nápadů možné cokoliv.
Podle Jurečky je cílem systémového zvyšování podpor v nezaměstnanosti „rozpohybovat trh práce“ tak, aby lidé nesetrvávali ve firmách na místech s nízkými mzdami.
Vše je založeno na bůhví odkud vytržené myšlence, podle které prý „když o své vůli člověk mění práci, výrazně se mu zvýší výdělek“. Proponovaná větší otevřenost pracovního trhu (což je eufemismus pro státem motivovanou zvýšenou fluktuaci) bude prý výhodnější pro zaměstnance, pro stát, ale i pro zaměstnavatele, tvrdí Jurečka.
V současnosti dosahuje podpora v nezaměstnanosti v prvních dvou měsících až 65 procent předchozí čisté mzdy (bez rekvalifikace ovšem „jen“ 58 %), další dva měsíce činí 50 % a následně „jen“ 45 procent. Pokud tento nárok po případném Jurečkově úspěchu s jeho nápadem vyskočí až na 80 procent, bude to automaticky (aniž by se dotyčnému předtím zvýšila mzda) znamenat nárůst podpory o tisíce korun měsíčně.
Platí však, že maximální výše podpory je pevně limitována. Pokud by Jurečkův návrh prošel a nárok stoupl na 80 % z předchozí mzdy, nemohl by nezaměstnaný brát více než zhruba 34 tisíc korun, i kdyby předtím (hypoteticky) pobíral třeba statisícovou mzdu.
Faktem je, že tuzemský pracovní trh je až téměř nepřirozeně rigidní, udržující podivuhodně nízkou nezaměstnanost. V České republice za posledních mnoho let došlo doslova k „zabetonování míry nezaměstnanosti“.
Vždyť například v září roku 2020 nezaměstnanost v Česku dosahovala 3,8 %. Podle aktuálních údajů z letošního září se „vyhoupla“ na fakticky stále stejných 3,9 procenta. A to přitom tuzemský pracovní trh dokázal v uvedeném období (specificky po únoru 2022) vstřebat bez znatelné změny nezaměstnanosti velké množství pracovníků (pracovnic) z Ukrajiny.
Zjednodušeně řečeno, v Česku prostě stále „nejsou lidi“. Přesto je nový Jurečkův plán na zvyšování podpory nezaměstnanosti a tím pádem i samotné míry nezaměstnanosti pochybný, a to z řady důvodů.
Především provádět změny systému, jejichž cílem je zvyšování sociální velkorysosti, se v době nízké nezaměstnanosti (v Česku je nejnižší nebo druhá nejnižší v EU) jeví jako na první pohled nepochopitelné.
Navíc podpory v nezaměstnanosti jsou přece již v dnes platném systému valorizovány automaticky, a to tím, že plynule (i když ne tak rychle, jak by si lidé přáli) rostou mzdy. Procentuální podíl z vyšší mzdy generuje vyšší podporu v nezaměstnanosti. Tato přirozená valorizace podpor se v aktuální finanční a ekonomické situaci jeví jako absolutně dostačující.
Každý snad dobře ví, že nezaměstnanost u nás je stále stejně (relativně) nízká, zato rozpočtové deficity již šest let (včetně roku 2025) vysoce přesahují nebo dosahují čtvrt bilionu korun. V takové situaci zvyšovat výdaje státu, například na všemožné sociální podpory, je nezodpovědné a populistické. Je to více než průhledný politický záměr, který je zřejmě míněn jako předvolební tah k udobření a nalákání voličů.
Přitom jde z pohledu Jurečky, potažmo pětikoalice jen a jen o slib, kterým sice může získat body, ale který na dnešní vládě nemůže zanechat reálné stopy problematičnosti, ať už v té či oné oblasti. Změna v podporách má totiž nastat až v roce 2026, kdy už s vysokou pravděpodobností, nikoliv však s jistotou bude u kormidla vláda v jiném složení než dnes.
Horší je, že Jurečkův záměr má v jistém smyslu logiku, která je ovšem na hony vzdálena logickým přínosům. Ministr argumentuje tím, že je trh práce v ČR málo flexibilní a že je zapotřebí jej zpružnit tím, že budou lidé vyššími podporami v nezaměstnanosti lákáni k tomu, aby odcházeli z firem a stali se nezaměstnanými. Což je mimochodem samo o sobě absurdní – stát by snad měl usilovat spíše o snižování nezaměstnanosti, nikoliv o opak.
I kdyby ale Jurečkův „trik“ zafungoval, trh práce se znatelně rozpohyboval (nedej bože rozkymácel) a lidé by začali fluktuovat, tj. masivně odcházet z firem za „lepší“ (kdo to může dopředu vědět?) prací, bude se tento pokus o sociálně-inženýrské eskamotérství podobat pověstnému vyhánění čerta ďáblem. Státem vynucená „pružnost“ zaměstnanců by sice možná opravdu vyvolávala tlak na zvyšování mezd – a vyšší mzdy v Česku jsou samy o sobě pozitivní a žádoucí.
Jenže zvyšování mezd nelze dosáhnout „z čistého nebe“, tak k tomu stát (za peníze poplatníků, respektive skrze zvyšování státního dluhu) donutí firmy odlákáváním zaměstnanců. Zvýšení mezd lze dosáhnout jen růstem produktivity práce, růstem firemní ziskovosti (ovšem nikoliv státními dotacemi), potažmo expanzí ekonomiky, nikoliv umělými administrativními opatřeními státu.
V tomto kontextu se záměr na rozpohybování pracovního trhu zvyšováním sociálních podpor jeví jako pokus o perpetuum mobile, které je založeno na tom, že příslušný ministr je zřejmě pod vlivem jakési matné fata morgány.
Jak bylo uvedeno, pracovníci v Česku (zejména ve výrobě a zemědělství) skutečně chybějí a současně hladina mezd v Česku není (v průměru) taková, jakou by si přáli zaměstnanci či stát, který si z vyšších mezd, potažmo vyšších příjmových daní odčerpává vyšší příjmy a sociální odvody. Ale představa, že stát pomocí kejklů s podporami v nezaměstnanosti vykouzlí ve firmách vyšší tržní mzdy, aniž by tím poškodil firmy, jimž odloudí zaměstnance, je ryzí a „reálná“ fata morgána.
Pokud stát firmám zaměstnance odláká, budou pak tito zaměstnanci ve firmách chybět, což i těm úspěšným a perspektivním podnikům může podvazovat ruce k tomu, aby naplno využívaly svůj ekonomický potenciál. Budou pak tito – ještě velkorysejšími podporami odlákaní – zaměstnanci nahrazováni ve firmách migranty ze zemí třetího světa? Bude takový vývoj ku všeobecnému prospěchu? Sotva.
Tak či tak, nejnovější sociální záměr ministra sociálních věcí hrozí tím, že se stane dalším důkazem staré známé pravdy. Totiž toho, že ingerence států a vlád do tržní ekonomiky sice mohou být vedeny dobrým úmyslem, ale stejně – jak bylo nesčetněkrát prokázáno v praxi – nakonec vedou jen ke vzniku dalších a nových problémů.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
