KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko se začíná nezdravě „automatizovat“ v oblasti finančních transferů a mezd. Po zavedení automatu na učitelské platy a pevně daného 2% podílu výdajů na obranu si nyní Fialova vláda nechala pětikoličními silami ve Sněmovně schválit novelu zákoníku práce, která zavádí tzv. automat na růst minimální mzdy, tedy jakýsi „minimálně-mzdový automat“.
Z jeho mechanismů plyne, že minimální mzda musí v roce 2029 dosáhnout úrovně 47 % průměrné mzdy v zemi a této úrovně se pak již držet hlava nehlava.
Tento instrument, nyní již v „modernější“, automatizované podobě, zůstane neklamným důkazem socializace ekonomiky, i když role vlády při jeho ovlivňování bude kamuflována.
Je prostým faktem, že zavedení „automatu“, jež vytváří propojení minimální mzdy s průměrnou mzdou v zemi, povede k citelnému nárůstu minimální mzdy. Ta dnes v Česku činí 18 900 korun a představuje podíl 41 % na průměrné mzdě. Ta budoucí, automatizovaná podílem 47 procent na mzdě průměrné, se má během 5 let vyšplhat konkrétně na 28 tisíc korun, což je odhad Jurečkova ministerstva.
Pomiňme otázku, jak může dnes někdo znát konkrétní výši průměrné mzdy v roce 2029 – v situaci, kdy odhady růstu ekonomiky na rok letošní se mění snad každý čtvrtrok.
Předznamenejme, že mnoho podniků automatizované navyšování minimální mzdy nepotěší, ale řadě firem je problematika nejnižší přípustné mzdy ukradená – vzhledem k jejich úspěšnosti a vysoké úrovni výplat, které jsou na hony vzdáleny té minimální.
Je také nutno férově uznat, že mzdy v Česku se ani za 34 let od listopadu 1989 nepřiblížily odměnám v mnoha „starých“ západoevropských zemích, což jednak svědčí o (eufemisticky řečeno) ne tak úplně optimálním ekonomickém vývoji Česka, ale současně to relativizuje výbušnost dopadů toho, že se státní moc snaží diktovat soukromým firmám už i to, kolik mají platit svým zaměstnancům.
Jinými slovy, dnešních 18 900 Kč hrubého, jež u nás pobírá zhruba 150 tisíc zaměstnanců, není výplata, z níž by například samostatně žijící jedinec mohl normálně vyžít. Je to důkaz relativně nízké životní úrovně v Česku, které navíc daly nově za vyučenou inflačně katapultované ceny zboží a služeb z posledních let.
Ani tato konkrétní neradostná realita však nemění nic na faktu, že státem (ať už přímo vládou, nebo „automatizovaně“ ve vazbě na jiný ekonomický parametr) určovaná minimální či jakákoliv jiná mzda v ekonomice je socialistické opatření. A socialistické opatření zcela logicky zavádí v zemi prvky socialismu, a tudíž deformuje (původně) tržní ekonomiku k její čím dál socialističtější podobě.
Výsledkem pak musí být více socialismu v zemi, tedy méně produkovaného bohatství, více chudoby a v důsledku horší mzdy pro všechny ve srovnání se situací, pokud by se stát do výše výplat či ekonomiky jako takové nepletl.
