KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Bartošovo ministerstvo pro místní rozvoj v poslední době rozběhlo mohutnou reklamní kampaň cílenou na oblasti bydlení, v níž si troufá propagovat, že zajistí „dostupnější bydlení pro všechny“. Hlavním cílem je ovšem získat přízeň pro resortem předložený zákon o podpoře bydlení.
Téma státem řešeného bydlení – snad pouze shodou náhod – uchopila, mimo jiné, ve své „zdravici“ k europarlamentu i staronová šéfka Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová, která chce „řešit problém“ bydlení na celounijní úrovni. Obě aktivity, jak domácí Bartošova, tak bruselská, však pro každého, kdo průběžné a objektivně sčítá všechny „úspěchy“ bytové politiky státu, jsou čímsi mnohem horším než černou noční můrou.
Znovuzvolená šéfka EK Leyenová ve svém volebním projevu hořekovala nad situací v oblasti bydlení mladých lidí a nákladů na bydlení rodin s tím, že tyto problémy „lze překonat jen silnou Evropou“. I proto, nepřekvapivě, navrhla vytvoření funkce komisaře pro otázky bydlení s tím, že má vzniknout celoevropský plán dostupného bydlení. Jako by tyto etatisticko-socialistické ideje z oka Bartošova zákona, potažmo slibů o dostupnějším bydlení, vypadly…
Je zarážející, že chmurné přiznání neuspokojivé situace v oblasti bydlení zaznělo z úst političky, jež z pozice předsedkyně Evropské komise řídila pět let Evropskou unii, která přerozděluje biliony eur a – podle dříve přijatých strategií – měla už dávno přivést celý kontinent k nedostižné prosperitě a definitivnímu vítězství nad všemi myslitelnými překážkami a nedostatky.
Každopádně stesky paní Leyenové ukazují na to, že priority a plány „vlády“ EU jsou nezřídka značně odtržené od reality.
Eurošéfka otevřeně přiznává nedobrou sociální situaci obyvatel EU. Přitom je zintegrovaná část Evropy dlouhodobě zasypávána dotacemi všeho druhu.
Když si jako příklad vezmeme Česko, jen loni k nám z Bruselu přiteklo 117 miliard korun. Z evropského rozpočtu v období 2021-27 obdrží ČR zhruba bilion korun, když z toho 550 miliard připadá na strukturální fondy, 200 miliard na zemědělství a rozvoj venkova a 180 miliard na Národní plán obnovy. Dalších minimálně 150 miliard korun země získá z Modernizačního fondu na transformaci energetiky.
Priority EU se ubírají úplně jiným směrem než podporou cest k co nejvyšší životní úrovni běžných obyvatel.
Jsme tak na stopě příkré nerovnováhy. Předsedkyně „eurovlády“ fakticky přiznává neuspokojivou životní úroveň obyvatel, i když je kontinent zaplavován nekončícím proudem (dnes již většinou vypůjčených) peněz.
EU například v reakci na covid posílila svůj dlouhodobý rozpočet na roky 2021–2027 a v součtu s „nástrojem na podporu oživení“ zvaným NextGenerationEU dala na stůl 2,018 bilionu eur (v přepočtu 51 bilionů korun), které měly zmírnit škody způsobené pandemií a napomoci tomu, aby Unie vyšla z krize „silnější a odolnější“.
Kde a v čem se síla a odolnost projevily, když obyvatelé nemají kde bydlet? Jak tyto peníze pomohly životní úrovni, když EU v polovině třetí dekády třetího tisíciletí zjistila, že ji nadále tíží problém bydlení, tedy něco, co patří k nejdůležitějším potřebám lidí?
Je evidentní, že priority Evropské unie se ubíraly a ubírají úplně jiným směrem než podporou cest k co nejvyšší životní úrovni běžných obyvatel.
Jisté je jedno: seberychlejší a sebedůslednější implementace komplexního klimatického projektu zvaného Green Deal nezlepší situaci v bydlení ani o milimetr. Naopak, negativní dopady Green Dealu na ceny energií a životní úroveň (typicky mladých lidí) jsou všeobecně známy.
Navíc, greendealovská politika, jejíž součástí je prodražování staveb domů, je stále na samém začátku. A nepříznivé ekonomické dopady se budou zesilovat, přičemž ani zdaleka není jisté, že se úměrně tomu bude zlepšovat situace planetárního klimatu.
Pokud tedy někdo na jedné straně horečnatě a raketovým tempem tlačí vpřed Green Deal, ale současně hořekuje nad neútěšnou sociální situací rodin, pak to zavání vysokým stupněm rozporuplnosti, chceme-li se držet striktně v rovině spisovných výrazových prostředků.
Samotný problém bydlení má mnoho dílčích aspektů a vlivů, přičemž jedním z nich je zcela určitě inflace, vyvolaná jak národními vládami, tak politikou Evropské komise, jež lily a bez ustání lijí dluhové peníze do ekonomik.
Právě kvůli vysoké inflaci zdražily hypotéky, což lidem vzdaluje přístup k úvěrům a snižuje naději na vlastní bydlení, které však v uplynulých letech zdražovalo vysokým tempem bez ohledu na hypoteční sazby. A z logiky věci pak na trhu rostou i ceny bydlení nájemního.
Jedním z mnoha podstatných faktorů je třeba také investiční vykupování bytů ve snaze ochránit před inflací hodnotu peněz těch, kdo mají na účtu přebytečné miliony či spíše desítky milionů.
Evropská komise (a tedy i 5 let působení Von der Leyenové ve funkci) přitom na všech zádrhelech nese vinu třeba i tím, že zatěžuje bydlení stále novými, dnes již typicky „zelenými“ regulacemi, což prodražuje výstavbu. Viz přehršle stavebních předpisů, jež mají snížit emise skleníkových plynů.
Ostatně, například směrnice EPBD požaduje, aby měl každý dům postavený po roce 2030 nulové emise. To je radikální zásah do nákladů ve stavebnictví a následně i do cen nemovitostí.
Představa, že by vznik funkce eurokomisaře pro otázky bydlení či vyfabulování divukrásného evropského plánu na dostupné bydlení mohly vykouzlit reálné zlepšení situace, je typickým přístupem státu a jeho představitelů, kteří nezlomně věří (nebo se tak aspoň tváří) ve svou zázračnou schopnost přinášet čistokrevné dobro pro obyvatele.
Je absurdní, že by se měl stát pokoušet zlepšovat dostupnost bydlení pro všechny.
Do stejného ranku zapadá i snaha Bartošova ministerstva pro místní rozvoj o zákonem nadekretované „řešení“ dostupnosti bydlení v Česku. I když úřad zaplavuje média reklamou na schopnost zajistit „Bydlení pro lidi“, je nutno jeho hlavní slogan „Dostupnější bydlení pro všechny“ považovat za nepřiměřeně, až téměř propagandisticky nadnesený.
Kdyby měl stát zajistit (postavit) bydlení pro všechny ty, kdo mají pocit, že by to potřebovali, nestačilo by na financování takového bytového ráje ani sto státních rozpočtů. Každý člověk by jistě chtěl získat výhodně byt či více bytů: pro děti, pro vnuky, pro sebe jako investici atd.
Navíc je absurdní, že by se měl stát pokoušet zlepšovat dostupnost bydlení pro všechny. Velká část obyvatel nic takového nepotřebuje. Zdědila domy, byty či dekrety na obecní bydlení. Nebo jsou natolik bohatí, že pro ně bydlení nepředstavuje sebemenší problém.
Ale co je tím hlavním spojujícím prvkem, jenž vylučuje jakoukoliv naději na skutečné zlepšení situace v bydlení, je samotná idea ingerence státu či dokonce eurostátu.
Připomeňme, že v tuzemsku se vlády všech barev pokoušely řešit otázku bydlení minimálně od roku 1948. Po 76 letech snažení se ale ocitáme ve fázi, kdy neuspokojivý stav přiznává dokonce šéfka EU a kdy panuje shoda na tom, že situace v bydlení v ČR je abnormálně zlá: vlastní bydlení je pro našince snad nejméně dostupné v historii a tržní ceny nájemního bydlení rozhodně nejsou pro každého.
Proč bychom – navzdory státem organizované reklamní kampani – měli právě nyní věřit tomu, že schválením dalšího zákona se vše obrátí k lepšímu? V Česku se bydlením už více než 30 let zabývají demokratičtí ministři a ministerstva s tím, že výsledek je pořád špatný, jak bylo popsáno.
Pohádka o kouzelném bytovém „eurokomisaři“ a plánu Evropské komise na bydlení pro každého pak svou utopičností až téměř děsí. Uspokojivé bydlení v optimální formě může zajistit jen co nejlépe fungující trh, nikoliv sebedokonalejší „pozitivní“ zákony, jejichž cílem je regulovat a přerozdělovat peníze z cizích kapes.
