České „rodinné domy“ ztrácejí svůj význam. V každém pátém žije už jen jeden člověk

Obrázek rodinného domku se zahrádkou, na níž si hrají rodiče s malými dětmi, se stal po druhé světové válce v Evropě i USA jakýmsi symbolem toho, o čem by měl člověk v životě usilovat. A tedy i jakýmsi ekonomickým motorem, využívaným dodnes velmi často v reklamě.

Co by mělo být větší ukázkou rodinného štěstí, než když si „máma, táta, děti, pes“ hážou míčem na zahrádce před svým rodinným domkem? Tenhle obrázek prodává snad všechno – nejen reality a energie, ale i čistící prostředky nebo grilovací koření.

Jenže se v posledních letech ukazuje, a to nejen v Česku, že představa vícečlenné rodiny jako typických obyvatel rodinných domů je úplně zkreslená a neodpovídá skutečnosti. S nadsázkou řečeno prostě rodinné domy nejsou už dávno tím, čím by měly být.

Podle nejnovějšího šetření Českého statistického úřadu, prováděného na reprezentativním vzorku obyvatel, obývají klasické (tzv. jádrové rodiny = rodiče + děti) pouze necelou polovinu (47 %) rodinných domů v Česku. Naopak zdaleka největší podíl obyvatel ve vlastních domech představují dvoučlenné domácnosti. 

Domů, v nichž žijí pouze dva lidé, je v Česku 34,8 %. A k nim je třeba připočíst ještě podíl jednočlenných domácností v rodinných domech. Takřka každý pátý dům (18,3 %) je v Česku obsazen pouze jedním člověkem.

Sečteno a podtrženo jsou rodinné a dvougenerační domy v České republice obývány většinou maximálně dvěma lidmi (53,1 %), rodiny s jedním nebo více dětmi jsou v těchto domech naopak v menšině (46,9 %).

Podle mluvčího Českého statistického úřadu Jana Cieslera nemusí být tento přehled obsazenosti drobných domů v Česku úplně přesný, vychází totiž z šetření na vybraném reprezentativním vzorku obyvatel – ale odchylka proti skutečnosti zřejmě nebude příliš veliká. 

Důkazem je mimo jiné i právě zveřejněná statistika ze sousedního Rakouska, srovnatelného nejen velikostí a počtem obyvatel, ale i mírou takzvané rodinné zástavby.

I tam statistici potvrzují podobný trend jako v Česku. Rakouský ekologický institut, který shromáždil data ze všech dostupných registrů a dat Statistik Austria, ve své aktuální studii zjistil, že z 1,8 milionu rakouských rodinných domů je 57,4 % obýváno maximálně dvěma lidmi – z toho 23,3 % (279 tisíc domů) obývá pouze jeden člověk.

Právě podíl jednotlivců, žijících osamoceně v rodinných domech, přitom neustále roste. Od roku 2011 stoupl o 3 %.

Důvodů, proč v rodinných domech ubývá klasických jádrových rodin a přibývá naopak dvojic a jednotlivců, může být podle odborníků hned několik. 

Jednou z hlavních příčin je zřejmě neochota mladších generací sdílet bydlení se staršími, ale stejně tak třeba i vysoká rozvodovost. 

Určitou roli zřejmě hraje zvyšující se počet lidí, jednotlivců i párů, kteří mají dostatek prostředků na to, aby si mohli dovolit bydlet na velkém prostoru sami.

Ať už jsou ale příčiny tohoto nového trendu v takzvaném rodinném bydlení jakékoliv, závěr zůstává v rakouské studii jednoznačný. 

Ačkoliv se stále staví nové a nové rodinné domy a developeři tlačí na další zábory cenné půdy, mnoho prostor v současných rodinných domech zůstává nevyužito. A tenhle trend navíc neustále narůstá.

Na tom by přitom nebylo nic divného, kdyby byla výstavba rodinných domů pouze předmětem volního trhu a obešla by se bez jakékoliv veřejné podpory. Jenže opak je pravdou. 

Řada menších měst a obcí se snaží nalákat mladé rodiny s dětmi právě tím, že jim v okolí nabízí levné pozemky k rodinné zástavbě, i výstavba takzvaných satelitů v okolí velkých aglomerací je ale spojena s rozsáhlými veřejnými investicemi do infrastruktury.

Jak se navíc stále častěji ukazuje, touha po vlastním domku se zahrádkou začíná v civilizovaných zemích, jako je Česko, narážet na své limity. Stavět tak, aby to zároveň neohrožovalo zemědělský půdní fond ani životní prostředí, už takřka není kde. 

Jak v rozhovoru pro INFO.CZ upozornila půdní bioložka Hana Šantrůčková, ta vůbec nejcennější zemědělská půda neleží na Šumavě nebo v Krkonoších, ale právě v okolí velkých měst jako Praha. Jenomže to jsou zároveň oblasti s největším tlakem na výstavbu nových rodinných domů.

I někteří architekti proto začínají pomalu hovořit o nutné změně pohledu na urbanismus v tom smyslu, že bude zřejmě nutné více využívat to, co už postavené bylo a méně zasahovat do krajiny novou výstavbou.

„Stále více souhlasíme s některými kolegy, kteří tvrdí, že to, co jsme měli postavit, už jsme postavili,“ řekl INFO.CZ českobudějovický architekt a urbanista Filip Dubský. Nejde podle něj o žádný návrat k socialistické plánovací ideologii, ale o ryzí pragmatismus.

Prostor na novou výstavbu na „zelené louce“ ubývá, navíc změny ve společnosti, rodinných vztazích i zvycích jednotlivých generací výrazně mění i potřeby veřejné podpory bydlení. „Každému je jasné, že se něco musí změnit, jen si to nechceme nebo odmítáme přiznat,“ míní Dubský. 

V Rakousku i Česku už se hovoří o podpoře trendu renovací na úkor podpory nového bydlení, ani to ale zřejmě nestačí k účinnějšímu využívání obytných prostor.

Nabízí se proto pro někoho možná až kacířská otázka, zda by stát nakonec neudělal lépe, kdyby novou výstavbu rodinných domů přestal úplně podporovat. 

A nepřímo tak donutil všechny účastníky trhu s bydlením, aby se nějak podělili o prostor, který tady k bydlení je a zůstává nevyužit. 

A to třeba změnou současného pohledu na soužití různých generací, smyslu renovací na úkor novostaveb či daňových pravidel pro vlastníky nemovitostí.

Nejde přitom rozhodně o žádný návrh na zabírání domů jako za komunismu. Jde o otázku, jejíž řešení nás stejně dříve či později čeká a rozhodně se mu nijak nevyhneme. 

Představa, že počet nových rodinných na zelené louce může růst donekonečna je totiž stejně a možná ještě více iluzorní než mnohé ideje socialistických plánovačů.