KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Do čela Evropské komise byla minulý týden s přehledem na další funkční období zvolena německá politička Ursula von der Leyenová. Její kandidátský projev ale příliš přesvědčivý nebyl. Naopak ukázal, že není ochotna se poučit z chyb, jichž se evropská politika (za jejího přispění) dopouštěla v minulosti. A rovněž více než jasně naznačila, že hodlá dát průchod uražené ješitnosti vůči těm, kteří se proti jí prosazované politice v minulosti nějak vymezili.
Začněme tím méně závažným. Paní von der Leyenová mluví – zcela správně – o nutnosti zabezpečit vnější hranici Evropské unie. „Zejména naše východní hranice se stala cílem hybridních útoků a provokací. Rusko láká migranty z Jemenu a záměrně je tlačí k finské hranici. Měli bychom rovněž mít na paměti, že hranice členského státu je hranicí Evropy.“
S tím nelze než souhlasit. Nicméně zde by se slušela omluva Viktoru Orbánovi – jakkoli negativně můžeme vnímat jeho angažmá ve věci Ruska a Ukrajiny, coby premiér členské země odpovědně hlídal v době migrační krize před devíti lety hranici Evropské unie… a evropským elitám to vůbec nebylo po chuti. Pozdější vývoj ukázal, že Orbán jednal prozíravě.
Ursula von der Leyenová se o maďarském premiérovi v téhle záležitosti ani nezmíní. Místo toho řekne: „Migrační výzvy vyžadují evropskou reakci s férovým a jasným přístupem vycházejícím z našich hodnot. Vždy musíme mít na paměti, že migranti jsou lidské bytosti jako vy a já. A my všichni jsme chráněni lidskými právy. Mnozí pesimisté se domnívali, že migrace je natolik rozdělující téma, že se na ní nikdy nedomluvíme. Dokázali jsme, že se mýlí. Společně jsme to dokázali.“
Nikdo nikdy nepopíral, že migranti jsou lidské bytosti. Ale tvrdit, že jsme to „společně dokázali“, je licoměrnost připomínající rétoriku pozdního komunismu: „Wir schaffen das… Závěry sjezdu byly splněny...“.
Hezká slova, ale prázdná a mnohdy i popírající bezprostřední realitu.
Druhým tématem byla dekarbonizace neboli nechvalně proslulý Green Deal. Nová šéfka Komise se při svém zvolení opírala o jeho horlivé zastánce, čili je logické, že se v kandidátském projevu musela za Green Deal postavit. Jenomže její slova o tom, že nový Clean Industrial Deal bude „směřovat investice do infrastruktury a průmyslu, zejména do energeticky-náročných sektorů“, působí dost vágně.
„To pomůže vytvořit trh v nejrůznějších oblastech, od čisté oceli po čisté technologie, a urychlí to plánování, veřejné soutěže i povolování. Musíme být rychlejší a jednodušší. Protože Evropa zároveň prochází procesem další industrializace a dekarbonizace. Naše společnosti potřebují zejména předvídatelnost – pro investice i inovace.“
Hezká slova, ale opět prázdná a popírající bezprostřední realitu. Dekarbonizace probíhá i ve Spojených státech, přesto je tamní energetický trh předvídatelnější a hlavně, energie jsou výrazně levnější. Není přece vůbec náhoda, že přední firmy – jako třeba německá společnost BASF – z Evropy odcházejí jinam.
O smysluplnosti snah zbavit se závislosti na fosilních palivech, která musí Evropa často dovážet z politicky nestabilních nebo přímo nepřátelských regionů, nemůže být pochyb. Stejně tak není diskuse o tom, že cestou vpřed je využití vyspělých technologií, tedy včetně a hlavně jádra. Dostupnost levné energie byla v dějinách vždy tou největší výhodou — stály a padaly s ní celé říše.
Stejně tak je odvěkým pravidlem, že pozitivní stimulace funguje lépe než negativní. Kauza povolenek na veškeré energie z fosilních paliv, včetně benzinu, která nedávno dost poškodila reputaci Fialovy vlády (když ukázala, že čeští ministři neví, co v Bruselu podepisují), takovou cestou rozhodně není.
Pokud si to nová předsedkyně Evropské komise neuvědomuje, je to smutné. A Evropa se dál bude dívat Spojeným státům na záda.
Německo chtělo dát Ukrajině původně jen helmy, v roce 2025 sníží svou podpory o polovinu.
Daleko nejvážnější jsou však její slova o obraně. Paní von der Leyenová tvrdí, že „musíme dát Ukrajině vše, co potřebuje, aby se ubránila a zvítězila“. Od bývalé německé ministryně obrany to nepůsobí ani směšně – spíš trapně. Dodejme, že Německo původně chtělo poslat pouze helmy. Nedávno zveřejnilo, že v následujícím roce 2025 svou podporu Ukrajině sníží na polovinu.
Ještě horší je její další plán: „Mám za to, že je na čase vybudovat skutečnou Evropskou obrannou unii. Ano, vím, že jsou tací, které tato myšlenka znepokojuje. Ale znepokojovat by nás měly hrozby vůči naší bezpečnosti. Řekněme to jasně: Členské státy si ponechají odpovědnost za svou národní bezpečnost a za své armády. A pilířem naší kolektivní obrany zůstane NATO. Ale všichni dobře víme, že naše výdaje na obranu jsou příliš nízké a neefektivní. Naše zahraniční investice jsou příliš nízké. Proto musíme vytvořit jednotný trh pro obranu. Musíme investovat více do špičkových obranných kapacit… Musíme investovat společně. A musíme nastavit společné evropské projekty.“
Ursula von der Leyenová má pravdu, že pilířem naší kolektivní obrany zůstane NATO. A u toho by mělo zůstat. Řekněme to jasně – plány na obrannou unii, a ještě více pak na jednotný obranný trh, jsou zhoubné. A čiší z nich resentiment vůči těm, kdo si s evropským projektem dovolili nesouhlasit (Velká Británie), anebo evropské země kritizovat (Spojené státy).
Velká Británie sice vystoupila z Evropské unie (možná to byla chyba, ale šlo o legitimní rozhodnutí britských voličů), tím však nepřestala být součástí Evropy. Navíc je to jaderná mocnost, která se významně angažuje na Ukrajině, podstatně významněji než domovské Německo von der Leyenové. Přesto by měla být z obrany a podílu na zbrojních zakázkách vyloučena?
Onen pilíř NATO stojí především na Spojených státech. Donald Trump měl naprostou pravdu, když Německo kritizoval za jeho politiku „Wandel durch Handel“. Ta pokračovala i po anexi Krymu a začátku rusko-ukrajinské války v roce 2014. Ursula von der Leyenová tehdy byla německou ministryní obrany (úřad zastávala v letech 2013–2019).
Navzdory prohlášením, že NATO je pilířem evropské obrany, Ursula von der Leyenová svými plány nabourává jeho základy.
Současná východní hranice EU je dnes chráněna systémy Patriot americké výroby. Pokud by se realizoval plán Ursuly von der Leyenové na společný obranný systém vyvinutý v rámci jednotného evropského trhu, patrně by tyto systémy musely být nahrazeny nějakými jinými, vyvinutými v EU. To je v současné situaci jednak pošetilé, jednak neloajální vůči americkým spojencům.
Z plánů na „jednotný trh v oblasti obrany“ jasně prosvítá jeden záměr: vyloučit z lukrativních armádních zakázek Spojené státy a Velkou Británii. Je to na jedné straně nehorázné, na druhé sebevražedné. Členské země by neměly dopustit, aby uražená ješitnost a namyšlenost někdejší tragicky špatné ministryně obrany ohrožovaly vedle evropské konkurenceschopnosti ještě evropskou bezpečnost.
Pokud si paní von der Leyenová skutečně myslí, že pilířem evropské obrany je NATO, tak svými plány dělá vše proto, aby základy tohoto pilíře nabourala.
