Odvrácená tvář úzkosti: Kam mohou člověka dovést panické ataky

Když vstupujete do pozdně gotické baziliky Chiesa della Casa Santa v srdci italského Loreta, omotaní šátkem, který vám půjčí u vchodu, nemáte žádná očekávání. Pak uvnitř potkáte kvádr budící respekt, do kterého mizí lidé a ti samí z něj – trochu jiní – po chvíli proudí ven.

Možná se vám to jen zdá. Možná si ty plaché kradmé úsměvy a duté pohledy vykládáte zbytečně dvojsmyslně. Možná jsou to jen rozpaky nad tím, že se zase nic nestalo. Jenže pak vlezete dovnitř.

Ontologický zážitek čekající uprostřed oprýskaných zdí, které kryje pompézní mramorový sarkofág, rozhodně není v hlavním menu. Nemůže ho ochutnat každý. Jen ten, komu je zrovna určen. Jen ten, kdo má opravdu hlad. Jen ten, kdo ho potřebuje. A přesně tak je to i s úzkostí.

Jako by mezi námi panovala nevyřčená ideální představa, že člověk, pokud možno, nemá úzkost cítit. Stává se z ní Ta, jejíž jméno se nesmí vyslovit. Stigma. Přitom ji tolik z nás důvěrně zná. Ale teprve, když se jí postavíme tváří v tvář, když pohlédneme do zrcadla a za něj, můžeme využít potenciál a smysl, který úzkost v našem životě má.

Indoevropský kořen slova úzkost popisuje fyzický vjem, který tahle emoce, jež vás dokáže protočit o 540 stupňů, zanechává: zúžení, soužení, tíseň, stísněnost. Napětí se může vystupňovat až do paniky, čirého děsu. Do nesnesitelné těžkosti bytí. Lapáme po dechu v oceánu bezmoci. Ztrácíme suverenitu, sebedůvěru a sebeintegritu.

Úzkost často souvisí s obavou o ztrátu vlastní sebehodnoty, o ztrátu „tváře“.

„Ale jak by to vlastně vypadalo, kdyby člověk opravdu ztratil tvář? Byl by najednou člověkem bez tváře? Nebo by se na něm objevila jiná tvář, snad opravdovější? A jak by asi vypadala?“ ptá se Verena Kast v knize Úzkost a její smysl od nakladatelství Portál.

Všechno je to jenom v hlavě, říkávají tak často ti, kteří posílají pacienty s depresí cvičit. Ano, je to v hlavě, ale do hlavy je cesta dlouhá. Celou ji musíte projít a strhnout spoustu potěmkinových vesnic, které jste si sami postavili, a bolestně se podívat do mnoha výloh, ve kterých vystavujete sami sebe. Bez pomoci dobrého terapeuta to málokdo zvládne. 

Nebo můžete sáhnout k jednoduššímu řešení. Poctivě zobat antidepresiva, a v důlku, který jste vystáli na místě, si ustlat. Tohle ale nebyla moje cesta. 2D emoce navíc nejsou nic pro mě.

V prvopočátcích mých brutálních námluv s úzkostí mi pomohlo to nejzákladnější. Práce s dechem. Spolu s racionalizací patří mezi elementární způsoby zvládání úzkosti. Zrychlování dechu, které úzkost doprovází, ji prohlubuje. Zadržení zpomalí valící se tsunami paniky a umožní mírně poodstoupit a zhodnotit situaci. Nad hladinou můžeme přemýšlet, odkud a kam řeka úzkosti teče. A co všechno s sebou může přinést.

Úzkost je totiž dar. Přestože bych si v moment, kdy jsem se zalykala ve víru panických atak, radši zpřelámala všechny hnáty najednou a do toho rodila ježky, zpětně úzkost hodnotím jako to nejlepší, co mě v životě potkalo. 

Jinak bych se nikdy nedostala tak blízko sama k sobě, nikdy bych nebyla nucena začít budovat vlastní hranice. Nikdy bych nedokázala být tak autentická a požadovat to po všech okolo.

V tmavé Svaté chýši jsem si uvědomila, že světlo existuje. Ať už za to mohla magie místa a energie nasčítaná ze všech tužeb a přání, která tu v duchu zazněla, nebo cokoliv jiného, od té doby jsem panickou ataku nezažila.

Není to pochopitelně práce Černé Panny Marie Loretánské, nýbrž moje. Usilovná, náročná a fascinující práce sama na sobě. Hledání ztraceného času, rozplétání zašmodrchaných vzorců chování, nové úhly pohledu, budování sebevědomí, pochopení a odpuštění.

Pokud v sobě najdete odvahu k úzkosti, pokud se s ní (a potažmo sami se sebou) naučíte zacházet, může vám být skvělou rádkyní a společnicí. Pokud se přestanete chovat kontrafobicky, pokud nebudete ignorovat červenou kontrolku, která se vám snaží naznačit, že se proviňujete sami proti sobě tak intenzivně, že už to nelze ignorovat, můžete najít poklad. Sami sebe.

Úzkost se ale neomezuje jen na jedince a situace. Globalizace a masmédia na nás valí veškerou tíhu světa. Podvědomě i vědomě hledáme autority, které by ji byly schopny z nás sejmout. Tím se ovšem, jako společnost, vydáváme všanc jejich manipulaci. „Autority“ námi v honbě za mocí manipulují vytvářením nových, falešných úzkostí, cíleně přehánějí a posilují v nás pocit nekompetentnosti.

Následně nabídnou jednoduchou, strukturovanou ideologii, o kterou je možné vlastní úzkost opřít a odložit ji, případně přeměnit v agresi. Ta se zaměřuje proti lidem, kteří by nás mohli o něco připravit (uprchlíci nám seberou práci) i proti těm, kteří v našich myslích ztělesňují naše potlačované stinné stránky. Často jsou cílem cizinci, do kterých si promítáme zlo, které pramení v nás. Přitom často stačí je jen poznat. Ti, kdo cestují, Pitomiům rozsévajícím úzkost i hořkou pilulku proti ní, na špek neskočí.

Ale zpátky do chýše. A neméně kouzelného místa, které ji chrání. Dvanáctitisícové Loreto, druhé nejvýznamnější poutní místo Itálie, které leží jen 25 kilometrů od Ancony v regionu Marche, ročně navštíví přibližně tři miliony lidí. Přesto si tu ani uprostřed sezóny nepřipadáte jako při náletu kobylek. 

Mohutné zdi obepínají komplex staveb s pozdně gotickou trojlodní bazilikou ze 2. poloviny 15. století. Když vystoupáte pořádný nášup schodů z turistického parkoviště, na kterém ráno zaparkujete celkem s přehledem, a pokocháte se impozantním výhledem do okolní krajiny, dělí vás už jen pár kroků od náměstí Piazza della Madonna. Kromě zmiňované baziliky je roubené apoštolským palácem, sídlem biskupství, jezuitskou kolejí a kapitulou.

Uvnitř baziliky na vás čeká jedno z nejposvátnějších míst křesťanství. Svatou chýši uctívali v Nazaretu už první křesťané. Rodný dům Panny Marie tvořila z jedné strany jeskyně. Podle legendy ho v roce 1291 přenesli andělé. Původně se měl „vyskytnout“ na pahorku u chorvatského městečka Tersata poblíž Rijeky. 

V roce 1924 byl přenesen přes Jadran až do piniového háje poblíž Ancony. Vznášející se domek údajně nevěřícně sledovali pastýři. Nakonec v roce 1295 skončil právě v Loretu. Skutečnost je ale nejspíš mnohem prozaičtější. Kameny z původní Svaté chýše byly do Loreta převezeny rodinou Angeli (tedy Anděly) na křižácké lodi.

Při porovnání rozměrů chýše a původní grotty v Nazaretu na sebe každopádně obě části přesně pasují. Původní jsou jen tři stěny, místo čtvrté, kde se nyní nachází oltář, byla díra – tam totiž Svatá chýše navazovala na jeskyni. Celý domek je postaven z červeného pískovce. S prostotou původní chýše ostře kontrastuje zdobný mramorový sarkofág od renesančního mistra Donata Bramanteho, který ji obklopuje. 

Samotná chýše je mrňavá. Měří necelých 9 metrů na délku a zhruba 4 metry na šířku. Ve 14. století byl interiér vyzdoben nástěnnými malbami, dnes značně poškozenými. Středobodem celé kaple je soška Černé Matky Boží Loretánské, před kterou klečí turisté i místní, mladí, staří i batolata. Chodí sem prosit o uzdravení i odpuštění. Tisíce zázračných zotavení na těle i duši popisuje ve svém Cestopise už například český šlechtic Bedřich z Donína.

Loretánská kaple se stala obrovským fenoménem Evropy druhé poloviny 16. století. Najdete je ve všech katolických zemích Evropy. Lorety rostly i v českých zemích jak houby po dešti. V 17. století jich bylo postaveno více než 50. Nejznámější je ta pražská na Hradčanech s nezaměnitelnou zvonkohrou. 

Za zmínku určitě stojí i nádherná Loreta v Rumburku z počátku 18. století. Původní kapli kopíruje poměrně věrně. Je ale obestavena nikoli mramorem jako originál, ale pískovcem. Navíc ji zdobí sochy deseti Sybil a proroků. 

Úchvatnou Loretu uvnitř barokního chrámu mají i v Brně. Součástí areálu jsou i Svaté schody. V prvním schodu jsou ostatky jesliček, v jedenáctém ostatky z Božího hrobu a v osmadvacátém ze svatého Kříže.

Svatá chýše mě uhranula. Musela jsem se tam vrátit. Zkusit, jestli to bude fungovat i podruhé. Nefungovalo. To místo bylo magické, nabité pokorou i sílou, ale extatický pocit vykoupení už se nevrátil. Fungovalo to jenom TADY A TEĎ. 

Po několika letech boje a přátelství s úzkostí jsem zjistila, že pokud dokážu žít TADY A TEĎ, nikoli jen uvnitř své hlavy, úzkost ke mně nemůže. Pokud dokážu prožívat přítomný okamžik – ať už vědomě, či nevědomě – na cestách, nebo doma – pokud nebudu žít v minulosti ani budoucnosti, pokud budu skutečně žít, v mém světě pro ni není místo. Ani v Loretu, ani nikde jinde.