KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | SPD společně s hnutími Trikolóra a PRO spouští letní kampaň, která má mimo jiné varovat před dovozem afrických „chirurgů“ do Evropy. I když má být toto varování zřejmě dvojsmyslné, afričtí chirurgové se na evropský kontinent i do Česka skutečně dovážet budou. Navzdory představám Tomia Okamury se bez nich dnes evropské zdravotnictví již prakticky neobejde.
Lídři SPD, Trikolóry a PRO v reakci na padající preference zřejmě ztratili poslední zbytky soudnosti a vytáhli do boje za udržení voličů pokusem rozeznít struny nejnižších pudů. Veřejným prostorem se tak šíří například hororově laděné fotografie černošského mladíka v zakrvácené košili, který s agresivním výrazem ve tváři třímá v ruce neméně zakrvácený nůž.
Obrázek je doplněn slogany: „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu“ a „Stop migračnímu paktu“. Těžko říci, co tím autoři kampaně vlastně myslí. Možná chtějí postrašit voliče takzvanými „chirurgy“, tedy násilníky a zločinci migračního původu, které podle nich EU dováží do Evropy, aby tady kradli, znásilňovali a vraždili.
Ale vzhledem k tomu, že slovo chirurgové není v uvozovkách a je naznačena souvislost s problémy ve zdravotnictví, je stejně tak možné, že kampaň upozorňuje na další nedostatek, který SPD a Trikolóru zjevně trápí – rostoucí „import“ lékařů a zdravotníků ze zemí, kde „vyučují medicínu šamani a chirurgická výuka se odehrává formou rozřezávání antilop“.
K tomu je třeba dodat jediné. To, před čím SPD a Trikolóra možná varují, je v západní Evropě už zcela běžná praxe. A není v tom žádné nařízení EU ani spiknutí „vítačů migrantů“. Jde o zcela logický a předem očekávaný proces, založený na dvou nezpochybnitelných veličinách.
Mladá Afrika versus stará Evropa
V civilizovaných zemích se populace dožívá stále vyššího věku a obecně stárne, což vyvolává zvýšenou potřebu odborné lékařské a ošetřovatelské péče i početního stavu těch, kteří si zajišťují. Sehnat lékaře je podle České lékařské komory v naší zemi čím dál tím větší problém.
Množství lidí, kteří jsou schopni vystudovat medicínu, je navíc omezené a nemůže stoupat donekonečna. To je také důvodem celosvětového stěhování doktorů za lepšími platy i podmínkami, které detailně popsala už v roce 2006 Petra Meyerová v německém lékařském časopise Aerzteblatt.
Roste počet mladých Afričanů intelektuálně schopných vystudovat medicínu. Západní země jim nabídnou lepší podmínky, než by měli doma.
A trend zesiluje. V USA se dnes už každý pátý lékař narodil a vystudoval jinde než ve Spojených státech, v Británii má zahraniční původ více jak třetina lékařů, přičemž v roce 2016 to byla čtvrtina.
Vraťme se ale k Africe. Přestože lékaři pochopitelně migrují i mezi západními zeměmi nebo z Asie do Evropy, zvláštní postavení v rámci tohoto celosvětového stěhování lékařů má podle odborníků migrace z Afriky. A to opět z logických důvodů. Afrika je na rozdíl od Evropy kontinentem s nejrychleji rostoucí populací a vysokým podílem mladých lidí.
Teoreticky tedy roste také množství Afričanů intelektuálně schopných vystudovat medicínu a vykonávat lékařskou praxi. A absolventi, ať už vystudují doma či v zahraničí, si mohou být jisti, že po nich okamžitě sáhnou západní země, které jim nabídnou mnohem lepší platové i životní podmínky, než by měli doma.
Go West!
Dochází tak k paradoxní situaci. Zatímco řada humanitárních organizací jezdí do Afriky pomáhat léčit chudé Afričany, afričtí lékaři hromadně odcházejí do Evropy. Jen v britském Manchesteru, jak píše výše zmiňovaná Meyerová, ordinovalo více malawijských lékařů, než kolik jich léčí pacienty v jejich domovském Malawi.
Kupříkladu v Zambii vykonává praxi jen 50 lékařů z celkových 600, kteří vystudovali medicínu během dvaatřiceti let poté, co země získala nezávislost na Velké Británii. Všichni ostatní jsou v zahraničních nemocnicích. Největšími „odběrateli“ afrických absolventů medicíny jsou Velká Británie, následovaná Spojenými státy, Francií, Kanadou, Německem a Irskem.
Podle loňské zprávy serveru Health Policy Watch pracovalo v 15 nejbohatších zemích světa přes 55 000 afrických lékařů, přičemž jejich počet neustále roste. A nezdá se, že by západní země měly obavy z toho, že chirurgové z Afriky nebudou umět operovat žlučník.
Ani britští ultrapravičáci si nedovolí varovat před africkými „chirurgy z dovozu“ nebo jakkoliv parafrázovat jejich schopnosti.
Tento exodus ale také pochopitelně vede k tomu, že africké země potřebnou lékařskou kapacitu ztrácejí. Podle již zmíněné zprávy odchází nejvíce lékařů z Egypta, následuje Nigérie, Jihoafrická republika, Alžírsko a Súdán. Lékaři v těchto státech následně akutně chybějí. A ti, kteří zůstávají, jsou přetížení a frustrovaní.
Každopádně je takřka jisté, že ani Česká republika se, s přihlédnutím k vývoji v bohatších zemích, do budoucna „verbování“ lékařů z Afriky nevyhne. Ať už se to Tomiu Okamurovi nebo Zuzaně Majerové líbí či nelíbí.
Důkazem je fakt, že ani britští ultrapravičáci, kteří spoluorganizují současné nepokoje ve Velké Británii, zaměřené primárně vůči muslimským migrantům, si nedovolí varovat před africkými „chirurgy z dovozu“ nebo jakkoliv parafrázovat jejich schopnosti.
Oni totiž, na rozdíl od pana Okamury či paní Majerové, moc dobře vědí, že takový africký chirurg se někdy může docela hodit. A to zejména v době, kdy se těch bílých –„okamurovsky“ dokonalých – lékařů začíná nedostávat. I pro pana Okamuru tak může být, i když mu nic zlého nepřeji, africký lékař, sklánějící se nad ním na operačním sále, jednou možná docela vítaným obrázkem.
