Trampoty Tomia Okamury: Z protestního lídra se stala okoukaná figurka a de facto součást systému

Na tiskové konferenci SPD po vyhlášení výsledků to vypadalo, že má předseda doslova nůž na krku. Zatímco obvykle má vše „pevně v rukách“ a on je tím, kdo hodnotí výkon spolustraníků, tentokrát jeho statutární zástupce Radim Fiala vyjádřil ostře nespokojenost, zatímco Tomio Okamura sliboval, že teď „zabere“. 

Není divu. Volby do Evropského parlamentu představovaly doslova žně pro antisystémové strany, ale ta dosud hlavní v nich propadla. SPD sotva přelezla pětiprocentní klauzuli a místo dvou mandátů získala jen jeden.

Tři protestní subjekty získaly dohromady čtvrtinu odevzdaných hlasů i mandátů. Lovily ve společném rybníku, který jim naplnily zejména dvě nepopulární unijní politiky: Green Deal a migrační pakt. Všechny se také dost jasně vymezily proti vojenské pomoci Ukrajině – ale je otázka, jakou to hrálo roli, pokud vůbec nějakou. 

Evidentně nejen u nás, ale v celé EU je hromada lidí naštvaných na Zelený úděl a nezvládnutou migraci. Z čehož těžily i ty národovecké strany, které jsou naopak nyní ostře protiruské.

Kateřina Konečná byla se svým Stačilo! po celou dobu razantní, pro SPD však musí být zejména bolestivá prohra s Přísahou a Motoristy. Tam šlo zřejmě o přímý souboj, přičemž Tomio Okamura se snažil sázet na zkušenost, ale dopadlo to právě opačně – zvítězil „jinej, mladej, ale sekáč“. 

Předpokládanou „dobrou sklizeň“ tak nový lídr vyfoukl starému pardálovi doslova pod nosem. Ten přitom před pěti lety získal přes devět procent hlasů. Nyní je ovšem po žních a hodně jeho voličů šlo k Turkovi…

Nutno říci, že se Okamura hodně sekl s výběrem lídra. Petr Mach měl snad sebrat nějaké hlasy ODS, to se ale nepovedlo (nutno říci, že ani Filipu Turkovi) a pro typické radikální voliče SPD byl příliš akademický. Ti ho také „vykružovali“, takže v Bruselu usedne znovu Ivan David, který přitom nebyl v kampani moc viditelný.

Tahle sázka prostě nevyšla. Vzdor řadě proroctví totiž SPOLU předvedla své momentální maximum a nic neztratila. Zatímco potenciální zisky se nabízely na jedné straně u ostře protestních hlasů, na druhé u prvovoličů.

Konečná i Turek dokonale využili nabízející se příležitosti – druhý jmenovaný navíc vysál samotnou SPD, zatímco ta se marně a zbytečně snažila otevřít si „nový trh“. Mottem voleb bylo volit proti klimatismu a migrantům. 

Dost možná, že SPOLU její angažmá ve vládě se zelenými liberály a účast Luďka Niedermayera na kandidátce znemožnilo získat nové příznivce, ale v kampani nepřišla o ty, jež dnes má. Bylo rozhodně snazší lovit volně plavající ryby, než se snažit „ukrást“ ty, co už měl v podběráku Alexandr Vondra.

K evropským volbám přišlo rekordních 36,45 % oprávněných voličů, tedy o čtvrtinu více než v roce 2019, kdy byla do té doby nejvyšší účast. Mnoho z nich (oprávněně) naštvaných a vystrašených, co se v EU děje. 

Právě na ně cílili Konečná s Turkem, kteří více než zdvojnásobili zisky „mateřských“ subjektů – KSČM, resp. Přísahy. A to přitom bývá pro protievropské strany ve volbách do EP těžší mobilizovat voliče. Tentokrát však přišli i ti, kdo obvykle nechodí – právě proto, aby vyjádřili nesouhlas. Ale SPD si ještě pohoršila…

Chtělo by se říci, že pro euroskeptickou stranu je doslova „umění“ propadnout v době, kdy všechny podobně naladěné partaje naopak rostou. Takže Tomio Okamura má velký problém. 

Jeho spolustraníci už delší dobu říkají, že je okoukaný a jeho klaunské výstupy už lidi netáhnou. Otázka zní, jaké to může mít důsledky? Vždyť SPD je podobně jako ANO strana vůdcovského typu, již její předseda prakticky vlastní. 

On ani Andrej Babiš nebyl v kampani skvělý, toho však zachránil výkon Kláry Dostálové coby lídryně kandidátky.

Šéf SPD je na tom hůř – sám nevybojoval nic, ani jím vybraná jednička ne. Uvidíme, jak to s ním dopadne, sám si však zřejmě uvědomuje, že je v ohrožení, a tak slibuje, že odteď pojede na plné obrátky. 

Jeho (dosud?) věrní jistě nyní zvažují, jakou má pro ně cenu. Už není oním výkonným vysavačem na protestní hlasy – v tom ho předčili hned dva jiní; zároveň však právě jeho osoba brání tomu, aby SPD vstoupila do koalice s hnutím ANO. S méně kontroverzním lídrem by se jí to (konečně) mohlo povést.

Tyto volby ukázaly, že nestačí prostě sázet na hlasování proti vládě, dokonce i když pořád vězíme v krizi a nespokojenost s děním v Unii logicky nejvíce dopadá na toho, kdo je u moci. Jistě, propadli prozelení a promigrační Piráti a Starostové. Ale od nich nemohl Okamura získat nic. 

A ukázalo se, že voliči SPOLU nemají zaječí úmysly. Rozhodně ne směrem ke straně, která se během kampaně jasně stavěla proti Ukrajině a na stranu Ruska (což platilo i o Přísaze s Motoristy a Stačilo, ty si ale uměly dojít pro hlasy jinam).

Přísaha s Motoristy a Stačilo! efektivně vysály protestní hlasy, ať jde o nespokojenost s politikami EU, nebo třeba i s děním za covidu (jejich úspěch stojí i na „antivaxerech“), případně s náznaky zavádění cenzury. Zkrátka antisystém se vším všudy. Ano, tohle byla parketa Tomia Okamury. Jenže ani v tomto politickém biotopu není „vrcholovým predátorem“.

V závěru kampaně se SPD snažila sázet na to, že na rozdíl od Konečné a Turka představuje „jistotu“. Dokonce se přidala k „honu na nacisty“ rozpoutaném Danuší Nerudovou a Starosty. 

To druhé se ukázalo jako jasně kontraproduktivní. A to první notně vyčpělo. Pro lídra protestní strany není nic horšího, než když se z něj stane okoukaná figurka a v podstatě součást systému. 

Místo aby sám vyloupil voličský trezor SPOLU, okradl ho o příznivce „nový frajer“ na antisystémové scéně. Z Okamury se stal „radikál v tísni“.