Konzervativci na kolenou. Británie zažívá jeden z největších mocenských zvratů v dějinách země

Výrazně si polepšili liberální demokraté (71 poslanců), katastrofálně naopak dopadla Skotská národní strana, která uhájila jen 9 poslaneckých křesel.

Do Dolní sněmovny se poprvé dostali také 4 zástupci strany Reform UK v čele s jedním z klíčových „architektů“ brexitu Nigelem Faragem (v tuto chvíli zbývá dopočítat výsledky ve 3 volebních obvodech).

Nakolik se ostrovní stát změní, teprve uvidíme, jedno je ale jisté: během uplynulé noci jsme byli svědkem jednoho ze zásadních politických zvratů v moderních dějinách země.

Starmerova Labour Party se vrací k moci po dlouhých čtrnácti letech. Je tomu tak především proto, že v bouřlivých časech po brexitu a po covidu sice získala jen minimum – o 1,7 procentního bodu – nových stoupenců (33,8 % oproti 32,1 % v roce 2019), ale konzervativci coby jejich hlavní protihráči ale zaznamenali propad o téměř 20 procentních bodů. 

Keir Rodney Starmer (* 1962; v čele strany od dubna 2020) je všechno jenom ne velký politický vůdce. V zásadě mu stačilo zbavit se ve vedení partaje Jeremyho Corbyna – radikálního, pro Británii i pro svět nebezpečného levičáka, přítele teroristů z Hamásu a Hizballáhu, venezuelského diktátora Huga Cháveze a kubánských bratrů Castrových, který rezignoval po spektakulárním výprasku od Borise Johnsona v prosinci 2019 – a nedělat chyby, omezit se na kritiku vlády a trpělivě čekat.

Tato úsporná taktika dokonale vyšla a ze Starmera bude co nevidět britský ministerský předseda. Jak vidno, zatímco 32,1 % byla kdysi „historická porážka“, je dnes 33,8 % považováno za „spektakulární vítězství“ 😊. Ale taková už je (a nejen britská) politika.

Hlavním „klíčem“ k výsledku voleb je skutečnost, že konzervativci premiéra Rishiho Sunaka (* 1980) získali ve srovnání s prosincem 2019 (pod vedením Borise Johnsona) o 19,9 procentního bodu méně hlasů (tehdy 43,6 %, nyní 23,7 %) – a tím je řečeno všechno.

Za jedním z největším mocenských zvratů v dějinách Velké Británie stojí nikoli oslnivý výkon Keira Starmera, nýbrž mizerný výkon toryovských vlád. Ztráta 250 poslaneckých mandátů je zcela bezprecedentní. „Je to masakr!“ prohlašuje někdejší šéfka skotských konzervativců Ruth Davidsonová.

Skutečnost, že ve volbách neuspěla ani taková „stranická esa“ jako bývalá premiérka Liz Trussová, šéfka Dolní sněmovny a bývalá ministryně obrany Penny Mordauntová nebo ikona pravicového křídla strany Jacob Rees-Mogg, má obrovskou vypovídací hodnotu.

Tory Party nicméně skončila bezpečně druhá, nikoli až za liberálními demokraty, jak naznačovaly některé průzkumy, takže zůstává hlavní opoziční stranou, má čas na volbu nového šéfa a návrat ke skutečně konzervativnímu programu, kterým může oslovit ztracené voliče. Po čtrnácti letech u moci to potřebovala jako sůl.

Stranou, která ale na propadu konzervativců (minus 19,9 p.b. = o(c)hromujících 46 %) a zároveň nedostatečné přitažlivosti labouristů (plus 1,7 p.b. = miniaturních 5 %) výrazně vydělala, jsou liberální demokraté (Liberal Democrats). 

Jejich šéf Edward Jonathan „Ed“ Davey (* 1965), jenž po výprasku v prosinci 2019 vystřídal v čele Joanne Kate „Jo“ Swinsonovou (pouhých 11 mandátů), si polepšil na 71 křesel a může snít o znovuzrození strany, navazující na klasické liberály 18., 19. a počátku 20. století. 

Vzhledem k tomu, že Starmerova strana nemá – nejen podle mého názoru – na zlepšení politické a ekonomické situace v zemi žádný solidní recept a že konzervativci jsou – jak to jen říct stručně a výstižně – v hlubokém útlumu, nejsou liberální demokraté úplně bez naděje. 

Osobně bych na ně ovšem nesázel, ostatně nynějších 71 křesel získali za méně hlasů než v roce 2019.

Druhou stranou, která ve volbách doslova zkolabovala, je Skotská národní strana (Scottish National Party; SNP). 

Zatímco v prosinci 2019 jejich tehdejší šéfka Nicola Sturgeonová „urvala“ 48 poslaneckých křesel, současný předseda John Ramsay Swinney (* 1964) jich získal jen 9. 

Pošetilé sny o nezávislosti Skotska na Velké Británii tak odcházejí na dlouho – ne-li definitivně – do historie a „severní království“ se znovu stává naprosto integrální součástí ostrovního státu, obávaná secese se konat nebude. 

Hlavním „viníkem“ porážky ovšem ani náhodou není současný šéf SNP Swinney, nýbrž jeho bizarní předchůdce, nedávno rezignovavší Humza Haroon Yousaf: původem z rodiny pákistánských přistěhovalců, muž zjevně nenávidějící zemi, v níž žije (Spojené království) a usilující o to proměnit ji – anebo přinejmenším Skotsko – v děsivou orwellovskou dystopii.

Dlouholetý člen Evropského parlamentu (1990–2020) Nigel Paul Farage (* 1964) zasáhl po brexitu již podruhé výrazně do moderních dějin ostrovního státu. 

Poté, co se mimořádně zasloužil o odchod Velké Británie z Evropské unie, tentokrát se svou stranou Reform UK získal nejen čtyři poslanecká křesla (včetně toho svého), ale – a to hlavně – 14,3 % hlasů voličů, což z reformistů činí (na počet odevzdaných hlasů) třetí nejsilnější stranu v zemi. 

Mnohem důležitější ale je, že jejich kandidáti získali v mnoha obvodech hlasy na úkor toryů – právě to byla jedna z příčin bezprecedentní potupné porážky Konzervativní strany a k – na první pohled ohromujícímu – vítězství labouristů.

Farage je muž velkých slov i velké destrukce, ovšem jeho schopnost vytvářet cokoli pozitivního podle mého názoru limitně blíží nule; a tak to bude i s jeho vlivem a činy na britské politické scéně. Nepochybně o něm bude hodně slyšet (podobně jako o Jeremy Corbynovi, jenž se probil do sněmovny coby nezávislý kandidát v londýnském Islington Northu), ale toť vše.

Na otázku, kam se bude Velká Británie dále ubírat, teď samozřejmě není snadné odpovědět. Rishi Sunak varoval voliče před dalekosáhlými změnami, které přijdou, zvítězí-li labouristé. Nejsem si tím jist. 

Labour Party možná opravdu sáhne k mírnému zvýšení daní, pravděpodobně se pokusí zvednout podporu různých sociálních projektů, snad zkusí i (z)reformovat dlouhodobě nefunkční a totálně přetížený systém státního zdravotnictví (NHS – Národní zdravotní službu). Většiny Britů se ale tyto změny, snad až na vyšší daně, dotknou minimálně. 

Velká Británie na tom není po všech stránkách dobře, Starmer nicméně není žádný brilantní vizionář ani odvážný reformátor, spíše solidní úředník a udržovač statu quo.

Markantnější změny mohou přijít na poli zahraniční politiky. Ne snad v britské politice vůči ruské agresi na Ukrajině – protože dle všeho je v téhle oblasti post-corbynovské vedení Labour Party konsistentní –, ale vůči konfliktu na Blízkém východě.

Nezanedbatelnou část elektorátu labouristů totiž tvoří „nebílí“ Britové včetně muslimů, a ti dávali již před volbami jasně najevo, že v doposud příkladně proizraelské politice Londýna čekají změnu.

Zda k ní Starmera a jeho lidi (třeba s pomocí radikálních řvounů typu Corbyna) přimějí, uvidíme asi už v nejbližší době, spíš ale ne – taková změna by chtěla odvahu, a té jsem si u Starmera doposud nepovšiml.

Stejně tak mám za to, že nedojde na zásadnější změnu postoje vůči Evropské unii. Brexit už totiž v Británii – navzdory řadě negativních důsledků, které přinesl – není „téma dne“.

Ostrovní stát tak čekají čtyři roky, možná pět let labouristické vlády s pohodlnou většinou v Dolní sněmovně. Byl bych ovšem velice překvapen, kdyby si Starmer vedl tak, aby si vysloužil druhé volební období. 

Hodně teď záleží na tom, kdo se ujme vedení Konzervativní strany. Zda to bude občas zmiňovaná Sue-Ellen Cassiana „Suella“ Bravermanová, bývalá ministryně vnitra, ještě před nedávnem údajně „nejnenáviděnější britská politička“, která se s premiérem Sunakem ostře rozcházela v přístupu k migraci na Britské ostrovy (předseda vlády byl podle ní zejména vůči ilegálním přistěhovalcům, ale nejen vůči nim, „trestuhodně měkký“).  

Nebo někdo jiný, například nezničitelný Jeremy Richard Streynsham Hunt, končící ministr financí, dříve ministr zahraničí atd., který o post šéfa už několikrát neúspěšně usiloval. Ale to teprve uvidíme. 

Ovšem ať už se bude země se Starmerem v čele vyvíjet tak či onak a ať už v čele opozičních konzervativců stane kdokoli, čekají Brity bezpochyby složité, hodně těžké roky.