KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | S vyhlídkami britských konzervativců na prodloužení vládního angažmá to dlouhodobě vypadá bledě. Volby do místních zastupitelstev, které v Británii proběhly v závěru minulého týdne, chmurné předpovědi jen potvrdily. Konzervativci ztratili téměř čtyři stovky míst v radách, více než desítku městských rad a hlavně prohráli volební klání v klíčových oblastech: Londýně, West Midlands a East Midlands.
Přestože neúspěch se dal očekávat, čelní představitelé strany neskrývali své zklamání a obavy z budoucnosti. „Pokud to půjde takhle dál, budeme mít štěstí, když v příštích parlamentních volbách získáme aspoň nějakého poslance,“ vyjádřila se pro deník Telegraph Suella Bravermanová, bývalá ministryně vnitra.
To je tvrzení jistě lehce přehnané, nicméně podle některých analytiků hrozí, že se do příštího parlamentu nedostane ani ona, ani další výrazní představitelé konzervativní strany.
Bravermanová dodala, že premiér musí za špatný výsledek přijmout odpovědnost a udělat vše, aby stranu vrátil na vítěznou vlnu. To se ale snadněji řekne, než udělá. Ačkoli sama Sunaka kdysi podporovala, nyní toho lituje: „[Podpořila jsem ho], protože mě Rishi Sunak ujistil, že zastaví legální migraci, že něco udělá s Evropskou úmluvou o lidských právech a že zarazí transgenderovou ideologii v našich školách. Nic z toho neudělal.“
Zde se samozřejmě nabízí otázka, nakolik lítost nad někdejší podporou Sunaka odráží to, že ji loni odvolal po její kritice „měkkého zásahu“ policie proti propalestinským demonstracím.
Na vině je jeden z nejhorších premiérů, které Británie měla – David Cameron. Ten ve snaze zkrotit stranickou opozici otevřel Pandořinu skříňku jménem brexit
Při vší kritice je k možné výměně na premiérském postu zdrženlivá, byť by se její slova dala vykládat i tak, že si to Sunak prostě musí „vyžrat“: „Nemyslím si, že výměna premiéra je teď proveditelná, nemáme dost času a mám-li být upřímná, je nerealistické, aby teď někdo přišel a úplně změnil náš osud k lepšímu. Rishi Sunak nás vede zhruba osmnáct měsíců, to on udělal tato rozhodnutí a toto jsou důsledky těch rozhodnutí. Musí se k tomu postavit čelem a napravit to.“
Jakkoli má Sunak na volebním propadu svůj podíl, dávat mu vinu za všechno by bylo licoměrné. Je totiž něco pravdy na kritice labouristů, že pět konzervativců, kteří se v poslední době v křesle premiéra vystřídali, vždy upřednostňovalo stranickou politiku před zájmy země.
Na vině je jeden z nejhorších premiérů, které Británie měla – David Cameron. Ten ve snaze zkrotit stranickou opozici otevřel Pandořinu skříňku jménem brexit. Když k němu – navzdory Cameronovu očekávání – skutečně došlo, museli konzervativní premiéři jeden po druhém řešit ten nejtěžší politický problém: jak voličům vysvětlit, že sliby a očekávání byly nereálné.
Rishi Sunak tak byl jen dalším v řadě. Jistě mohl být – zejména z hlediska konzervativních voličů – podstatně razantnější, nicméně snaha se mu nedá upřít. Odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech sice možné je a britská vláda k tomu byla po některých nedávných politických verdiktech v pravicových médiích i vyzývána, nicméně je otázka, zda by nešlo spíš jen o gesto, které by vyžadovalo více práce, než by přineslo užitku.
A pokud jde o problém uprchlíků a jejich deportaci do Rwandy, stojí za připomenutí, že stejný názor jako Evropský soud pro lidská práva (ECHR) vyslovil loni na podzim i britský nejvyšší soud – jeho verdikt „přebil“ teprve nedávný zákon přijatý parlamentem.
„Výsledky těchto voleb nelze nikterak vysvětlit, stejně jako nelze zastírat skutečnost, že jde o strašné volební výsledky pro konzervativce, které naznačují, že směřujeme k labouristické vládě, a to mě naplňuje hrůzou,“ říká Bravermanová v citovaném rozhovoru.
Labouristé jsou sice na vítězné vlně, ale ani oni nemohou úplně slavit. Zejména muslimské voliče ztrácejí údajně kvůli postoji svého lídra Starmera ke konfliktu v Gaze. Navíc podle analýzy, kterou britským médiím poskytli oxfordští akademici Rallings a Thrasher, by labouristé získali jen o devět bodů víc než konzervativci: 34 proti 27.
Nejen v Británii politici čím dál obtížněji hledají konsensus i v základních otázkách. Je jasné, komu rozklíženost západní společnosti nahrává.
Nabízí se otázka, proč ani jedna ze zavedených stran nedokáže získat přesvědčivou většinu. Částečná odpověď nepochybně spočívá v rozdrobení politické scény a erozi tradičních stran. To je fenomén, který sledujeme po celém světě – a není to dobrá zpráva.
Systém velkých stran totiž vyžaduje schopnost přistupovat na kompromisy: žádná velká strana nedokáže uspokojit všechna přání a očekávání. Jenže politické systémy dnes připomínají bubliny na sociálních sítích, kde je očekává plná identifikace a dokonalé souznění názorů.
Strana, která by dokázala vyhovět ve všech tématech – od daní přes otázky pohlaví, zaměstnanost, migraci, důchody, dopravu, ekologii až po zahraniční politiku – se asi nenajde.
Pokud britské podzimní volby skončí patem, nebude to překvapivé – a bude to v souladu s děním v jiných evropských zemích, jejichž společnosti čím dál obtížněji hledají nějaký konsensus i v těch naprosto základních věcech. Je přitom jasné, komu tato rozklíženost společností nahrává.
