KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Poté, co jsem se v neděli večer vrátil po čtyřech dnech z Velké Británie, konkrétně z Londýna, jsem myslím s to podat aktuální zprávu o politické situaci v zemi. A ta je naprosto jasná, dokonce jednoznačná: nepřihodí-li se nějaký zázrak, vyhrají nadcházející parlamentní volby naprosto drtivě opoziční labouristé a jejich šéf – Sir Keir Rodney Starmer – se stane sedmým labouristickým ministerským předsedou.
Jelikož si momentálně nedokážu představit žádný politický, ekonomický ani jiný zvrat, pojďme se blíže podívat na to, co ostrovní stát ještě v letošním roce (nebo zkraje toho příštího) čeká a v čem se dnešní situace z pohledu historie opakuje.
Kdy budou parlamentní volby?
O tom, kdy se parlamentní volby budou konat, se v Británii spekuluje již notnou dobu a někteří Britové si na to i sázejí. Konzervativní premiér Rishi Sunak (* 1980), jenž po nich půjde tak říkajíc téměř jistě „od válu“, se zatím vyjadřuje nekonkrétně.
Naposledy nicméně fakticky vyloučil, že by se konaly již na počátku května, jak se spekulovalo, a současně řekl, že to bude ve druhé polovině letošního roku, což odpovídá prognózám většiny ostrovních politologů a znalců britské politiky.
Věcně je to tak, že parlament musí být rozpuštěn nejpozději pět let ode dne, kdy se sešel k prvnímu zasedání, což bylo 17. prosince 2019. K jeho rozpuštění tak musí dojít – in extremis – 17. prosince 2024. Poté ale následuje lhůta pětadvaceti pracovních dnů na přípravu nových voleb, což znamená, že se musejí konat nejpozději 28. ledna 2025.
Zatím nevíme a ani nemůžeme vědět, zda tomu tak opravdu bude, zda Rishi Sunak vydrží narůstající tlak – jak politický, tak ze strany veřejnosti; osobně bych vsadil na to, že volby budou ještě letos, v první polovině prosince, před Vánoci. Ale uvidíme.
Pokud jde o právo premiéra vybrat volební den, nebylo tomu tak vždy. V roce 2011 parlament tuto jeho prerogativu zrušil a přenesl ji na Dolní sněmovnu. Podle tohoto zákona se mohly volby konat před uplynutím pětiletého mandátu pouze tehdy, pokud k tomu daly souhlas dvě třetiny sněmovny.
Po triumfálním vítězství konzervativců ve volbách v prosinci 2019 ale došlo k další zásadní změně – na základě zákona o rozpuštění a svolání parlamentu z roku 2022 (Dissolution and Calling of Parliament Act 2022) byla pravomoc vypsat volby během pětiletého mandátu vrácena zpět do rukou premiéra, jak si to přál Boris Johnson. Proto teď bude – přirozeně se souhlasem vedení strany – o novém termínu rozhodovat Rishi Sunak.
Proč budou vládnout labouristé?
Odpověď na otázku, proč volby vyhrají labouristé, je jednoduchá. Za prvé: konzervativci – tedy toryové, jak jim říkají na Ostrovech – vládnou již od roku 2010. V úřadu se vystřídalo pět jejich premiérů (David Cameron [2010–2016], Theresa Mayová [2016–2019], Boris Johnson [2019–2022], Liz Trussová [2022] a Rishi Sunak [2022–dosud]) a veřejnost je jimi po čtrnácti letech unavena.
Za druhé: strana i kvůli častým změnám svých vůdců nepůsobí kompaktně, nedrží při sobě, vnitrostranická (obvyklá) rivalita je až příliš patrná i navenek, veřejnost vnímá i zjevný „nedostatek kádrů“ (jak jinak si vysvětlit povolání bývalého předsedy vlády Camerona do funkce ministra zahraničí?).
Za třetí: stranu, pokud jde o její vnímání veřejností, ošklivě poznamenala covidová éra včetně opakovaných skandálů tehdejšího premiéra Johnsona. A za čtvrté: Brity „rozčilují“ nezamýšlené dopady brexitu i složitá a nepříliš uspokojivá ekonomická situace země.
Na Ostrovech je hotovo, a jestli ne, tak sním svůj klobouk k obědu.
Zároveň platí, že labouristé – poté co lidé (po)zapomněli na ve finále nepříliš úspěšnou éru tzv. Nových labouristů (New Labour), tj. léta vlády Tonyho Blaira (1997–2007) a hlavně Gordona Browna (2007–2010), a poté, co se zbavili radikálního levičáka Jeremyho Corbyna v čele strany (2015–2020), kterého nahradil současný předseda, právník Keir Rodney Starmer (* 1962) – jsou pro Brity vítanou, umírněnou alternativou.
Téměř 50 % Britů dává v průzkumech najevo, že bude labouristy volit – kromě únavy z konzervativců i proto, že se již nebojí nezodpovědných ekonomických experimentů, které je děsily v souvislosti s Corbynem, jehož – naštěstí pro Británii i pro labouristy samotné – definitivně vyřídil Boris Johnson v již zmíněných volbách v prosinci 2019.
Labouristé jsou přitažliví – do jisté míry paradoxně – i s ohledem na to, kdo stojí v jejich čele. Keir Starmer je fakticky vzato konzervativní právník, totálně bez charismatu a bez navenek zjevného leadershipu, ale jinak solidní, důvěryhodný a věcný muž, vyvolávající dojem, že bude po toryovských eskapádách řídit stát slušně a dobře.
Jakkoli to tak nemusí vypadat, v hektických britských politických poměrech to není málo. Velká monografie o Starmerovi, jejímž autorem je Tom Baldwin a jež na nás o víkendu hleděla v Londýně z výkladů všech knihkupectví, má na titulní straně solidního ustaraného muže v nejlepším věku, jenž zjevně nemyslí na sebe, ale na Británii.
Načasování (knížka vyšla na konci února) je perfektní, stejně jako způsob, jakým „pracuje“ se čtenáři a s britskými voliči obecně. Jak jsem řekl: Na Ostrovech je hotovo, a jestli ne, tak sním svůj klobouk k obědu.
Jak to bylo v minulosti?
Situace z letošního roku, tj. blížící se konec jedné éry, zažila Velká Británie od konce druhé světové války už nejednou. Poprvé tomu tak bylo v roce 1951, kdy po šesti a půl letech skončila „přelomová“ labouristická vláda Clementa Attleeho (1945–1951), během níž byl v zemi, mimo jiné, zaveden na tamní poměry – opakuji, na tamní poměry – velkorysý sociální stát (Welfare State), kdy došlo k masivnímu zestátnění a začal složitý proces dekolonizace britského impéria (včetně udělení samostatnosti Indii a Pákistánu).
Druhý „konec éry“ zažili Ostrované v roce 1964, kdy po čtrnácti letech prohráli volby konzervativci. Během této doby se u moci vystřídali hned čtyři jejich premiéři – Winston Churchill (1951–1955), Anthony Eden (1955–1957), Harold Macmillan (1957–1963) a Alec Douglas-Home (1963–1964). Britům se v té době nevedlo zle (viz slavný Macmillanův výrok: „Never had it so good“, tj. „Nikdy jste se neměli tak dobře“), ale únava z dlouholetého vládnutí jedné strany a několik vládních skandálů i špionážních afér éru konzervativců v Downing Street číslo 10 ukončily.
Potřetí, vůbec nejzřetelněji, nastal v Británii konec jedné epochy v roce 1997 po osmnácti – ano, osmnácti (!) – letech vlády konzervativců, konkrétně Margaret Thatcherové (1979–1990) a Johna Majora (1990–1997). Premiérku, kterou v roce 1979 vítali jako zachránkyni, v roce 1990 Britové většinově nenáviděli, zatímco Johnem Majorem, který ji vystřídal v čele vlády a pak zázračně (bez přehánění) vyhrál volby v roce 1992 (bezprecedentní čtvrté toryovské vítězství v řadě za sebou) ve finále spíše pohrdali, takže ho v roce 1997 nový mladý vůdce tzv. Nových labouristů Tony Blair „sfoukl jako svíčku“.
Snad nikdy v dějinách ostrovního státu nepřicházel do čela jeho vlády v osobě nastupujícího premiéra politik – Mesiáš jako Tony Blair v květnu 1997. Jeho konec v roce 2007 byl o to trpčí a bolestivější, jak Blair výtečně popsal ve svých memoárech nazvaných „Moje cesta“ (A Journey; 2010), které vyšly i česky a které patří k vůbec nejotevřenějším a nejčtivějším politickým pamětem vůbec.
Po éře Nových labouristů (tj. prohře Gordona Browna ve volbách v roce 2010 s Davidem Cameronem), o níž už byla řeč a která rovněž končila jednu epochu (nejdelší v dějinách labouristického vládnutí vůbec) už přišla současná doba „nových konzervativců“ – ti posunuli stranu výrazně do středu politického spektra a mimo jiné ji výrazně „ozelenili“. Jenže i tahle éra končí – právě teď a nepříliš slavně. V Británii toho, snad kromě toryů samotných, nikdo nelituje.
Jak se Konzervativní strana bude vyvíjet dál, lze jen těžko předvídat. Rishi Sunak pravděpodobně neustojí těžkou prohru v letošním roce a rezignuje na její vedení. Jako nová šéfka se nabízí nejspíš Penelope Mary „Penny“ Mordauntová (* 1973) – bývalá ministryně obrany, která se už o vedení strany ucházela, ale prohrála s Liz Trussovou a poté i s Rishim Sunakem.
Otazníky panují rovněž kolem bývalého premiéra Borise Johnsona – ten má ve straně skupinu oddaných stoupenců a nemůže Sunakovi a spol. zapomenout „puč“, v jehož důsledku na jaře 2022 padl. Johnson, který vyhrál všechny volby, jichž se účastnil, nebo v nichž konzervativce vedl, je ještě příliš mladý, příliš ambiciózní a příliš schopný na to, aby ho bylo možné odepsat. To ale teprve uvidíme.
Jisté je jen jedno – a sice to, že s k britským vnitropolitickým poměrům určitě zase brzy vrátíme.
