Zase ten Visegrád! Proč je (nejen) pro Českou republiku důležitý a proč by jeho zrušení byla hloupost

Volání po ukončení visegrádské spolupráce, které zaznívá z části českých a polských vládních kruhů a médií a které zesílilo po projevu slovenského premiéra Roberta Fica z konce minulého týdne (u příležitosti dvouletého výročí vpádu Rusů na Ukrajinu), není ve skutečnosti ničím jiným než hysterií těch politiků a médií neschopných oprostit se od emocí, od krátkodobého nazírání na věci a elementárního nadhledu. 

Budiž českému ministerskému předsedovi Petru Fialovi ke cti, že této laciné hysterii a tomuto tlaku nepodlehl a že k témuž postoji přivedl i polského kolegu Donalda Tuska. Osobně jsem si jistý tím, že jim dá budoucnost za pravdu.

Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Polsko spojuje mnohem víc, než je na první pohled rozděluje. Za prvé je to společně sdílený středoevropský prostor, jenž má svá geografická i geopolitická specifika a také – přinejmenším zčásti – společně sdílenou historii a všem rozdílům navzdory pocit jisté sounáležitosti, jakkoli národní zájmy našich čtyř národů/států stály v některých obdobích proti sobě.

Přesto ovšem tak nějak všichni cítíme, že patříme k sobě, jakkoli si to dnes některá provládní média ani někteří politikové nemyslí.

Ze všech společně sdílených středoevropských zkušeností bych rád vyzdvihl jednu – a sice těžko přenositelnou zkušenost s hned několika moderními totalitními systémy v relativně nedávné minulosti. Na prvním místě to byla německá, tedy nacistická totalita od konce třicátých do poloviny čtyřicátých let minulého století. 

Jakkoli se její rozsah a dopady v našich zemích lišily – brutální vyhlazovací kampaň v Polsku, metoda cukru a biče (zejména v době tzv. heydrichiády) v Protektorátu Čechy a Morava, spojenectví a pozdější okupace v případě Maďarska a patolízalské podřízení se a luďácká servilita spojená s antisemitismem na Slovensku, které ani náhodou „nevykoupilo“ tzv. Slovenské národní povstání –, to vše mělo několik společných rysů, jež se nemohly nepromítnout do poválečného vztahu k Německu a u části veřejnosti (nikoli výhradně, byť převážně u té starší) rezonují dodnes.

„Lekce“, které polští politikové v čele s premiérem Mateuszem Morawieckim udělovali na počátku ruské agrese na Ukrajině politikům německým, s tím zčásti souvisely a byly Němcům hodně nepříjemné. Tím spíš, že jim je udělovali představitelé menšího středoevropského národa. Západoevropané, například Francouzi, aniž bych jakkoli bagatelizoval jejich podrobení Německem, takto drasticky srovnatelnou zkušenost prostě nemají.

Druhá je společná zkušenost s komunistickým „velkým zlem“, které trvalo mnohem déle – od druhé poloviny čtyřicátých až do konce osmdesátých let minulého století. I tady se přitom dílčí zkušenost různí. Češi a Slováci – zejména, abych byl spravedlivý, první z nich – hlasováním ve volbách v roce 1946 komunistům a následné sovětizaci hodně pomohli, byť by země skončila jako součást tzv. sovětského bloku tak jako tak. 

Všechny argumenty, či spíše rádoby argumenty snažící se prokázat opak, jsou liché a vycházejí z neznalosti historických faktů a mezinárodního kontextu. V případě dalších zemí dnešního Visegrádu nebylo o jejich podřízení Moskvě rovněž pochyb.

Samotná sovětizace měla ve všech zemích také řadu společných rysů. Současně byla ale jednotlivým státům „šita na míru“ s ohledem jak na jejich aktuální, tak i historická specifika – například vztah Poláků a Čechů a Slováků vůči Rusům se dramaticky lišil. 

„Krvavou lázní“ si prošli jak Poláci, tak hlavně Maďaři (v roce 1956), následně se ale oba státy vyvíjely odlišně. Zatímco v Polsku Sověti „přitáhli šrouby“, Maďaři díky politickému géniu Jánose Kádára směřovali k tzv. kádárismu neboli „gulášovému socialismu“, jenž ve finále z jejich země udělal (aniž by tím bylo formálně zpochybněno vedoucí postavení komunistů, členství ve Varšavské smlouvě ani mnohé další ideologicky rituální povinnosti a závazky) zdaleka nejsvobodnější zemi v celém východním bloku. 

Československá zkušenost z roku 1968 byla sice drastická, ale mnohem méně krvavá než ta maďarská o dvanáct let dříve. Přesto však slizký hnus a ohavnost (správné a výstižné slovo, jež zní jako název románu, který nenapsal Milan Kundera) následné normalizace českou a zčásti i slovenskou společnost (jakkoli tu byly četné rozdíly, které se projevují i dnes – jen si zkuste představit českého premiéra s květinou u hrobu Gustáva Husáka) poznamenaly mnohem více než kádárovský režim v Maďarsku (já vím, že to například Sándor Márai viděl – nejen ve svých denících – docela jinak).

A ještě jedna věc, která všechny čtyři národy/země spojuje: více či méně klopotná cesta na Západ s velkým Z po roce 1989, uvědomění si ne(d)ocenitelné pomoci, kterou nám poskyt(ova)ly Spojené státy americké a západoevropské země v čele se Spolkovou republikou Německo... 

Ale zároveň i pocit, zejména v devadesátých letech, že jsou naši občané ve znovu jednotné Evropě s nadsázkou řečeno „občany druhé kategorie“ (vzpomínáte na výrok francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca ještě z roku 2003 o tom, že téměř již členské země EU zmeškaly v souvislosti se zvažovaným útokem na Irák „příležitost mlčet“?), byť tehdy platilo a zčásti pořád platí, že jsme si za to mohli, respektive můžeme sami.

Vzhledem k těmto zkušenostem mám za to, že jsou naše národy jako celek citlivější k jakýmkoli náznakům rodící se nesvobody, cenzury, vynucování si jednotného názoru, včetně – in extremis – jemného, nenápadného vzniku té či oné formy třebas i velmi subtilního (proto)totalitarismu (který, jak víme, může mít nesčetně podob). 

Tváří v tvář v bolestech a s vážnými chybami se rodícímu evropskému superstátu/rodící se evropské federaci nemohou být tyto sebezáchovné, na zkušenosti založené instinkty (ono „slyšet trávu růst“) na škodu. 

Tento názor sdílím navzdory tomu, jak v posledních letech dopadaly a dopadají v zemích Visegrádu volby a z nich vzešlé politické reprezentace; to totiž dokazuje, že postkomunistický stín je ještě delší a temnější, než jsme si na přelomu osmdesátých a devadesátých let uměli představit.

Vše, co jsem popsal výše, ona „genetická informace“ vepsaná od 19. století méně intenzivně a od konce třicátých let 20. století mnohem intenzivněji do naší národní paměti – opakuji že nesrovnatelná se západní Evropou – je nesmírně, nesmírně cenná a spojující. 

To, co nás hlavně v poslední době rozděluje (politické preference a priority současných vlád), je ve srovnání s tím všemu navzdory méně důležité (byť jde v případě ruské agrese na Ukrajině o hodně). Představa, že budeme to či ono politické seskupení rozpouštět a znovu dávat dohromady podle toho, kdo je v jednotlivých zemích zrovna teď u moci, je dětinská a naivní. 

Jak to ostatně řekl premiér Petr Fiala, parafrázuji (aniž – myslím – jeho slova zkresluji): Na formě pomoci Ukrajině, napadené Ruskem, se – aktuálně – zásadně neshodneme, stejně jako se v lecčems lišíme v přístupu k procesu evropské integrace; stále je tu ale řada témat, která nás spojují a kvůli kterým stojí vést za to dialog, byť vždycky nemusí být všem stranám příjemný, a ve kterých můžeme efektivně spolupracovat.

A to je právě ono. Udržovat spojenectví či partnerství v dobrých a nekonfliktních časech je snadné. Udržet ho v časech krizí, kontroverzí, střetů a odlišných náhledů na to, co vnímáme jako důležité, je mnohem, mnohem složitější a někdy to asi ani nejde. Visegrád ale tento případ, alespoň podle mě, prozatím není. Tak jej držme, jak řekl Petr Fiala, dokud to půjde, hledejme styčné plochy a společná stanoviska, snažme se. 

Regionální spolupráce menších a malých zemí (byť Polsko je všechno, jenom ne malá země) byla vždycky složitá, častěji ale efektivnější než spoléhání se na podporu velmocí, jež hrají vesměs jinou „ligu“ a jež myslí čistě na své zájmy stejně často jako ti malí, na rozdíl od nichž si je ale umí, i na jejich úkor, prosadit. 

Jako bychom s tím neměli četné a mnohdy bolestivé historické zkušenosti.