Pět hodin trvalo lídrům 27 evropských zemí, než se shodli na znění komuniké, ve kterém vyzvali k zajištění humanitární pomoci pro palestinské civilisty v pásmu Gazy; tato pomoc má být prováděna také formou humanitárních koridorů a humanitárních přestávek. O každé slovo v tomto textu bojovali diplomaté a ministři už od pondělka; premiéři a prezidenti nakonec rokovali v nejpřísnějším režimu, bez poradců a telefonů, jen mezi sebou.
Mohlo by se tedy zdát, že hora porodila myš a že se Evropská unie na nejvyšší úrovni snížila k ubohému slovíčkaření. Jenže v diplomacii má každé slovo, ba každá hláska, jak se ukázalo, svou politickou váhu a dopady. Překvapivě se například zjistilo, že plurál „přestávky“ je považován za slabší než singulár „přestávka“, který by mohl být spíše vnímán jako „příměří“. Tedy stav, kdy by se Izraeli navrhovalo, aby přestal blokovat a bombardovat pásmo Gazy nebo odložil pozemní operaci proti teroristům z Hamásu.
Právě s návrhem na „příměří“ přišlo původně Španělsko, které unii nyní předsedá. Narazilo však na odpor mnoha dalších zemí a zejména pak Německa, Česka a Rakouska, kterým se nelíbil ani návrh zavést humanitární přestávku; souhlasily právě až s oním plurálem.
Španělsko nakonec couvlo, poté, co prosadilo, že se v dohledné době bude o blízkovýchodním konfliktu jednat na mezinárodní konferenci. Čtvrteční večerní debata na summitu EU tak vstupuje do dějin diplomacie jako názorná ukázka, jaký význam mají slova i písmena při vyjednávání, které se přitom týká tisíců lidských životů.
Španělsko pořádalo mezinárodní konferenci o Blízkém východě už v roce 1991; tehdy se závěry takzvané „madridské konference“ staly pojmem a referencí. Na pozadí dnešních událostí, a také evropské bezvýznamnosti z hlediska politického vlivu na Blízkém východě, se může jevit jako zbytečná formalita.
Na druhé straně je nezbytné, aby se mezinárodní společenství izraelsko-palestinským konfliktem zabývalo. I když už promrhalo nejlepší čas, i když už propáslo skoro všechny šance; jak vidíme z posledních událostí, spor těchto dvou národů nikam nezmizí, bude dál kvasit, vybuchovat a otravovat globální politické ovzduší. Nelze před ním schovat hlavu do písku.
I proto je třeba vítat středeční cestu premiéra Petra Fialy do Izraele; posloužila nejen jako ukázka české bezvýhradné podpory této zemi, ale také jako výraz zájmu a, doufejme, předzvěst lepšího pochopení tamní složité problematiky. Fiala ostatně nebyl v posledních dnech jediný; pře ním byl v Jeruzalémě třeba britský Rishi Sunak nebo německý Olaf Scholz.
V nemocnici v Tel Avivu jsem se měl možnost bavit s lidmi, kteří přežili teroristické útoky ze 7. října.
— Petr Fiala (@P_Fiala) October 25, 2023
Brutalita těchto útoků, které hnutí Hamás provedlo, je nesmírná a měla by nás všechny vést k tomu, abychom si uvědomili, za jaké hodnoty Izrael bojuje a jakému nebezpečí se… pic.twitter.com/KlYOLR4xcA
Zvláštní pozornost si zasluhuje aktivita francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který vedle nejvyšších izraelských činitelů mluvil také se šéfem palestinské právy Mahmúdem Abbásem a také s egyptskými a jordánskými politiky. Vše nasvědčuje tomu, že se francouzský politik pokouší na Blízkém východě o nějakou zprostředkovatelskou úlohu, což by bylo nanejvýš žádoucí.
