GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Tento týden se v Praze setkávají lídři Visegrádské čtyřky – skupiny zemí střední a východní Evropy, jež novodobě vyrostla na sdílených hodnotách demokracie, svobody a státní suverenity. Jak se nyní po 33 letech od založení skupiny ukazuje, dívá se každá ze zemí této čtveřice na „pilíře moderního Západu“ stále rozdílněji.
Rozpolcenost „Visegrádu“ ohledně těch nejzákladnějších a nejuniverzálnějších hodnot plně obnažily poslední dny. Slovenský premiér Robert Fico v projevu k válce na Ukrajině naskočil na ruskou rétoriku když (mimo dalšího) prohlásil, že „válka začala už v roce 2014, řáděním ukrajinských neonacistů.“ Český předseda vlády Petr Fiala se v té samé chvíli naopak postavil do čela zemí, jež zajišťují Ukrajině vojenskou pomoc na obranu před ruským agresorem.
Snad ještě rozpolcenější je pohled Polska a Maďarska. Polsko, jež má s ruskými imperiálními ambicemi několikanásobnou tragickou historickou zkušenost, se od prvních dnů invaze postavilo do čela zemí podporujících Ukrajinu.
Polský jestřáb a (staro)nový ministr zahraničí Radek Sikorski ostatně před pár dny v OSN „vyškolil“ ruského ambasadora (viz video níže), jehož projev byl plný laciné demagogie a ruské propagandy. To maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó se netají svou vstřícností vůči Rusku a Moskvu má při svých zahraničních cestách za jednu ze svých nejoblíbenějších destinací.
Polish FM Sikorski very eloquently refutes absurd claims by Russia‘s UN ambassador in the Security Council pic.twitter.com/PqyoGAo8E9
— Mathieu von Rohr (@mathieuvonrohr) February 25, 2024
Rozdílný pohled ohledně války na Ukrajině – z úst lídrů Česka a Polska na straně jedné, a Maďarska se Slovenskem na straně druhé – je zcela zásadní. Tím spíš, že Visegrádská skupina, jíž jsou tyto čtyři země členy, vyrostla ze čtyř dekád komunistické nesvobody a sovětského jha.
Společnou vidinou deklarace, kterou v roce 1991 podepsali Václav Havel, Lech Walesa a József Antall, byly hodnoty volného trhu, státní suverenity, svobody, demokracie. Pilíře, které dnes tvoří Západní společnost a bez kterých si Česko nedokážeme představit.
Dnes však tyto hodnoty ze zasedání V4 nezaznívají. Mluví o nich jen polovina Visegrádu – hodnotoví a liberální politici Petr Fiala a Donald Tusk. Na druhé straně stolu však sedí Viktor Orbán s Robertem Ficem. Populisté a oportunisté, kteří kvůli vlastnímu politickému prospěchu bez skrupulí rozeštvou vlastní národ.
K čemu je pak ale taková Visegrádská skupina dobrá, když nedokáže jednohlasně pojmenovat přicházející zlo? Kde jsou dnes ty kdysi deklarované „společné hodnoty“?
Visegrádská deklarace
Otázka současné „zbytečnosti“ Visegrádské čtyřky se v poslední dekádě řešila mnohokrát. Český premiér Petr Fiala v úterý uvedl, že chce dát V4 šanci. „Zkusme to,“ prohlásil s tím, že náš region sdílí podobný postoj v řadě oblastí – od zemědělství přes migraci až k energetice. Ovšem stačí to? A není „podobný postoj“ v řadě případů spíš jen eufemismus pro oportunistické „jak nejlíp podojit Brusel“?
Rozpuštěním Visegrádské skupiny, jejíž historické kořeny sahají až sedm století do minulosti, by – pravda – nikdo nic nezískal. Podobně jako OSN je i Visegrádská skupina minimálně platformou pro vzájemnou komunikaci a má své marginální, byť reálné přeshraniční dopady – a to není málo.
S „málem“ bychom se však neměli spokojit. Kdy jindy než po pěti letech „horské dráhy“ pandemie, masivní inflace a války je čas příklonu k jasně hodnotové politice. K jasnému rozlišení, kdo je přítel a kdo nepřítel, k akcentování univerzálních západních hodnot, k zaostření „červených linií“.
Visegrádská skupina se mohla stát silnou platformou pro artikulaci zájmů východního křídla Evropy. Zájmů, které budou vystavené na hodnotách Václava Havla, Lecha Wałęsy a Józsefa Antalla a na které současná zpohodlnělá Evropa tak trochu zapomněla. Je však zřejmé, že dokud Slovensko s Maďarskem budou reprezentovat Fico s Orbánem, takovou platformou se V4 nestane.
