KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hokejový trenér Ivan Hlinka, podepsaný mimo jiné pod „zázrakem z Nagana“ z roku 1998, v případě velkého úspěchu i nezdaru údajně říkával: „Hlavně se z toho nepo…“. A totéž by mělo platit i pro politiky, včetně politiků z malé země ve vztahu k velmocem. V opačném případě totiž hrozí, že si s nimi velmoci tak říkajíc „utřou boty“. To se přirozeně může stát tak jako tak, rozdíl je nicméně v tom, že pokud se malá země ani v kritické situaci nepo…, nemusí se za sebe její političtí představitelé ani občané následně stydět.
„Vrbětická aféra“ či jak celou záležitost nazvat už několik dní dominuje české politice; patřičné odezvy se jí dostalo i ve světě a byla o ní napsána spousta slov. Ještě jeden text navíc proto klidně unese, a to tím spíš, že nechci psát přímo o ní, respektive že nechci psát jenom o ní. O čem tedy psát chci? Primárně o tom, že, jak jsem již naznačil, i malá země, jakou je Česká republika, by měla mít svoji hrdost a takovou politickou reprezentaci, která se nebojí tuto hrdost ukázat, že by se neměla před nikým hrbit a neměla by se nechat ponižovat. Dokonce ani dostane-li se do konfliktu s velmocí. Je tomu tak tím spíš, že má s útrpným podvolením opakovaně historickou zkušenost a že žádné podvolení nikdy nevedlo k ničemu dobrému.
Známe to ze školních lavic všichni. Příběh první: Na přelomu léta a podzimu 1938, kdy nacistické Německo systematicky zesilovalo na Československo tlak, jenž vyvrcholil podpisem neblahé Mnichovské dohody, se jeho politické elity v čele s prezidentem Edvardem Benešem zalekly možného vzdoru, možných obětí a kapitulovaly, což mělo bezprostřední i dalekosáhlé tragické důsledky. Aby mi bylo dobře rozuměno: Jsem si velmi dobře vědom toho, před jak strašlivým dilematem Beneš, který byl navíc svým naturelem politikem–diplomatem a nikoli politikem–válečníkem, tehdy stál, a stejně tak si uvědomuji, že rozhodnutí jít do války proti Německu mohlo mít ještě tragičtější následky než šest let protektorátu. Ale přesto! Nejsem zdaleka jediný, kdo je přesvědčen o tom, že nikoli mnichovská „zrada“ velmocí (v případě Francie, s níž měla ČSR spojeneckou smlouvu, je to bez diskuse, v případě Británie lze mluvit o „zradě“ spíše v morální rovině), nýbrž mnichovská kapitulace, potupné stažení vojáků, odhodlaných položit za republiku život, z pohraničí, zlomilo nejen této generaci páteř.
Jakkoli nejsem žádným velkým stoupencem tzv. kontrafaktuální historie, tj. mudrování na téma „co by se stalo kdyby“, přesto si dovolím připustit, že kdyby k výše zmíněné kapitulaci nedošlo, nemusel by prezident republiky trpět v takové míře tzv. „mnichovským syndromem“, nemusel by letět na sklonku roku 1943 do Moskvy podepsat osudovou smlouvu o spolupráci se stalinským Sovětským svazem a že, dost možná, mohly poválečné dějiny naší země vypadat jinak. I kdyby to ale nakonec dopadlo stejně, nemuseli jsme si v sobě alespoň celá další dlouhá desetiletí nést ono útrpné mnichovské ponížení, ono skuhrání na téma, jak „jsme tehdy nemohli nic dělat“, když nás velmoci tak odporně zradily, nemuseli jsme si div ne libovat v tom, jací jsme byli chudáci… Stačilo totiž „nepo… se“ a dostat, třeba, „c“, tak jako dostali o rok později Poláci a na jaře 1941 Jugoslávci. Jen zkuste ještě i dnes, po osmdesáti letech, v rozhovoru s Poláky byť jen naznačit, že kdyby v roce 1939 kapitulovali, nemuseli možná čelit tak drastickým následkům jako po rychle prohrané válce. Zkuste to a uvidíte...
Příběh druhý: V létě 1968 skončil podobně tragicky jako Masarykova a Benešova první republika až dojemně naivní pokus o vybudování „socialismu s lidskou tváří“, jejž se v naší zemi pokusili uvést do života reformní komunisté formálně vedení „sentimentálním marxistou“ (jak mu říkal Pavel Tigrid) Alexandrem Dubčekem. I tady se nabízí jedno srovnání: Zatímco Maďaři kladli v roce 1956 při svém pokusu o to vymanit se z područí Moskvy invazním sovětským jednotkám maršála Koněva během tzv. operace Vichr (či Smrtšť) zuřivý odpor a mnozí z nich za něj zaplatili životem, Československá lidová armáda si v srpnu 1968 tak říkajíc, stejně jako na podzim 1938, ani nevystřelila.
