KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Poznámka francouzského prezidenta Emmanuela Macrona o tom, že v konfrontaci s Ruskem na Ukrajině „nelze nic vyloučit“, tedy ani vyslání pozemních jednotek zemí NATO, nebyla příliš šťastná. Vyvolala okamžitě hlasité reakce mnoha spojeneckých zemí včetně USA, ale také Česka, že něco takového nepřichází v úvahu; další, například baltské státy, vyjádřily větší pochopení. Stala se tudíž nečekanou ukázkou západní nejednoty tváří v tvář Rusku, kterou jsme si mohli odpustit.
Načasování po skončení pařížského summitu 20 evropských lídrů nebylo povedené, formulace jeho závěrů také ne. Vypadalo to, jako by se o nasazení pozemních sil opravdu jednalo, což není pravda. Elysejský palác se ostatně ještě v úterý snažil vysvětlit, že to prezident úplně tak nemyslel, že neměl na mysli přímo bojové jednotky, a tak dále…
Macron nahrál na smeč Vladimiru Putinovi, který radostně varoval před „nezbytným“ konfliktem mezi Ruskem a NATO, pokud by členské země poslaly vojáky bojovat na Ukrajinu. Bral by to jako přímý útok na Rusko, protože – jak známo – Rusko považuje Ukrajinu za své území. Neodpustil si přitom ani zaharašit jadernými hlavicemi, namířenými na evropské cíle.
A přece. Postavení ukrajinské armády se zhoršuje, Putin je na koni a ruská hrozba pro západní svět nabývá stále hrozivější a konkrétnější podoby. Macronovo „nic nelze vyloučit“ je správnou politickou reakcí na tento vývoj. Realistický vzkaz Putinovi, že Západ udělá vše, co bude moct, aby ho zastavil, v zájmu Ukrajiny a také Evropy.
„Macron stupňuje na Rusko tlak. Tím, že nevylučuje vyslání pozemních sil, je zajisté nenasazuje, ale účinně vyhrožuje,“ usoudil vojenský analytik Joseph Henrotin pro belgický list Le Soir.
Debata kolem Macronova výroku slouží i jako upozornění evropské veřejnosti, že jsme dospěli do stádia, kdy jsou možné všechny scénáře a je třeba se na ně připravit. Včetně toho, že Spojené státy dají od Ukrajiny ruce pryč a Evropa se ocitne sama tváří v tvář ruskému obrovi. A také jako připomínka, že globální systém založený na mezinárodním právu, na který jsme si zvykli, není automaticky daný. „Je třeba se rozpomenout, že je třeba ho bránit, a to i silou, bude-li to třeba,“ připomíná Henrotin.
Za poslední dva roky udělala Evropa obrovský pokrok, dokázala se zmobilizovat, spolu s USA udržet obranyschopnost Ukrajiny, konečně začít zbrojit. Přesto však neustále zaostává za vývojem situace, dohání ji na poslední chvíli, váhá a přešlapuje. Sám Macron vytyčil už v roce 2017 potřebu budovat „strategickou evropskou autonomii“ – vývoj mu dává za pravdu, ale k tomu vybudování máme pořád hodně daleko.
První vlaštovkou bude příští týden návrh „strategie“ obranného průmyslu, zřejmě včetně speciálního fondu, z iniciativy Evropské komise. Jenže od návrhu k realizaci je v podmínkách EU dlouhá cesta.
Evropská unie přitom v posledních letech získala ostruhy při nebývalých „záchranných operacích“ mamutích rozměrů. Zelenou dohodou se pustila do záchrany klimatu, fondem obnovy do záchrany ekonomik postižených covidovou krizí, inovativně se poprala s energetickou krizí, jež následovala po ruské invazi na Ukrajinu.
Nyní nejde o nic méně a o nic více než o záchranu míru – a mír byl přece tím hlavním důvodem, proč toto společenství po druhé světové válce vzniklo na křehké bázi francouzsko-německého usmíření. A proč se před 20 lety rozšířilo o postkomunistické země včetně Česka.
V poslední době trpíme v EU rozporem mezi inflací projevů a chabostí činů. Vysocí politikové mají plnou pusu odhodlání, ale ukrajinským obráncům docházejí západní zbraně i munice, a Rusové postupují. Ukazuje se, že jak jsme Rusy přecenili v první fázi agrese proti Ukrajině, tak jsme je pak začali trestuhodně podceňovat.
Ukazuje se také, že nejsme schopni plnit vlastní sliby, což je na pováženou. Česká iniciativa rychle nakoupit dělostřeleckou munici pro Ukrajince ve světě není jen pokusem pomoct za pět minut dvanáct, ale také zachránit tvář celé Evropské unii.
Hrozba války se konkretizuje. „Není možná bezprostřední, ale není také nemožná. Musíme být připraveni,“ řekla tento týden v Evropském parlamentu předsedkyně komise Ursula von der Leyenová. A dodala, že „cena nedostatku bezpečí, tedy ruského vítězství, je mnohem větší, než jakékoli úspory, kterých bychom mohli dnes dosáhnout. Proto je načase, aby Evropa přeřadila na vyšší rychlost.“
Příští týdny ukáží, zda se to opravdu povede. Macronova pondělní poznámka, ač na první pohled nemístná, by k tomu mohla přispět.
