Konrad Adenauer: Státník, který položil základy „nového Německa“

Významně se zapsal již do dějin meziválečné Výmarské republiky, zejména jako starosta Kolína nad Rýnem i jako politik, o němž se ve dvacátých letech uvažovalo jako o předsedovi vlády. 

Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 jeho politická kariéra dočasně skončila. Po druhé světové válce se ale do politiky vrátil a v roce 1949 stanul v čele nově zrozené Spolkové republiky Německo jako její první kancléř a zůstal jím, vysokému věku navzdory, až do roku 1963. 

Jeho zásluhy o moderní německou demokracii jsou mimořádné, stejně jako o počátky evropské integrace. Tak se na jeho životní dráhu pojďme podívat podrobněji.

Konrad Hermann Joseph Adenauer (1876–1967) se narodil v Kolíně nad Rýnem, ve městě, které pro něj bylo po velkou část života bez přehánění osudové, jako třetí z pěti dětí Johanna Konrada Adenauera a jeho ženy Helene do dobře zajištěné a respektované úřednické rodiny. 

V mládí jej kromě rodičů ovlivnil zejména tzv. Kulturkampf, tj. boj mezi pruským státem (v rámci Německého císařství) a katolickou církví, jejž proti ní vedl kancléř Otto von Bismarck. 

Adenauer si v té době vytvořil silný proti-pruský sentiment, zatímco s katolickou církví se, i díky rodičům a přátelům, celoživotně identifikoval. Jako člen politické strany Centrum (Deutsche Zentrumspartei, zkráceně Zentrum) a pozdější Křesťanskodemokratické unie (Christlich Demokratisch Union Deutschlands; CDU) s ní navíc spojil i svůj politický osud.

Po studiích práv a politologie na univerzitách ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu začal Adenauer pracovat jako právník, více jej ale přitahovala politika. Již v roce 1906 byl za Centrum zvolen do kolínské městské rady a o tři roky později se stal zástupcem starosty. Voliči i kolegové z politiky Adenauera i přes jeho mládí respektovali, primárně pro jeho solidnost, uměřenost, pečlivost a pracovitost, stejně jako pro křesťanské hodnoty, které zastával a vášnivě je hájil. 

V roce 1917, tj. za Velké (první světové) války, byl zvolen kolínským starostou a zůstal jím (po znovuzvolení v roce 1929) až do roku 1933.

Jeho oddanost rodnému městu byla tak velká, že v roce 1926 odmítl nabídku lidovců stanout v čele země jako kancléř (předseda vlády); závažným důvodem byla i neochota úzce spolupracovat s předpokládaným ministrem zahraničních věcí Gustavem Stresemannem, který byl pro Adenauera až příliš svázán s Pruskem, s jeho „politickou kulturou“ i s jeho „pruským naturelem“, jenž se mu příčil.

Jak jsem již naznačil, rok 1933, kdy pro sebe moc urvali nacisté vedení Adolfem Hitlerem, vůči nimž dával Konrad Adenauer po celá dvacátá léta najevo silný odpor, znamenal dočasný konec jeho politické kariéry. Jako starosta byl propuštěn, jeho bankovní účty byly zmrazeny a ohrožen se zdál být i jeho život.

Poprvé byl nakrátko zatčen a uvězněn již v roce 1934 krátce před nocí dlouhých nožů, podruhé o deset let později, v roce 1944, po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera, kdy v pracovním táboře nedaleko Bonnu téměř zemřel na zápal plic. 

Nakonec jej zachránil bývalý zaměstnanec městského úřadu z Kolína, tehdy komunista, v roce 1944 nacistický kápo v lágru… V zásadě lze říci, že Adenauer přežil léta totalitního režimu a válku především díky laskavým a statečným přátelům a také díky notné přízni paní Štěstěny.

Po skončení druhé světové války se Konrad Adenauer znovu vrhl „po hlavě“ do politiky, třebaže již překročil sedmdesátku a třebaže zejména válečná léta notně poznamenala jeho zdraví. 

Zatímco Američané jej prakticky ihned po válce znovu instalovali do čela Kolína, po přechodu města do britské okupační zóny jej noví vládci úřadu zbavili, neboť jim nekonvenoval důraz, s jakým hájil „německé národní zájmy“.

Po propuštění z funkce věnoval Adenauer všechny síly budování nové konzervativní politické strany, již zmíněné Křesťanskodemokratické unie (CDU), a přivedl do ní jak katolíky, tak protestanty, čímž zabránil „tříštění křesťanských hlasů“ v očekávaných volbách.

V prvních poválečných volbách, jež se v budoucí Spolkové republice Německo konaly v srpnu 1949, CDU vyhrála relativně těsně před Schumacherovými sociálními demokraty (31:29,2 %) a následně byl Adenauer v Bundestagu o vlásek zvolen prvním kancléřem SRN (202 hlasů z 402), když si, jak bez okolků přiznal, dal hlas i on sám.

V letech 1953 a 1957 vítězství ve volbách s přehledem obhájil a zůstal v čele země bez ohledu na to, že mu přibývala léta i únava, plynoucí z vyčerpávajícího životního stylu. V roce 1961 volby v „západním Německu“ poprvé těsně vyhráli sociální demokraté v čele s Willym Brandtem, Adenauer ale zůstal kancléřem díky koalici s křesťanskými sociály (CSU) Franze Josefa Strausse a s liberály z FDP vedenými Erichem Mendem až do roku 1963.

Adenauerovým velkým úspěchem bylo nejen obnovení německé demokratické státnosti, ale také její dlouhodobá vnitropolitická stabilita a, což bylo pro Němce po letech strašlivého strádání za války i po jejím skončení nesmírně důležité, rostoucí hospodářská prosperita a s ní související pozoruhodný a v Evropě obdiv a závist budící vzestup životní úrovně. 

Ministr hospodářství, ekonom Ludwig Erhard, nástupce Adenauera v kancléřském úřadu v letech 1963–1966, od roku 1949 úspěšně prosazoval tzv. sociálně-tržní hospodářství, díky němuž SRN doslova vzkvétala (Erhardův „německý hospodářský zázrak“) a Němci to při hlasování ve volbách oceňovali.

Konrad Adenauer byl ale nejen tvůrcem „nového Německa“, nýbrž i politikem a státníkem, který zásadním způsobem „ukotvil“ Spolkovou republiku na politickém Západě, a navíc se osudově zasloužil o projekt evropské integrace.

Pokud jde o Američany, Adenauer již na konci války pochopil, že budoucí „západní Německo“ může být úspěšné a bezpečné pouze díky USA a ve spolupráci s nimi. 

Jednoznačná orientace na Washington, vstup do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1955 a významný podíl na budování euroatlantického partnerství – to všechno patří k nehynoucím, omlouvám se za to patetické slovo, ale nelze jinak, zásluhám Konrada Adenauera, stejně jako jeho celoživotní principiální protikomunistický postoj a ostrý distanc od Sovětského svazu a jeho satelitu v podobě Německé demokratické republiky.

Stejně důležitý byl i Adenauerův podíl na budování evropské integrace. První kancléř Spolkové republiky dělal vše pro to, aby SRN patřila nezpochybnitelně a jednou provždy na Západ. Právě proto z čistě geografických důvodů, avšak zcela příznačně, učinil sídlem spolkové vlády do té doby bezvýznamný Bonn a o bývalé metropoli prohlásil, že „kdo udělá Berlín hlavním městem Německa, stvoří nové duchovní Prusko…“ 

„Základním kamenem“ Adenauerovy evropské politiky bylo narovnání vtahů s Francií a posléze vytvoření pevného německo-francouzského spojenectví, jež se projevovalo právě v projektech evropské integrace.

Evropské společenství uhlí a oceli (tzv. Schumanův plán či Montánní unie) z počátku padesátých let i Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) z roku 1957 byly v nemalé míře Adenauerovým úspěchem. 

Když se stal v roce 1958 premiérem a v roce 1959 prezidentem francouzské páté republiky generál Charles de Gaulle, vytvořil s ním západoněmecký kancléř politické partnerství, jež přerostlo i v osobní přátelství a stalo se symbolem německo-francouzského poválečného smíření a úzké spolupráce. 

Obě země již tehdy byly a dodnes jsou právem označovány za „motor“ evropské integrace, byť se jejich vzájemný vztah mění a bude se měnit i dál. Přesto ale jednoznačně platí, že přátelství mezi Spolkovou republikou a Francií je nezbytným předpokladem mírové a prosperující Evropy, včetně naší České republiky.

Poté, co na podzim 1963 Konrad Adenauer opustil kancléřský úřad a odešel na odpočinek, se těšil téměř všeobecné úctě, třebaže mu jeho političtí oponenti, zejména z řad levice a část mladé generace, vytýkali řadu věcí, počínaje příliš autoritativním vedením vlády až po „neomluvitelně blahosklonný“ postoj vůči lidem, kteří se nějakým způsobem podíleli na vládě nacistů ve třicátých a čtyřicátých letech („nedůsledná“ či „nedokončená denacifikace“).

Když o tři a půl roku později, na jaře 1967, zemřel ve svém domě v Rhöndorfu („stařec či „starý muž“ z Rhöndorfu“ zněla jeho přezdívka z posledních let vlády), sešla se na jeho pohřbu v kolínské katedrále většina prominentních politiků a státníků západního světa, počínaje americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem, britským premiérem Haroldem Wilsonem a francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem až po předsedu Evropské komise Waltera Hallsteina a generálního tajemníka NATO Manlia Brosia, což mělo velkou vypovídací hodnotu.

Adenauerovým největším politickým odkazem, o němž byla při posledním rozloučením řeč, byla jednoznačně „jeho“ Spolková republika, „nové“, veskrze demokratické Německo. Nic lepšího nemohl pro Němce ani pro Evropany obecně udělat, a proto není divu, že jej Němci pokládají za svého největšího státníka v celém minulém století.