Když na jaře 1945 skončila v Evropě po šesti letech nepředstavitelných hrůz, včetně pekla holocaustu, druhá světová válka (byť v Asii a v Pacifiku se ještě naplno bojovalo), byl „starý kontinent“ rozvrácen a zdevastován do takové míry, jako tomu bylo naposledy po třicetileté válce v polovině 17. století (1618–1648). Ani Velká (první světová) válka z let 1914–1918, jakkoli Evropu poznamenala naprosto zásadním způsobem, nebyla – co do lidských a materiálních ztrát – tak strašlivá a zničující. A právě z těchto ještě dlouho doutnajících trosek, z této zkázy, zmaru a bezútěšnosti, z tohoto dnešním pohledem nepředstavitelného a stěží popsatelného defétismu a deziluzí – bezpochyby největších, jaké lidstvo (ne)pamatovalo – se již během válečných let a krátce po válce (z)rodily základní kontury budoucího vývoje Evropy, včetně nynější Evropské unie.
Hlavní viník všech běd: nacionalismus a národní stát
Když začali příslušníci protinacistického a protifašistického odboje v západní Evropě – novináři, historikové a obecně intelektuálové i politici a státníci – hledat v závěru druhé světové války a po jejím skončení odpovědi na otázky, co vlastně stálo za jejím rozpoutáním, jaké faktory, příčiny a vlivy byly ty nejdůležitější, dospěli v mnoha případech k závěru, že to nebyly primárně konkrétní osobnosti jako Adolf Hitler, Benito Mussolini a další, ale obecně evropský nacionalismus ve svých nejrůznějších podobách (o čemž, myslím, není v zásadě pochyb) a také – což je, alespoň soudím, poněkud složitější – národní stát, přesněji řečeno idea národního státu jako taková.
Mezi intelektuály a politiky, kteří byli tak či onak „rádoby architekty“ i skutečnými architekty nové Evropy, se proto stále více prosazovala myšlenka na nějakou formu omezení moci a síly národních států, aby se strašlivá válečná zkušenost – pokud možno – už nikdy neopakovala.
Myšlenka intenzivní mezinárodní, ba dokonce nadnárodní spolupráce si vzhledem k nedávné minulosti logicky získávala stále více stoupenců, a to i mezi skutečnými „decision-makery“, tzn. mezi lidmi, kteří pokud rovnou o osudu poválečné Evropy přímo nerozhodovali, měli na ty, kteří tak činili, alespoň nemalý intelektuální vliv.
Tři z nich, které jsem pro dnešek vybral, si místo v našem seriálu docela jistě zaslouží již teď, na další dojde později.
Levicový intelektuál, vězeň z ostrova Ventotene
Římský rodák Altiero Spinelli (1907–1986) pocházel z levicově orientované rodiny a již jako mladík vstoupil do Komunistické strany Itálie, což za fašistického režimu Benita Mussoliniho bylo – když nic jiného – přinejmenším projevem velké osobní statečnosti.
Když už o tom je řeč – v roce 1937 byl Spinelli ze strany vyloučen, protože se stavěl proti stalinismu (a na stranu Trockého), což má rovněž jistou vypovídací hodnotu (chraň bůh, že bych jej jako trockistu chválil, ale myslím, že si rozumíme).
Za války byl Spinelli po deseti letech věznění spolu s dalšími odpůrci vlády internován na ostrůvku Ventotene v Tyrhénském moři, a právě tady sepsal spolu se svými spoluvězni – novinářem a antifašistou Ernestem Rossim (1897–1967) a protifašistickým aktivistou Eugeniem Colornim (1909–1944) – brožuru či politický pamflet s názvem Manifest z Ventotene (Il Manifesto di Ventotene; 1941).
Obsahoval nemilosrdnou kritiku kapitalistického systému, jenž podle autorů zdegeneroval až do fašismu/nacismu (a nacionalismu obecně), proti kterému byl postaven koncept evropského federalismu. Ve své době se jednalo o odvážný a dodnes bez nadsázky vizionářský text, který v řadě ohledů načrtával současnou realitu – jakkoli víme, že evropská federace či evropský federální „superstát“ v plném rozsahu a obsahu těchto pojmů je stále – a za sebe říkám zaplaťbůh – něčím jen obtížně realizovatelným.
Za to ovšem nemůže Spinelli, stejně jako nemůže za to, kam se myšlenka evropské integrace od času vzniku jeho Manifestu posunula, ani za nesčetné peripetie a fungování (či spíše nefungování, anebo ještě lépe klopýtání) dnešní Evropské unie.
Spinelli byl v politice velmi aktivní i po druhé světové válce, a to jak v té italské (v letech 1976–1983 byl poslancem italského parlamentu), tak zejména v té evropské.
Prakticky pořád byl členem nejrůznějších formálních i neformálních grémií a zastával i vysoké funkce – zejména evropského komisaře pro průmysl a podnikání v letech 1970–1976 a poslance Evropského parlamentu od roku 1979 (kdy se konaly první přímé volby do EP) do roku 1986.
A to jako člen parlamentní frakce komunistů a jejich spojenců. Navzdory této skutečnosti a celoživotní oddanosti této zhovadilé, zrůdné a zvrhlé ideologii (jakkoli pro něj dokážu, s ohledem na rodinnou anamnézu, na jeho mládí a na dobu, kdy k ní přilnul, najít jistou míru nikoli souhlasu, nýbrž pochopení) se jednalo o respektovaného politika (a že takových, s mnohem menším respektem, i s ohledem na jeho meziválečnou a válečnou zkušenost, bylo), a to tím spíš, že jeho celoživotní oddanost myšlence evropské integrace (bez přívlastků) byla neoddiskutovatelná.
Obchodník s vínem z Cognacu
Druhý muž, jemuž dnes budeme věnovat pozornost, pocházel z Cognacu, což je oblast proslulá jak stejnojmenným nápojem, tak – jak to jen říci kulantně – pozoruhodnou svérázností a zarputilostí místních obyvatel. Zbožná katolická rodina Jeana Omera Marieho Gabriela Monneta (1888–1979), jak znělo jeho celé jméno, s cognakem (koňakem) úspěšně obchodovala a syn se do byznysu zapojil již jako teenager, dokonce kvůli tomu předčasně ukončil vzdělání, na němž mu velmi záleželo.
Rodinná firma jej ale – k jeho radosti a hlavně prospěchu – vyslala nejprve na Britské ostrovy a poté do Spojených států amerických, takže se zakrátko nejen naučil dokonale anglicky, ale především získal osobní, obchodní i politické přátele (včetně – snad příliš nepřeháním – prezidenta Franklina D. Roosevelta). Na velkou francouzskou i mezinárodní kariéru tak bylo úspěšně „zaděláno“.
Jean Monnet se vedle byznysu věnoval již v meziválečném období i politice – tehdy byl zástupcem generálního tajemníka Společnosti národů –, ale zejména pak po druhé světové válce. Právě tehdy byl tento mimořádně inteligentní a navíc extrémně pracovitý muž jmenován šéfem Generální plánovací komise (1946–1952), jež měla na starosti rekonstrukci válkou zničené Francie a byla svým významem na úrovni či možná nad úrovní ministerského úřadu.
V této funkci se rovněž stal autorem projektu známého jako Schumanův plán, tj. projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO nebili Montánní unie), o němž podrobněji pojednám v souvislosti s Robertem Schumanem samotným. Pokud jde o Monneta – Evropským společenstvím uhlí a oceli (v letech 1952–1955 byl šéfem Vysokého úřadu ESUO s významnou autoritou) jeho evropské aktivity (podle některých spíš evropský aktivismus, záleží na názoru) zdaleka neskončily.
Politicky činorodý a velmi vlivný (například jako člen tzv. Akčního výboru Spojené státy evropské) zůstal prakticky až do své smrti v roce 1979. Kromě toho byl – bez přehánění – žijící legendou francouzské, a především evropské (integrační) politiky. Bylo a je tomu tak naprosto po zásluze – současná Evropská unie je v řadě ohledů jeho „dítětem“, třebaže jeho evropské sny byly ještě mnohem smělejší.
Francouz z Lucemburska s pochopením pro Německo
Robert Schuman (1886–1963), rodák z lucemburského Clausenu, měnil politické sny dvou výše zmíněných gentlemanů ve skutečnost.
Jeho lucembursko-lotrinský původ, německé občanství (po otci, který byl sice rodilý Francouz, ale po prohrané francouzsko-pruské válce v letech 1870–1871 se stal občanem druhého Německého císařství), německé (z velké části) vzdělání a následné přesídlení do Francie po první světové válce – to vše z něj udělalo politika a státníka, o kterém novináři psali, že v sobě spojuje „to nejlepší z německé i francouzské národní povahy“.
Měli po čertech pravdu. Po válce, během níž se prozíravě odmítl angažovat v Pétainově kolaborantské vládě s Německem ve Vichy (na rozdíl, například, od Pierra Lavala, jenž byl kvůli tomu po válce odsouzen k trestu smrti), udělal Schuman velikou politickou kariéru.
Byl nejen dvojnásobným ministerským předsedou země (1947–1948), ale i ministrem zahraničních věcí (1948–1953) – velmi vlivným ministrem – a také klíčovou osobností počátků evropské integrace. Když totiž spiritus agens Evropského společenství uhlí a oceli Jean Monnet (viz výše) hledal politika, jenž byl dal projektu důvěru a jméno, připadl právě na Schumana.
Ten, hluboce přesvědčen o jeho smysluplnosti a o tom, že může pomoci zabránit další světové válce (s mimořádným přispěním amerického spojenectví v podobě Severoatlantické aliance; NATO), souhlasil. Dne 9. května 1950 přednesl Robert Schuman na tiskové konferenci v Paříži zásadní projev, jenž proces evropské integrace fakticky „nastartoval“.
„Společná těžba uhlí a výroba oceli“ – řekl tehdy – „zajistí okamžité vytvoření společných základen hospodářského rozvoje, tedy první etapu evropské federace, a změní osud oblastí, jež byly po dlouhou dobu odsouzeny k výrobě válečných zbraní, jejichž oběťmi se pak stávaly. V důsledku toho“ – pokračoval ministr zahraničí – „bude jakákoli válka mezi Francií a Německem nemyslitelná a zároveň materiálně nemožná… Produkce [uhlí a oceli – pozn. MK] bude bez výjimek nabízena zbytku světa, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně a k posílení míru…“
Jednalo se tehdy – znovu řečeno jeho slovy – „o odvážný, konstruktivní čin“ s „nedozírnými následky“.
Schuman měl ve všech ohledech pravdu. Francie, obávající se (vzkříšení a opětovného posílení) Německa, a proto usilující o co největší možné propojení své hospodářské základny s tou jeho, a zároveň Francie snící svůj sen o jednotném evropském hospodářském prostoru (dnešní Evropské unii) dosáhla na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století maxima možného.
Uvážíme-li, že ještě pouhých pět let před tím ovládala francouzské území německá vojska, byla vzájemná spolupráce a rodící se politická důvěra (která vyvrcholila za vlády Charlese de Gaullea a Konrada Adenauera na přelomu padesátých a šedesátých let, respektive za vlády Françoise Mitterranda a Helmuta Kohla v osmdesátých a devadesátých letech) takřka neuvěřitelná.
Zásluhy Spinelliho, Monneta a především Schumana jsou tedy vpravdě olbřímí. A všichni tři proto do našeho seriálu právem patří.
Jak by byli výše zmínění muži spokojeni s dnešním stavem Evropské unie, můžeme jenom odhadovat. Altiero Spinelli a Jean Monnet nejspíše ano, byť si troufnu tvrdit, že by na ně bylo tempo federalizace Evropy příliš pomalé – ano, pomalé.
Pokud jde o Schumana, nejsem si úplně jist. Na rozdíl od prvních dvou totiž nebyl „jen“ vizionářem, ale mnohem více než Spinelli, ba i než Monnet, realistickým politikem a státníkem (s důrazem na druhé slovo), jenž si dobře uvědomoval složitost procesů a věcí i jejich možné negativní dopady a důsledky.
