Již v neděli rozhodnou francouzští voliči o tom, zda prezidentem republiky zůstane Emmanuel Macron, vůdce centristického hnutí Republika na pochodu, anebo se jí nově stane jeho vyzývatelka Marine Le Pen(ová), šéfka Národního sdružení, bývalé Národní fronty, označovaného za krajní nacionalistickou pravici. Zatímco před pěti lety Macron ve druhém kole Le Pen(ovou) porazil téměř drtivě, letos se čeká přece jen o něco těsnější souboj. V předchozích částech mini-seriálu INFO.CZ jsem psal o zakladateli a prvním prezidentovi páté republiky, generálu Charlesu de Gaulleovi a o jeho nástupcích, Georgesi Pompidouovi a Valérym Giscardovi d'Estaing; v posledním díle se proto zaměřím na životní a politické osudy prvního socialisty v čele země od roku 1958, Françoise Mitterranda, Jacquesa Chiraka a, alespoň ve stručnosti, i Nicolase Sarkozyho a Françoise Hollandea.
Pravda je taková, že když se François Marie Adrien Maurice Mitterrand (1916–1996) chystal v čele sjednocených socialistů v roce 1981 již potřetí do prezidentských voleb, měla většina politiků i publicistů za to, že jakkoli úřadující hlavu státu Valéryho Giscarda d'Estaing oslabují ekonomické problémy země a neustále probublávající skandál s dary od vládce Středoafrické republiky Jeana-Bédela Bokassy, jenž „vyplul na povrch“ v roce 1979, neměl by s Mitterrandem prohrát. Když ale byly 10. května 1981 večer zveřejněny výsledky hlasování, ukázalo se, že kandidát socialistů získal 51,76 % oproti pouhým 48,24 % Giscardovým. Senzace byla na světě a nic na ní ne(z)měnila ani skutečnost, že Mitterrand vyhrál relativně těsně, o pouhých 1.065.956 hlasů. Francouzská pátá republika měla prvního socialistického prezidenta.
Kdo vlastně byl onen muž, jenž napotřetí zlomil dominanci gaullistů a byl označován za jejich „Nemesis“? Budoucí socialistický prezident Mitterrand se narodil v katolické, konzervativní rodině, a proto nepřekvapí, že se v mládí aktivně angažoval v katolickém hnutí. Po studiích na pařížské univerzitě se během „tragického jara 1940“ účastnil bojů, v nichž Němci porazili Francouze „na hlavu“. Následně padl do zajetí, z něhož se mu ale podařilo uprchnout na území „vichystické Francie“, kde se zapojil do hnutí odporu, a dokonce spolupracoval se svým budoucím politickým protivníkem de Gaullem. Současně ale i sloužil, přinejmenším formálně, Pétainovu kolaborantskému režimu, což vyplulo na povrch plně až v závěrečné fázi jeho druhého prezidentství v devadesátých letech a způsobilo mu politické těžkosti i jistou újmu na cti.
Na počátku čtvrté (tj. poválečné) republiky už se Mitterrand profiloval jako levicový politik, kandidující za Sdružení republikánské levice, což bylo seskupení radikálů a nezávislých radikálů, demokratů a socialistů, a poté působil v několika vládách na různých náměstkovských i ministerských postech. Vzhledem k mimořádné politické obratnosti (anebo ke schopnosti téměř geniálně, machiavellisticky intrikovat, jak tvrdili jeho protivníci) se stal v roce 1965 kandidátem, jehož v prezidentských volbách proti de Gaulleovi podpořila prakticky celá levice. Výsledkem byl zisk více než 31 % hlasů a překvapivý postup do druhého kola, v němž nakonec velký Le Général vyhrál „jen“ 55:45 %. Mitterrand tak potvrdil postavení neformálního vůdce levice a v roce 1971 se mu podařilo Socialistickou stranu (Parti socialiste) sjednotit i formálně, a proto to byl právě on, kdo v jejím čele „vyrazil“ roku 1974, po předčasné smrti Georgese Pompidoua, znovu na zteč Elysejského paláce, tentokrát proti Valérymu Giscardovi d'Estaing. Tehdy sice ještě velmi těsně prohrál, o sedm let později (ano, takto „královsky“ či „monarchisticky“ dlouhý byl v té době prezidentský mandát) už ale oslabení hlavy státu dokázal využít a stal se, jak jsem již řekl, prvním socialistou v čele francouzské páté republiky.
Mitterrandovo prezidentství (1981–1995) bylo nejdelší ze všech a nejspíš takové i zůstane (mandát byl totiž zkrácen na pět let s tím, že lze být zvolen jen dvakrát). V řadě ohledů bylo i přelomové. Kromě toho, že zahájil ambiciózní program sociálních reforem a dalšího posilování sociálního státu (růst minimální mzdy, platů, rodinných přídavků a penzí, zkrácení pracovního týdne na 39 hodin atd.), reformu školství (zdevastovaného v důsledku studentských bouří na konci šedesátých let) a pokusil se, s částečným úspěchem, o nastartování vyššího ekonomického růstu, odkázal Mitterrand do patřičných mezí (a fakticky mocensky zničil) komunisty (a radikály obecně), třebaže je zpočátku vzal, bezprecedentně, do vlády, v důsledku čehož ovšem ztratili pověst „neušpiněných“ (jak si přál). Ve druhém období se s úspěchem zaměřil na snížení dvouciferné inflace a na udržení jednoty levice, jež byla ve skutečnosti mnohem křehčí, než se před dvaceti lety zdálo.
Přitom všem musel Mitterrand během čtrnácti let vlády čelit hned dvakrát těžkosti jménem kohabitace (cohabitation), tj. „soužití“ levicového prezidenta a pravicového premiéra či opačně – poprvé v letech 1986–1988 s (neo)gaullistou Jacquesem Chirakem, kterého v roce 1988 porazil ve volbách a který se pak roku 1995 přece jenom stal jeho nástupcem, a podruhé v letech 1993–1995, kdy mu byl nechtěným partnerem pravicový ministerský předseda Édouard Balladur. I vzhledem k tomu byla závěrečná prezidentská léta pro Mitterranda poněkud hořká. Nejen že stále zřetelněji ztrácel politický vliv, což nesl velmi těžce, ale navíc trpěl rakovinou, nemluvě o „vichystickém stínu“, o němž již byla řeč, o obvinění z korupce a o četných soukromých aférách (milenky, nemanželská dcera atd.). Když z Elysejského paláce odcházel, ulevilo se, myslím, nejen mnoha Francouzům, ale i jemu. Některé upomínky na Mitterrandovo „socialisticko-aristokratické“ prezidentství ale přetrvávají dodnes, jako například slavná skleněná pyramida v Louvru (Pyramide du Louvre), kterou na prezidentovu prosbu vytvořil newyorský architekt Ieoh Ming Pei a která symbolizovala jeho mimořádně vytříbený smysl pro krásu i pro státnickou velikost.
V zahraniční politice Mitterrand navázal, společně se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem, na de Gaulleovo a Adenaeurovo přátelství, a navíc společně se šéfem Evropské komise, dalším francouzským socialistou Jacquesem Delorsem, (na)směrovali Evropská společenství k Evropské unii. Současně neměl ani to nejmenší pochopení pro politiku (u)smiřování Sovětského svazu a připojil se naopak k americko-britskému „tandemu“ Reagan a Thatcherová, jejichž cílem bylo uspíšit pád „říše zla“. Za v některých ohledech kontroverzní je dodnes pokládán Mitterrandův pozitivní postoj ke znovusjednocení Německa (1990), k němuž by bez jeho souhlasu (poté, co opustil spojenectví s Thatcherovou, která je odmítala) nejspíš hned tak nedošlo. O tom, jak (na politika, stojícího v čele velmoci) citlivě Mitterrand vnímal situaci v zemích za „železnou oponou“, svědčí například jeho snídaně s československými disidenty na francouzské ambasádě v Praze z prosince 1988, stejně jako jeho pozdější setkání se sovětským disidentem Andrejem Sacharovem, respektive polským disidentem Lechem Wałęsou.
Smutnou skutečností je, že když v roce 1995 opouštěl Mitterrand po čtrnácti letech Elysejský palác, Francouzi, kteří jej tak vítali u moci v roce 1981, jak jsem již řekl, nijak nesmutnili. Jednu věc mu ale ani jeho největší nepřátelé, a že jich měl, nemohli upřít: právě on dokázal, že v čele „gaullistické“ páté republiky může stát i představitel politické levice, aniž by jí to nějakým fatálním způsobem ublížilo či ji „diskreditovalo“. Připočteme-li k tomu Mitterrandův již naznačený nezanedbatelný podíl na přetváření Evropských společenství v dnešní EU a na pádu komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, můžeme bez obav říci, že jeho prezidentství bylo nanejvýš důstojné, smutnému a pro všechny „bolestivému“ konci navzdory. Nesporným faktem je i to, že „François“ byl doposud posledním „velkým“ vládcem páté republiky; žádný z jeho nástupců – Chirac, Sarkozy, Hollande či úřadující Macron – této „velikosti“ již ani v náznaku nedosáhli.
