V našem seriálu o lídrech, kteří změnili Evropu, nastala ona temná chvíle, kdy zmíníme jednoho z největších zločinců světových dějin. Dnešní díl je o Adolfu Hitlerovi. Třebaže bych vyprávěl mnohem raději pouze příběhy kladných hrdinů, kteří přispěli k lepší Evropě a k lepšímu životu jejích obyvatel, nelze se ve skutečnosti vyhnout ani „těm druhým“.
Když Adolf Hitler spáchal společně s Evou Braunovou v podzemním bunkru 30. dubna 1945 v obleženém Berlíně sebevraždu, skončil život jedné z největších lidských bestií vůbec. Výsledkem jeho politiky byly desítky milionů mrtvých a peklo holocaustu, které nesmí být nikdy zapomenuto. Dále také takřka nezměřitelné materiální škody a, v neposlední řadě, fyzická i mentální traumata milionů dalších lidí, kteří se s následky největší války v dějinách lidstva, již Hitler na sklonku léta 1939 rozpoutal, mnohdy nikdy nevyrovnali.
Přímým důsledkem druhé světové války, a tedy i Hitlerova pokusu o expanzi na „východ“, proti Sovětskému svazu, byl naopak posun komunismu do střední a jihovýchodní Evropy, k němuž by bez druhé světové války pravděpodobně nedošlo. Nezapomínejme na to: Komunistické jho, které museli strpět Češi, Slováci, Poláci, „východní“ Němci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři, Albánci a Jihoslované (Jugoslávci), nemluvě o příslušnících pobaltských národů, mělo původ právě v Hitlerově touze po ovládnutí Evropy a světa. Touto větou nechci ani v náznaku ubírat na vině a zodpovědnosti za všechny hrůzy komunismu Josifu Vissarionoviči Stalinovi, jehož hrůzovláda byla zcela srovnatelná s tou Hitlerovou…
Cesta k moci
Počátky „toho všeho zla“ musely být přítomny v Hitlerově osobnosti od narození; nikdo jiný než duševně narušený jedinec by toho, co měl na svědomí on, schopen nebyl (mimochodem, přečtěte si fascinující knihu amerického spisovatele Normana Mailera s názvem The Castle in the Forrest a budete mít o čem přemýšlet). Ponecháme-li nicméně stranou Hitlerovu osobnost a všechny filozofické a další kořeny německého nacionálního socialismu (nacismu), sahající hluboko do 19. století, musím konstatovat, že při vzniku „velikého Zla“ sehrála roli – podobně jako při vzniku italského fašismu a ruského/sovětského bolševismu/komunismu – první světová válka.
Trauma, ano, už zase používám toto slovo a znovu oprávněně, jež (nejen) Němcům, přinesl výsledek Velké (první světové) války, je dnes téměř nepředstavitelné. Jejich neschopnost pochopit porážku „po tolika dílčích vítězstvích, o nichž je úspěšně přesvědčovala válečná propaganda, nakonec u zpočátku malé části německé společnosti vedla k příklonu k radikálním politickým ideologiím a hnutím (komunisté, nacisté), která nabízela jednoduchá a snadná řešení palčivých problémů doby.
Pokud jde o Hitlera (a NSDAP), ten by se téměř jistě nestal, všemu navzdory, ničím víc než poznámkou pod čarou v učebnicích, kdyby nebylo Velké hospodářské krize. Právě ona hnutí a vůdce, živořící do té doby na periferii politického spektra, doslova resuscitovala a na počátku roku 1933 je – s přispěním neschopných německých politických elit – přivedla k moci.
Nezapomínejme, prosím, na to, že když prezident Výmarské republiky maršál Paul von Hindenburg přece jen 30. ledna 1933 jmenoval Hitlera říšským kancléřem (ne, není to chyba, tzv. Výmarská republika se oficiálně jmenovala Německá říše), byla už jeho „popularita“ na ústupu. Hitler se tak měl stát, podobně jako Benito Mussolini v Itálii na počátku dvacátých let, nástrojem konzervativních (v Itálii liberálních) elit na potlačení politické levice, zejména radikální levice, s tím, že až svůj úkol splní, „půjde“.
Místo toho přišel „soumrak italských i německých bohů“, jak to ve stejnojmenném filmu geniálně ukázal režisér Luchino Visconti (Soumrak bohů; La caduta degli dei; 1969), výše zmíněných „starých“ či tradičních elit, jež nahradily „elity“ nové, fašistické, respektive nacistické.
Zlo s velkým Z
Léta 1933–1939, respektive 1933–1945 byla jedním z nejhorších obdobích v (nejen) moderních dějinách lidstva. Způsob, jakým Hitler a nacisté ovládli nejprve Německo a poté téměř celou Evropu, byl – samozřejmě v negativním slova smyslu – dechberoucí a pro mnohé přitažlivý. Právě proto s Hitlerem spolupracovala značná část německých politických, ekonomických, vědeckých a obecně intelektuálních a kulturních elit.
Především byl ale strašlivý. Smutné bylo poznání či vědomí, že ho v nemalé míře umožnili západní politici, nechvalně proslulí appeaseři, všichni ti Daladierové, Chamberlainové a Halifaxové, pyšní ve své nadutosti a v představách o své neomylnosti, ale přitom neschopní vnímat, co znamená německý nacismus u moci – že se jedná o bezprecedentní Zlo s velkým Z, jemuž je třeba postavit se co nejdřív za každou cenu a spojit se přitom, dočasně, doslova s kýmkoli.
Jak to ostatně formuloval muž mnohem moudřejší a prozíravější, než byli oni, Chamberlainův nástupce v úřadu britského premiéra Winston Churchill, když vysvětloval (nejen) poslancům Dolní sněmovny, proč je nutné uzavřít spojenectví s komunistickým, stalinistickým Sovětským svazem: „Kdyby Hitler napadl peklo, přinejmenším bych se pokusil říct něco pěkného o ďáblovi…“
Nesrovnatelně větší autoři, než jsem já, dospěli k závěru, že nemají slova, jimiž by popsali hrůzy Adolfa Hitlera a německého nacismus u moci. Výčet těch zločinů by byl takřka nekonečný, likvidací německé politické a kulturní opozice ve třicátých letech počínaje, vyhlazovacími tábory smrti a tzv. „konečným řešením židovské otázky“ za války konče. Výkonnost německé nacistické smrtící mašinerie byla do té doby nepředstavitelná, jakkoli způsob, jak Stalin ve své „říši zla“ přivodil smrt milionů, byl v řadě ohledů souměřitelný.
Otázky, jež si dnes klademe, se již netýkají způsobu, jakým Hitlerovi kati vraždili, o tom už víme prakticky vše. Navěky nezodpovězenými otázkami ale je a bude ono strašlivé „Jak to mohlo lidstvo dopustit?“, respektive „Jak se to mohlo stát?“.
Otázky ohledně viny (či neviny), jednotlivců či té kolektivní, jak o nich psali Karl Jaspers (Otázka viny: Příspěvek k německé otázce; 1946), Hannah Arendtová (Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla; 1963) a mnozí další. Otázky, na které už nikdy nikdo definitivně neodpoví. Zůstává jenom relativně (ne)dávná hrůza, strašlivá hrůza, u jejíhož faktického počátku stál muž jménem Adolf Hitler. Muž, který změnil Evropu. I proto o něm byl dnešní díl našeho seriálu.
