Zatímco minule jsem psal o duchovním otci moderního evropského a světového totalitarismu, Vladimiru Iljiči Uljanovovi – Leninovi, vůdci ruských bolševiků a zakladateli „říše zla“, komunistického Sovětského svazu, dnes se společně podíváme na klíčovou figuru italského a evropského/světového fašismu, vládce meziválečné a válečné Itálie – Benita Mussoliniho. Také v tomto případě se jedná o pozoruhodný příběh vzestupu a pádu muže, jenž nejprve na čas uchvátil Itálii a jenž později primárně kvůli spojenectví s německým vůdcem Adolfem Hitlerem a vstupem do druhé světové války po jeho boku, skončil potupnou smrtí jako „prašivý pes“ z rukou italských partyzánů.
Rodina, socialistické začátky a Velká válka
Benito Amilcare Andrea Mussolini (1883–1945) se narodil do rodiny, jejíž příslušníci by nikdy nevěřili tomu, že jednou stane v čele země a bude (spolu)určovat její chod, stejně jako chod části Evropy, a už vůbec ne, že bude krajně pravicovým vůdcem, bojujícím proti italské levici.
Otec, kovářský mistr a později hospodský či hostinský, jak chcete, měl po čertech blízko k socialismu; svého syna ostatně pojmenoval po mexickém revolucionáři a prezidentovi Benitu Juárezovi, který byl jednou z ikon rodící se (latinsko)americké a evropské levice v poslední třetině 19. století.
Nadaný, po vědění toužící kluk Benito vystudoval učitelství, kantořině se nicméně věnoval pouhý rok; mnohem víc jej totiž lákala politika. Již jako velmi mladý se stal členem Italské socialistické strany, ve snaze vyhnout se vojenské službě utekl do Švýcarska, kde ale víceméně živořil, a nakonec skončil ve vězení, takže se musel vrátit do Itálie, nastoupit „na vojnu“ a čekat, co mu život přinese.
Na čas se Mussoliniho „osudem“ stala novinařina, když působil jako redaktor a později jako šéfredaktor socialistických novin Avanti!. Jeho texty byly odvážné, úderné a dobře se četly, takže se zdálo, že mladý revolucionář našel sám sebe.
Na počátku Velké (první světové) války se ale Mussolini se „soudruhy socialisty“ rozešel, neboť nesdílel jejich náhled na ni a stal se stoupencem vstupu Itálie do bojů po boku tzv. Dohody (Entente), tj. Velké Británie, Francie a Ruska.
V žurnalistice ovšem pokračoval, tentokrát jako šéf vlastních novin Italský lid/národ (Il Popolo d'Italia), a současně se radikalizoval ve smyslu italského nacionalismu. Cesta Mussoliniho k fašismu začala právě tehdy, na bojištích první světové války a krátce po jejím skončení.
Konec války a zrození fašismu a jeho vůdce
Konec války, kterou přežil navzdory vážnému onemocnění a zranění a který zdaleka nenaplnil ambice, s nimiž do ní Itálie vstupovala, znamenal pro Benita Mussoliniho kritický, přelomový okamžik. Poté, co se definitivně rozešel se socialisty, založil, jsa doslova posedlý politikou, v roce 1919 nové hnutí – Bojové svazky (Fasci di Combattimento), jež v následujícím roce přetvořil v Národní fašistickou stranu (Partito Nazionale Fascista).
Cesta k moci však nebyla nijak snadná. Hnutí bylo mimořádně roztříštěné, ideologie nejasná (s mnoha socialistickými prvky, včetně pozemkové reformy a zestátňování), i „rádoby-vůdců“ bylo hned několik, včetně válečného veterána a hrdiny, romantického básníka a idolu žen Gabriela d'Annunzia.
Mussolini ale prokazoval největší touhu po moci (či „vůli k moci“) ze všech. Postupně stranu sjednocoval, mimo jiné i v tvrdých bojích s rozdrobenou levicí, zejména, byť nikoli výhradně s komunisty, kteří byli hlavně v severní Itálii velmi silní, ale i se socialisty, s anarchisty a s odboráři, postupně přetvářel rovněž její program.
Důležitou složkou rodícího se fašistického hnutí byli tzv. sqaudristé (černokošiláči), příslušníci paramilitárních jednotek, kteří za Duceho válčili na italském venkově a zejména v ulicích italských měst ve snaze urvat pro sebe co nejrychleji moc a ovládnout stát, topící se již od předválečných časů v hluboké systémové krizi.
Klíčový okamžik nadešel 28., respektive 29. října 1922, kdy Mussolini, již jako nezpochybnitelný šéf fašistů završil v čele svých stoupenců tzv. Pochod na Řím (jeho reálnými organizátory byli Emilio De Bono, Italo Balbo, Michele Bianchi a Cesare Maria de Vecchi) a kdy jej král Viktor Emanuel III., obávající se propuknutí občanské války, kterou fašisté vyhrožovali, jmenoval po odstoupivším liberálovi Luigim Factovi ministerským předsedou (kterým pak Mussolini zůstal až do července 1943).
Třebaže tím ještě přímo nezačala totalitní či proto-totalitní éra v dějinách moderní Itálie, nakročeno k ní od tohoto okamžiku ve všech ohledech bylo.
