Naposledy jsme se v našem seriálu o evropských lídrech věnovali sjednocení Itálie, konkrétně muži, jenž toto desítky let trvající úsilí završil, prvnímu italskému premiérovi jménem Camillo Benso, hrabě Cavour (1810–1861). Dnes nás čeká pro změnu příběh „pruského“ či „německého Cavoura“, kancléře Pruského království a později jednotného Německého císařství Otty von Bismarcka (1815–1898), který v roce 1871 sjednotil Německo „krví a železem“, jak stojí ve všech encyklopediích, učebnicích a monografiích o něm. A navíc jako šéf německé vlády řídil osudy tohoto státu a v řadě ohledů celé Evropy (evropského „velmocenského koncertu“) ještě dalších dvacet let. Bismarckův politický pád v roce 1890 pak otevřel dveře nejen „osobní vládě“ císaře Viléma II., ale i cestě, jež ve svých důsledcích vedla až na bojiště první světové války.
Právník, poslanec, diplomat a pruský kancléř
Kdo by to byl v Bismarckově dětství a mládí řekl, že z něj jednou bude nejmocnější muž Německa a Evropy! Otec, poněkud těžkopádný pruský junker a, nerad to říkám, příležitostný alkoholik, se o syna příliš nezajímal, stejně jako matka, toužící především po velké městské společnosti a jejím lesku.
Bismarck tak v dětství mnoho láskyplné péče nezažil, a i to bylo dost možná příčinou jeho budoucí legendární tvrdosti. Pokud jde o vzdělání, po základní a střední škole studoval práva v Göttingenu a v Berlíně a zemědělskou univerzitu v Greifswaldu, na akademickou kariéru ale nikdy nepomyslel.
Po studiích se Bismarck nejprve živil jako právník, všechno jej ale táhlo do politiky, zejména k diplomacii. Vzhledem ke své pracovitosti, k organizačním schopnostem a kromobyčejnému politickému talentu se stal již v roce 1847 poslancem Spolkového zemského sněmu a od roku 1851 pruským velvyslancem u tohoto sněmu ve Frankfurtu.
Už to byla „kariéra jako hrom“, natož když byl roku 1859 jmenován velvyslancem Pruska v Petrohradě, kde strávil následující čtyři roky. V roce 1862 odjel jako velvyslanec Pruska do Paříže, dlouho zde ale nepobyl, politická krize jej totiž přivedla rychle zpět do Berlína.
Ve sporu krále Viléma a parlamentu o financování a velikost pruské armády to byl nakonec právě Bismarck, kdo sehrál klíčovou roli v jeho rozřešení a v září 1862 se dočkal jmenování pruským kancléřem a ministrem zahraničí. Tzv. Bismarckova éra v pruských, německých a evropských dějinách mohla začít.
Sjednocení Německa „krví a železem“
Poté, co si Bismarck ujasnil, oč mu jako politikovi a státníkovi půjde, tj. primárně o politické sjednocení Německa (odtud přezdívka „německý“ či „pruský Cavour“), konkrétně o tzv. „malé Německo“ (tj. Německo bez Rakouska), vykročil za tímto cílem s veškerým elánem, urputností, nemilosrdností a umem, jichž byl schopen.
Následné tři války, které sjednocení Německa pod pruskou hegemonií předcházely (válka, společně s Rakouskem, proti Dánsku v roce 1864, prusko-rakouská válka z roku 1866 a prusko-francouzská válka z let 1870–1871), skončily pro Prusko ve všech případech vítězně a v lednu 1871 bylo ve Versailles slavnostně vyhlášeno Německé císařství.
Otto von Bismarck, který na tom měl největší podíl, se stal prvním kancléřem jednotného státu a mohl začít realizovat jak vnitropolitické a hospodářské reformy, tak především svoji koncepci a praxi německé zahraniční politiky.
